Ejk 192/2008
Daňové řízení: úkon přerušující běh prekluzivní lhůty; opakovaná daňová kontrola
k § 2 odst. 1 a odst. 2, § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb.
k § 4 odst. 1 zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 691/2004 Sb.
k § 82 soudního řádu správního
I. Úkonem přerušujícím běh prekluzívní lhůty podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je i žádost správce daně o informace podle § 4 odst. 1 zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní, pokud byl o ní daňový subjekt zpraven.
II. Je-li daňová kontrola zaměřena pouze na ověření údajů uvedených v dodatečném daňovém přiznání, které bylo podáno po skončení předchozí daňové kontroly, nejedná se o opakovanou daňovou kontrolu a nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2008, čj. 30 Ca 114/2007-62)
Prejudikatura:
č. 634/2005 Sb. NSS, č. 698/2005 Sb. NSS, č. 868/2006 Sb. NSS, č. 954/2006 Sb. NSS, č. 1073/2007 Sb. NSS, č. 1411/2007 Sb. NSS, č. 1480/2008 Sb. NSS, č. 1438/2008 Sb. NSS, nálezy Ústavního soudu č. 155/1999 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 86/99), č. 64/2003 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 510/02) a č. 63/2003 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 334/02).
Věc:
Komanditní společnost CELLOFLEX
BOHEMIA
proti Finančnímu úřadu v Domažlicích o daň z příjmů právnických osob.
Dne 7. 4. 2005 žalovaný zahájil u žalobce daňovou kontrolu a dodatečným platebním výměrem ze dne 1. 7. 2005 žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003.
Žalobce podal dne 29. 11. 2005 dodatečná daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001, 2002 a 2003, ke kterým připojil faktury (č. 212211 a č. 212212) vystavené společností CELLOFLEX KOEHLER&GmbH+CO dne 31. 10. 2005, znějící na částku ve výši 112 500 EUR za poradenskou činnost v letech 2001 až 2003 a ve výši 37 500 EUR za poradenskou činnost v roce 2004. Na základě faktur žalobce v příslušných zdaňovacích obdobích snížil svůj daňový základ o dodatečně uplatněné náklady.
Žalovaný podle dodatečného přiznání dodatečně vyměřil žalobci daň za rok 2002 dne 8. 12. 2005 ke dni 30. 11. 2005, daň za rok 2003 dne 8. 12. 2005 ke dni 30. 11. 2005. Výzvou ze dne 16. 12. 2005 vyzval žalobce podle § 43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., aby se vyjádřil ke vzniklým pochybnostem s tím, že k prokázání správnosti údajů, uvedených v dodatečném daňovém přiznání ze dne 29. 11. 2005, je nutné doložit veškeré doklady vztahující se ke zdaňovacímu období roku 2001. Sdělením ze dne 10. 4. 2006 žalobce uvědomil o tom, že správce daně v souladu s § 4 zákona č. 253/2000 Sb. požádal prostřednictvím Finančního ředitelství v Plzni a Ministerstva financí ČR o poskytnutí informací, tj. ověření předmětné faktury za poradenskou činnost v letech 2001 až 2003 příslušným finančním úřadem v Německu. Žalovaný konstatoval, že z důvodu časové náročnosti by nebylo možno dodržet termín pro ukončení vytýkacího řízení, určený pokynem D-144, o stanovení lhůt pro uzavření vytýkacího řízení, proto bude vytýkací řízení ukončeno vydáním platebního výměru na základě podaného daňového přiznání. Pokud by na základě poskytnutých informací z Německa byly zjištěny nové závažné skutečnosti, zpochybňující dodatečné uplatnění daňových nákladů v letech 2001 - 2003, bude správce daně postupovat v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb.
Žalovaný dodatečným platebním výměrem ze dne 10. 4. 2006 žalobci dodatečně snížil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001.
