Vydání 11/2021

[6] Ze správního spisu plyne, že Policie ČR zajistila částku 69,5 mil. Kč jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti. Dle policejního usnesení jde o částku, o kterou si společnost BEZ H2O s.r.o. jako měsíční plátce DPH snížila svou daňovou povinnost za zdaňovací období březen 2017 až duben 2018.

[7] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující.

[8] Jde-li o zajištění odlišných nároků, pak souběhu zajišťovacích institutů nic nebrání. Trestní řád sice umožňuje, aby byl ze zajištěných prostředků uhrazen nárok správce daně (za podmínek § 79e odst. 2 trestního řádu). To ale neznamená, že je zajištění dle trestního řádu natolik jisté, aby již nebylo třeba vydávat zajišťovací příkaz dle daňového řádu. Samotný správce daně nemůže s jistotou předvídat, k čemu budou prostředky zajištěné orgány činnými v trestním řízení přesně použity. Po uspokojení jiných nároků (kupříkladu případné daňové povinnosti společnosti BEZ H2O s.r.o.) nemusí zbýt dost peněz i pro uspokojení případné daňové povinnosti stěžovatelky.

[9] Zajištění dle trestního řádu ale nemusí představovat dostatečně pevnou záruku ani v případě, kdy prostředků zbyde dost. Aby mohly být prostředky zajištěné Policií ČR vydány správci daně, musí být již nárok správce daně dostatečně jasný, tedy musí být vyměřena daň, která je zároveň splatná. Zajištěné prostředky ale mohou být orgány činnými v trestním řízení vydány zpět stěžovatelce dříve, než se tak stane. Zajištění dle trestního řádu tedy automaticky negarantuje budoucí uspokojení správce daně.

[10] Souběh obou institutů je přípustný i v případě, že by se zajišťovací příkaz týkal stejné daňové povinnosti jako zajištění dle trestního řádu. Z výše uvedených důvodů totiž zajištění prostředků policií ani tak nepředstavuje pro správce daně dostatečnou záruku, že tyto peníze budou skutečně moci být využity pro úhradu případné daňové povinnosti.

[11] V takovém případě by rovněž zásadně nemělo dojít k přílišnému zatížení daňového subjektu, kdy určitá částka je zajištěna policií a nad její rámec ještě i další peníze správcem daně. Ustanovení § 79e odst. 2 trestního řádu sice stanoví, že se pro úhradu takového nároku „“ (tedy prostředky subjektu nad rámec zajištění). Pokud je však eventuální daňová povinnost zajištěna správcem daně, pomíjí jeden z důvodů, proč byly peníze zajištěny orgánem činným v trestním řízení. Ten by tak měl v souladu s §79f odst. 1 trestního řádu posoudit, zda je jeho zajištění stále v daném rozsahu třeba a eventuálně zajištěnou částku poměrně snížit. To samé by mělo nastat i v případě, že subjekt již žádné další prostředky nedotčené zajištěním v danou chvíli nemá. K duplicitnímu zajištění by tak nemělo dojít ani v budoucnu, kdyby subjekt další prostředky nad rámec rozhodnutí o zajištění dle trestního řádu získal.

[12] Pokud jsou tedy splněny ostatní zákonné podmínky pro užití zajišťovacího příkazu (které stěžovatelka v kasační stížnosti nezpochybňuje), nepředstavuje existence zajištění dle trestního řádu automaticky překážku pro vydání zajišťovacího příkazu dle daňového řádu.

[13] Městský soud v bodě 85 napadeného rozsudku uvádí, že výsledek trestního řízení neovlivňuje výsledek řízení daňového a naopak. Stěžovatelka k tomu správně uvádí, že i trestní a daňové řízení může být v některých ohledech provázáno (například nutnost zohlednění sankce uložené správcem daně při ukládání sankce trestní, jak plyne například z usnesení velkého senátu trestního kolegia NS ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, č. 15/2017 Sb. NS). To však na správnosti závěrů žalovaného a městského soudu nic nemění. Z důvodů uvedených výše nelze provázanost dovozovat v případě zajišťovacích institutů. Ty jsou na sobě procesně nezávislé a sledují jiné procesní účely – řádný průběh trestního řízení a řádnou správu a výběr daně. Oba instituty jsou funkčně odlišné a navzájem si negarantují naplnění účelu toho druhého. Nemožnost nebo právní limitace jejich souběhu by byla na místě pouze v okamžiku, pokud by byly co do funkce a účelu prakticky totožné, jako je tomu kupříkladu právě v otázce sankcí (viz též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2016, , stížnosti č. 24130/11 a č. 29758/11).

[14] Závěr městského soudu o odlišných účelech obou institutů je tedy správný a stěžovatelčina námitka je nedůvodná. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.