Daňové řízení: senátor Parlamentu České republiky jako daňový poradce; rozsah procesních práv daňového subjektu
k zákonu č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky
k § 6 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád
Je-li daňový subjekt zastoupen daňovým poradcem, který vedle poskytování daňového poradenství podle zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, vykonává též funkci senátora Parlamentu České republiky, není to samo o sobě důvodem rozhodným pro určení rozsahu procesních práv daňového subjektu (zde přiměřenost stanovené lhůty či neprojednání zprávy o daňové kontrole v sobotu, neděli nebo svátek). Opačný postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti procesních práv osob zúčastněných na správě daní (§ 6 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád).
(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, čj. 46 Af 14/2012-27)
Věc:
Společnost s ručením omezeným CORS Příbram proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z přidané hodnoty.
Finanční úřad v Příbrami svým rozhodnutím ze dne 19. 8. 2011 doměřil žalobkyni za zdaňovací období duben 2008 daň z přidané hodnoty ve výši 218 614 Kč. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství v Praze, které bylo s účinností od 1. 1. 2013 dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) citovaného zákona ve spojení s § 69 s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] rozhodnutím ze dne 20. 3. 2012 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Praze.
Žalobkyně v žalobě po rekapitulaci průběhu předcházejícího správního řízení uvedla, že v souhrnu všech procesních pochybení finančního úřadu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Toto porušení spatřovala v tom, že jí finanční úřad neumožnil dostatečně se seznámit s výsledkem kontrolního zjištění a kvalifikovaně k němu podat své vyjádření a navrhnout jeho doplnění. Žalobkyně dále namítla, že finanční úřad neseznámil jednatele žalobkyně s obsahem kontrolního zjištění, zabránil kvalifikovanému zastupování žalobkyně tím, že opakovaně zamítal její stížnosti, nevyčkal písemného vyjádření ke kontrolnímu zjištění, neuznal důvody omluvy tehdejšího zástupce žalobkyně z projednání a předání zprávy o daňové kontrole a přistoupil k doměření daně. Dále poukázala na to, že její dřívější zástupce byl členem Senátu Parlamentu ČR, a proto byl podle ní pochopitelný požadavek vytvoření dostatečného prostoru pro efektivní a kvalifikované zastupování. Dále žalobkyně namítla, že finanční úřad prodloužil lhůtu k vyjádření k výsledku kontrolního zjištění pouze o dva dny, ačkoliv žalobkyně požádala o prodloužení této lhůty o patnáct dní, a že doručil rozhodnutí o prodloužení jednateli žalobkyně osobně. Finanční úřad pak podle žalobkyně nesplnil svou povinnost sdělit, zda důvody omluvy neúčasti na nařízeném jednání uznal, nebo zda takovou neúčast považuje za nedůvodnou. Dále žalobkyně mimo jiné namítla, že finanční orgán měl povinnost doručit jí rozhodnutí o prodloužení lhůty do datové schránky, nikoliv osobně.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odmítl, že by došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. Podle žalovaného bylo žalobkyni sděleno, jakým způsobem finanční úřad zhodnotil předložené důkazní prostředky. Žalobkyně podle něj měla prostor k vyjádření, vysvětlení nejasností a navržení důkazních prostředků. Podle žalovaného finanční úřad žalobkyni s výsledkem kontrolního zjištění seznámil. Žalobkyni bylo předáno písemné vyhotovení výsledků kontrolního zjištění a byla jí stanovena lhůta 8 dní k vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění a navržení jeho doplnění. Smyslem seznámení s výsledkem kontrolního zjištění je seznámit kontrolovaný daňový subjekt s kontrolními zjištěními a jejich dopadem do jeho daňové povinnosti a poskytnout mu možnost se ke zjištěním vyjádřit a navrhnout další důkazní prostředky. Toto seznámení nespočívá v předčítání písemné dokumentace. Finanční úřad podle tohoto vyjádření postupoval v souladu s § 88 odst. 2 daňového řádu a při seznamování s výsledkem kontrolního zjištění neporušil žádná práva žalobkyně. Žalovaný dále ve svém vyjádření připomněl, že rozhodnutím finančního úřadu ze dne 30. 3. 2011 byla stanovena lhůta pro vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění do 1. 4. 2014. Žalobkyně však žádné vyjádření nepředložila, na předvolání k projednání zprávy o daňové kontrole reagovala stížnostmi na postup pracovníků finančního úřadu a nedostavila se k němu ani na opakovaná předvolání. Žalovaný se ztotožnil s finančním úřadem, který dospěl k závěru, že se žalobkyně vyhýbala projednání zprávy o daňové kontrole, a postupoval tak podle § 88 odst. 5 daňového řádu. K žalobní námitce, že finanční úřad nevyčkal na vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění, žalovaný uvedl, že žalobkyně se do dne zaslání zprávy o daňové kontrole ke kontrolním zjištěním nevyjádřila a ani nenavrhla další důkazní prostředky, ačkoliv na to měla čtyři měsíce. Žalobkyně se o právo vyjádřit se ke kontrolnímu zjištění a navrhnout důkazní prostředky připravila sama svým jednáním v daňové kontrole tím, že byla nečinná. Žalobkyně se z jednání náležitě neomluvila a ani tak učinit nechtěla. Finanční úřad žalobkyni vysvětlil, proč nemůže její návrh termínu jednání akceptovat, proč stanovil jiné datum jednání, a zároveň upozornil na důsledky nedostavení se na jednání bez dostatečného důvodu. Podle žalovaného je na předvolaném, aby se náležitě omluvil z jednání tak, aby důvody jeho neúčasti byly zřejmé a neúčast omluvitelná. Finanční úřad nebyl povinen vyzývat předvolaného, aby důvody své nepřítomnosti upřesnil, doplnil či prokázal. Jestliže žalobkyně odmítla sdělit důvody, které jí bránily dostavit se na jednání, navrhla neakceptovatelný termín pro jednání a opětovně se na jednání bez sdělení důvodu nedostavila, nelze podle žalovaného dospět k jinému závěru, než že se vyhýbá projednání zprávy o daňové kontrole a brání ukončení daňové kontroly.