Dne 14. 9. 2007 zahájil žalovaný u žalobce daňovou kontrolu týkající se daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001, 2002, 2003 a 2004. Předmětem kontroly je oprávněnost dodatečně daňově uplatněných nákladů v rámci v roce 2005 podaných dodatečných daňových přiznání k dani příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001, 2002, 2003 a 2004. Z odpovědi německé daňové správy na žádost o ověření faktur vyplynulo, že byly v SRN dodatečně v rámci kontroly u německé společnosti ohodnoceny předané nehmotné hospodářské hodnoty v oblasti výroby, nákupu a odbytu poskytnuté žalobci a zvýšen hospodářský výsledek v roce 2002 o 150 000 EUR. Německá společnost vystavila za poskytnuté know-how 2 faktury č. 212058 na 100 000 EUR a č. 212059 na 50 000 EUR. Tyto faktury byly uhrazeny vzájemným zápočtem a doplacen převodem z účtu žalobce rozdíl ve výši 11 936,12 EUR. Podle sdělení německé společnosti vystavila tato žalobci ohledně stejné činnosti další faktury, které byly žalobcem předloženy, č. 212211 na 112 500 EUR a č. 212212 na částku 37 500 EUR. Předmět fakturace byl shodný, ale popisy pracovních činností, účtovaných jako poradenství, jsou však podle německé daňové správy chybné. Žalovaný konstatoval, že na základě uvedeného vznikly správci daně pochybnosti o správnosti dodatečně daňově uplatněných nákladů v roce 2001, 2002, 2003 a 2004 na základě faktur č. 212211 a č 212212 z 31. 10. 2005. Žalobce byl vyzván, aby prokázal, jaké konkrétní činnosti byly předmětem fakturace, stanovení fakturované ceny a příslušnost nákladů k jednotlivým zdaňovacím obdobím, a aby doložil způsob a datum úhrady těchto faktur.
Žalobce podal dne 14. 9. 2007 námitku proti postupu správce daně při daňové kontrole, kterou žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 1. 10. 2007.
Žalobce podal žalobu o ochranu před nezákonným zásahem ke Krajskému soudu v Plzni, kde mimo jiné namítal, že daňová kontrola, týkající se zdaňovacího období 2002, je prováděna v době, kdy již uplynula lhůta k vyměření daně. Uvedl, že není možné za úkon podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. směřující k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení považovat ani podání žádosti podle § 4 odst. 2 zákona č. 253/2000 Sb. o poskytnutí informací německou daňovou správou, ani písemné spravení žalobce o této skutečnosti. Proto lhůta podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. pro vyměření nebo doměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 uplynula dne 31. 12. 2006, neboť povinnost podat přiznání za zdaňovací období roku 2002 vznikla v roce 2003 a v souladu se zněním § 47 odst. 1 téhož zákona uplynula
prekluzivní lhůta
do 3 let od konce roku 2003, tedy dne 31. 12. 2006. Pokud žalovaný zahájil dne 14. 9. 2007 daňovou kontrolu týkající se daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002, jedná se o nezákonnou kontrolu.
Ohledně zdaňovacího období roku 2003 se jedná o daňovou kontrolu bezdůvodně opakovanou se stejným předmětem jako předchozí daňová kontrola. Daňová kontrola v roce 2005 nebyla ve svém předmětu nijak omezena, a týkala se tudíž kromě jiného veškerých nákladů zdaňovacího období roku 2003. Proto další daňová kontrola zahájená v roce 2007 týkající se jen některých nákladů zdaňovacího období roku 2003 je kontrolou opakovanou, neboť se svým předmětem shoduje s částí předmětu daňové kontroly provedené již v roce 2005. Žalobce konstatoval, že prověřování některých vybraných nákladů lze považovat za podmnožinu (část) prověřování veškerých nákladů. Zároveň přitom předpokládá, že pokud daňová kontrola (provedená v roce 2005) má ve svém předmětu kontrolu daně z příjmů právnických osob za rok 2003 bez jakéhokoli dalšího omezení či upřesnění, lze z toho dovozovat, že správce daně při této kontrole provádí úplnou kontrolu, tj. mimo jiné také kontrolu veškerých nákladů.
Žalovaný ohledně zdaňovacího období roku 2002 uvedl, že lhůta k vyměření daně dosud neuplynula, neboť žalovaný požádal dne 3. 4. 2006 o poskytnutí informací německou daňovou správu podle § 4 zákona č. 253/2000 Sb., konkrétně o ověření žalobcem předložené faktury příslušným finančním úřadem v SRN, s tím, že žalobce byl o tomto úkonu správce daně uvědomen dopisem ze dne 10. 4. 2006, čímž došlo ve smyslu § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. k přerušení lhůty pro vyměření daně.
Ke zdaňovacímu období roku 2003 žalovaný uvedl, že předmětem kontroly v roce 2005 prokazatelně nebyly a nemohly být náklady za poradenství uplatněné až v dodatečném daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2003 ze dne 31. 10. 2005. V protokolu o ústním jednání z 14. 9. 2007 je uvedeno, že předmětem kontroly je oprávněnost dodatečně daňově uplatněných nákladů v rámci v roce 2005 podaných dodatečných daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001, 2002, 2003 a 2004. Jedná se o daňovou kontrolu stejného zdaňovacího období, nikoliv však o daňovou kontrolu opakovanou, tj. o kontrolu se shodným předmětem kontroly.
Krajský soud v Plzni žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Soud neshledal důvodným tvrzení žalobce, že provádění daňové kontroly daně z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2002
je nezákonným zásahem správního orgánu.
(...) Podle § 4 odst. 1 zákona č. 253/2000 Sb., uvozeného slovy výměna informací na dožádání, příslušný orgán poskytne informace o jednotlivých případech týkajících se daní podle § 2 odst. 1 (dále jen "informace") na dožádání příslušného úřadu smluvního státu. Podle § 2 odst. 1 téhož zákona se mezi daně řadí daň z příjmů.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006, čj. 8 Afs 7/2005-96 (dostupný na www.nssoud.cz)
*),
úkon přerušující běh prekluzivní lhůty (§ 47 odst. 2 daňového řádu) musí směřovat k vyměření daně či jejímu dodatečnému stanovení a daňový subjekt musí být o tomto úkonu zpraven. Zejména z druhé podmínky je zjevné, že se musí jednat o úkon učiněný vůči daňovému subjektu, tj. o úkon správce daně.
Nejvyšší správní soud dále uvedl, že přerušení prekluzívní lhůty nemůže způsobit jakýkoli úkon, nýbrž pouze takový, který směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení. Také obsah tohoto úkonu je nutno posuzovat podle hledisek stanovených zákonem o správě daní a poplatků, zejména pak § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Nejvyšší správní soud konstatoval, že úkonem, který směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, může být i daňová kontrola, přičemž ze základních zásad daňového řízení, zejména pak z ustanovení § 2 odst. 1 a 2 ve spojení s § 16 odst. 1 větou druhou zákona o správě daní a poplatků, plyne, že správce daně musí při daňové kontrole postupovat účelně a tak, aby daňovou kontrolu skončil v přiměřené lhůtě; provádění daňové kontroly nemůže svévolně přerušit a odložit její pokračování na pozdější dobu a jednotlivé kroky daňové kontroly musí po sobě následovat v přiměřených časových intervalech. Ústní jednání, při kterém byla zahájena daňová kontrola, by nebylo možno považovat za zahájení daňové kontroly (a tedy za úkon směřující k vyměření nebo doměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení), pokud by v přiměřené době po něm nenásledovaly další kroky správce daně, jimiž by byly prověřovány konkrétní daňově
relevantní
skutečnosti. V již zmíněném rozsudku ze dne 24. 8. 2005, čj. 5 Afs 187/2004-46
**), Nejvyšší správní soud uvedl, že
... zahájí-li správce daně v souvislosti s tímto podáním vytýkací řízení, daňovou kontrolu, popř. učiní jiné úkony, vždy za předpokladu, že tyto úkony provede v tříleté promlčecí lhůtě a v souvislosti s dotčenou daňovou povinností. Pouze tento "následný" úkon je úkonem přerušujícím běh tříleté prekluzivní lhůty.
Ze závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem lze dovodit, že úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. může být toliko úkon správce daně před uplynutím lhůty pro vyměření daně, který je faktický, nikoli pouze formální činěný jen za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty k vyměření, racionální, resp. účelný ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., a musí jít o úkon, kterým jsou prověřovány konkrétní daňově
relevantní
skutečnosti. Tímto úkonem je především faktické, nikoli pouze formální, zahájení vytýkacího řízení nebo daňové kontroly, avšak i jakýkoli jiný úkon správce daně splňující shora uvedená kritéria. O jiném úkonu hovoří výslovně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2005, čj. 5 Afs 187/2004-46. Existence jiného úkonu vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006, čj. 8 Afs 7/2005-96, neboť dojde-li k formálnímu zahájení daňové kontroly, může být úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty až první faktický úkon správce daně splňující kritéria § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Žalobce musí být o tomto úkonu zpraven.
V dané věci byla žádost žalovaného o informace podle § 4 odst. 1 zákona č. 253/2000 Sb. úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Předně je nutné uvést, že se jednalo o úkon správce daně, který byl učiněn před uplynutím lhůty pro vyměření daně, když byl učiněn dne 3. 4. 2006, žalobce byl o něm zpraven dne 14. 4. 2006, a lhůta k vyměření daně měla uplynout dne 31. 12. 2006, a žalobce byl o něm uvědomen. Šlo o úkon faktický, nikoli pouze formální. Žalovaný skutečně dožádal zákonným postupem o informace podle § 4 zákona č. 253/2000 Sb. finanční úřad v SRN. Úkon žalovaného splňoval také požadavky racionality. Úkon správce daně byl vyvolán samotným žalobcem, který dodatečným daňovým přiznáním snížil daňový základ o výdaj, jenž opřel o fakturu vystavenou subjektem se sídlem v SRN. Žalobce byl výslovně vyrozuměn o tom, že smyslem žádosti o poskytnutí informací podle § 4 zákona č. 253/2000 Sb. je ověření faktury, na základě které žalobce podal dodatečné přiznání k dani z příjmů právnických osob a na základě které snížil svůj daňový základ. Žalovaný žalobci sdělil,
že pokud by na základě poskytnutých informací z Německa byly zjištěny nové závažné skutečnosti, zpochybňující dodatečné uplatnění daňových nákladů v letech 2001 - 2003, bude správce daně postupovat v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb.