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Žalobkyně rovněž namítala, že její dřívější zástupce byl členem Senátu Parlamentu ČR, a proto je podle ní pochopitelný požadavek vytvoření dostatečného prostoru pro efektivní a kvalifikované zastupování. K tomu soud předně připomíná, že § 6 daňového řádu mezi základní zásady správy daní řadí mimo jiné zásadu rovnosti, zásadu vzájemné spolupráce, zásadu poučovací a vstřícnosti. Z uvedeného ustanovení lze mimo jiné dovodit, že daňový subjekt a jeho zástupce musí mít v řízení vždy v zásadě rovné postavení ve vztahu k jiným daňovým subjektům a jejich zástupcům, neodůvodňují-li konkrétní skutkové okolnosti případu jiný postup. Správce daně tak musí vůči všem daňovým subjektům postupovat v obdobných případech obdobně. Výjimečný přístup však bude odůvodněn nějakými závažnými objektivními překážkami na straně daňového subjektu či jeho zástupce. Výkon funkce člena Parlamentu ČR jako takový však podle názoru zdejšího soudu uvedenou překážku nepředstavuje a představovat nemůže. Bylo na úvaze a odpovědnosti dřívějšího zástupce žalobkyně, zda vedle výkonu funkce senátora Parlamentu ČR bude poskytovat ještě daňové poradenství jako daňový poradce a nakolik mu výkon veřejné funkce umožňuje řádně plnit úkoly daňového poradce. Zvolením za člena Parlamentu ČR nezískává poslanec či senátor v tomto ohledu žádná privilegia nebo jakékoliv zvláštní postavení, které by při výkonu jiné jeho funkce či zaměstnání mělo být zohledňováno. Výjimky z této zásady by musel předvídat zákon. Daňový řád, ani jiný právní předpis aplikovaný na projednávanou věc, však žádnou takovou výjimku nestanoví. Pochopitelně i v rámci výkonu funkce senátora může objektivně nastat situace, která by znemožnila dřívějšímu zástupci žalobkyně účastnit se nařízeného jednání (např. naplánovaná zahraniční cesta apod.). Tuto skutečnost by však musela žalobkyně finančnímu úřadu sdělit, což nejenže žalobkyně neučinila, ale několikrát sdělení důvodu výslovně odmítla. V projednávané věci přitom nelze z postupu finančního úřadu dovozovat, že by se v tomto ohledu nesnažil žalobkyni vyhovět. Žalobkyně byla předvolána celkem na tři jednání k projednání zprávy o daňové kontrole, a sice na den 18. 5. 2011, 13. 7. 2011 a 1. 8. 2011, přičemž na základě žádné z těchto výzev se žalobkyně nedostavila a zároveň neuvedla konkrétní důvod, který by jí v tom bránil. Finanční úřad však přesto žalobkyni vyšel vstříc a dvakrát změnil termín jednání. V posledním případě přitom nařídil jednání na nejbližší možný termín následující po termínu, který požadovala žalobkyně. Ta se dožadovala projednání zprávy o daňové kontrole v neděli 31. 7. 2011. Kromě toho, že finanční úřad nebyl navrženým termínem vázán, žalobkyně nesdělila žádné konkrétní důvody, pro které požaduje projednání zprávy o daňové kontrole v neděli, tedy den neúřední a den pracovního klidu. Vzhledem k uvedenému nemohla takový postup odůvodňovat ani skutečnost, že žalobkyně byla zastoupena senátorem Senátu Parlamentu ČR. Krajský soud si je vědom toho, že na výkon uvedené funkce neupozorňoval sám dřívější zástupce žalobkyně, jež vedle daňového poradenství vykonával funkci senátora, ale že na tuto skutečnost poukázala až žalobkyně v době, kdy ji tento dřívější zástupce již nezastupoval. Přesto považuje krajský soud ke vznesené žalobní námitce za vhodné připomenout, že senátor Senátu Parlamentu ČR je ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, veřejným funkcionářem. Tito přitom podle § 3 odst. 2 písm. b) zákona o střetu zájmů nesmí ohrozit veřejný zájem tím, že se budou odvolávat na svou funkci v záležitostech, které souvisejí s jejich osobními zájmy, zejména s jejich povoláním, zaměstnáním nebo podnikáním. Skutečnost, že byl dřívější zástupce žalobkyně senátorem Senátu Parlamentu ČR, nejenže neodůvodňuje výjimečný přístup finančního úřadu vůči žalobkyni, kdy by měl povinnost nařídit jednání k projednání zprávy o daňové kontrole na neúřední den, ale této skutečnosti se zástupce žalobkyně ani nemohl dovolávat, neboť by se mohl dopustit jednání ohrožujícího veřejný zájem ve smyslu citovaného ustanovení zákona o střetu zájmů. Podle názoru krajského soudu se finanční úřad snažil žalobkyni dostatečně vyjít vstříc, aby mohla co nejlépe hájit svá procesní práva. Za daných skutkových okolností krajský soud proto neshledal, že by uvedený postup finančního úřadu byl v rozporu s § 88 odst. 5 daňového řádu, který výslovně umožňuje správci daně doručit daňovému subjektu zprávu o daňové kontrole do vlastních rukou, jestliže se daňový subjekt odmítne se zprávou seznámit, projednat ji nebo se jejímu projednání vyhýbá. (...)