Žalovaný k ověření důvodnosti snížení daňového základu, ke kterému přistoupil žalobce podáním dodatečného daňového přiznání, volil nejprve prostředek, který žalobce nejméně zatěžoval, a to žádost o poskytnutí informace do zahraničí, čímž jednal zcela v souladu s § 2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Žalobce byl srozuměn s tím, že toliko v případě, že budou zjištěny nové závažné skutečnosti, zpochybňující dodatečné uplatnění daňových nákladů, bude daňový základ dále ověřován. Následný postup žalovaného tak byl pro žalobce zcela předvídatelný. Vzhledem k tomu, že se následně nepotvrdila bezproblémovost tvrzení žalobce, zahájil žalovaný zcela oprávněně daňovou kontrolu, která je zaměřena striktně na ověření oprávněnosti dodatečně uplatněných nákladů na základě dodatečného daňového přiznání. Úkonem žalovaného byly prověřovány konkrétní daňově
relevantní
skutečnosti, a to oprávněnost snížení daňového základu opřeného o konkrétní fakturu. V tomto úzkém rozsahu byla také žádost o poskytnutí informací podle § 4 zákona č. 253/2000 Sb. koncipována.
Žádost o poskytnutí informací podle § 4 zákona č. 253/2000 Sb. byla v dané věci úkonem způsobilým přerušit běh prekluzivní lhůty pro vyměření daně podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., když byly splněny všechny podmínky úkonu správce daně podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Žádost byla učiněna před uplynutím lhůty podle § 47 odst. 1 téhož zákona a žalobce byl o tomto úkonu zpraven. V dané věci byl tedy učiněn úkon, který přerušil běh lhůty pro vyměření daně, a proto v souladu s § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. běží nová tříletá lhůta od konce roku 2006, tj. do 31. 12. 2009. Pokud jde o námitku žalobce, že rozhodnutí o nevyhovění jeho námitce je nesrozumitelné, je nutné uvést, že uplatnění námitky v průběhu daňové kontroly je nutné k tomu, aby byly splněny podmínky pro projednání žaloby. Rozhodnutí o námitkách však není v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu předmětem řízení, a proto jeho případná zákonnost či nezákonnost nemá žádný vliv na otázku posouzení důvodnosti žaloby. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že úkon podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. musí být směřován a adresován přímo vůči žalobci. Takový požadavek na úkon přerušující běh prekluzivní lhůty pro vyměření daně nevyplývá ani z § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ani z judikatury Nejvyššího správního soudu. V průběhu daňového řízení jsou činěny rozličné úkony od přímých výzev a jiných úkonů směřovaných přímo proti daňovému subjektu, tak řada dalších úkonů, kde vztah k daňovému subjektu není bezprostřední, nýbrž zprostředkovaný. Zmínit je možné například výslech svědků, místní šetření u smluvních partnerů žalobce, kde úkon nesměřuje bezprostředně vůči daňovému subjektu, nýbrž směřuje bezprostředně vůči někomu jinému, avšak se zprostředkovaným dopadem do práv žalobce. V dané věci se žádost o poskytnutí informací podle § 4 zákona č. 253/2000 Sb. v naznačeném zprostředkovaném směru týkala žalobce a především byly splněny všechny požadavky kladené na kvalitativní stránku úkonu podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., jak podrobně zdůvodněno shora. Nedůvodná je i námitka žalobce o extenzivnosti výkladu a dvojznačnosti právní normy. Ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. je zcela jednoznačné, neboť stanoví kritéria, které musí úkon správce daně splňovat. V pouhé skutečnosti, že předmětné ustanovení nevyjmenovává všechny v úvahu přicházející úkony správce daně, neznamená, že je-li některý úkon správce daně označen za úkon podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., nelze spatřovat extenzivní výklad. Naopak je třeba zkoumat a ze strany žalobce konkrétním způsobem zpochybňovat, která z podmínek úkonu správce daně není v dané věci splněna. Ve skutečnosti, že
judikatura
konkrétní úkon prozatím neoznačila za úkon podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., nebo že náležitosti úkonu může splňovat neuzavřená řada úkonů správce daně, nelze spatřovat dvojznačnost právní normy, která by měla vést k tomu, že úkonem podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. nemůže být úkon žádný. Je věcí výkladu § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. a posouzení okolností konkrétního případu, zda ten který úkon správce daně je, či není úkonem způsobilým přerušit běh prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 2 téhož zákona. Žádost o poskytnutí informací podle § 4 zákona č. 253/2000 Sb. jím v dané věci byla.
(...) Soud neshledal důvodným ani tvrzení žalobce, že provádění daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 je nezákonným zásahem správního orgánu.
(...) Zákon však i za této situace, tj. za situace relativně neměnného stavu založeného pravomocným rozhodnutím o vyměření daně, umožňuje daňovému subjektu podat dodatečné daňové přiznání, a to i na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší proti poslední známé daňové povinnosti. Zákon tak žalobci umožňuje změnit své původní tvrzení uvedené v daňovém přiznání. Podání dodatečného daňového přiznání na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší je vázáno na splnění zákonem stanovených podmínek. Podle § 41 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. je to možné pouze tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro užití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a § 55b, a to do lhůty stanovené v § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce byl oprávněn za zdaňovací období roku 2003 podat dodatečné přiznání, resp. že byly splněny všechny podmínky pro podání daňového přiznání, což ovšem znamená i to, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro užití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a § 55b zákona č. 337/1992 Sb. Názor žalobce o aplikovatelnosti názoru Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005, čj. 5 Afs 223/2004-89***), na skutkový stav týkající se žalobce by vedl ke zcela absurdním závěrům. Pokud by žalobce podal účinné dodatečné daňové přiznání, muselo by být splněno § 41 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., tj. že nebyly splněny podmínky pro užití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a § 55b téhož zákona. V takovém případě by však již nebylo možné tvrzení uvedená v dodatečném daňovém přiznání ze strany správce daně vůbec ověřit, neboť podle názoru Nejvyššího správního soudu, nejsou-li splněny podmínky pro užití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a § 55b zákona č. 337/1992 Sb., nelze již daňový základ znovu ověřovat. Daňový subjekt by tak mohl v dodatečném daňovém přiznání uplatnit v podstatě cokoli.
V dané věci došlo ke změně tvrzení žalobce, změně původního daňového přiznání. Změna se navíc týkala snížení daňového základu o žalobcem tvrzené výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, tj. něčeho, k čemu v původní daňové kontrole správce daně ani nemohl přihlížet, když tyto výdaje žalobce v původním daňovém přiznání neuplatnil, resp. netvrdil. Nelze však pominout ani tu skutečnost, že o jejich existenci neměl v době vyměření daně za zdaňovací období roku 2003 zřejmě ponětí ani žalobce, když faktury, na základě kterých snížil svůj daňový základ, byly teprve z října a prosince roku 2005. Pokud žalobce změnil své původní tvrzení, musí mít správce daně možnost správnost změněného tvrzení žalobce ověřit. V rozsahu změny tvrzení žalobce totiž dosud neproběhla daňová kontrola. Původní se týkala zcela jiného tvrzení žalobce. Vzhledem k tomu, že se daňová kontrola zahájená dne 14. 9. 2007 týkala pouze ověření správnosti údajů uvedených v dodatečném daňovém přiznání, konkrétně ověření oprávněnosti dodatečně uplatněných nákladů na základě specifikovaných faktur, resp. ověření toliko změněných tvrzení žalobce, jak vyplývá z protokolu o ústním jednání ze dne 14. 9. 2007 a výzvy žalovaného ze dne 6. 9. 2007, nedošlo k sebemenšímu průniku předmětů daňové kontroly zahájené dne 7. 4. 2005 s daňovou kontrolou zahájenou dne 14. 9. 2007. Nemůže se tedy v žádném případě jednat o daňovou kontrolu opakovanou, jak namítal žalobce. Právní jistotu spočívající v nezměnitelnosti jednou stanovené daňové povinnosti nenarušil žalovaný, nýbrž žalobce využitím svého práva podat dodatečné daňové přiznání. Správce daně má za této situace zcela legitimní zákonné oprávnění změněná tvrzení žalobce ověřit.
Zahájil-li žalovaný dne 14. 9. 2007 daňovou kontrolu, která v rozsahu, ve kterém je vedena, není opakovanou daňovou kontrolou, nejedná se o daňovou kontrolou bezdůvodně opakovanou. Nejedná se o nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. (...)