2567/2012
Daňové řízení: přezkum rozhodnutí o určení penále; řízení před soudem: odmítnutí žaloby pro nepřípustnost
Daňové řízení: přezkum rozhodnutí o určení penále Řízení před soudem: odmítnutí žaloby pro nepřípustnost; předložení návrhu na zrušení právního předpisu Ústavnímu soudu
k § 37b odst. 1 a § 46 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 230/2006 Sb.*) (v textu jen „daňový řád z roku 1992“)
k čl. 95 odst. 2 Ústavy
I. Proti rozhodnutí o určení penále podle § 37b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění po novele provedené zákonem č. 230/2006 Sb. bylo přípustné odvolání. Výluka podle § 46 odst. 8 tohoto zákona se zde neuplatňovala.
II. Pokud je žaloba ve správním soudnictví odmítána pro nepřípustnost, není namístě postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, tedy přerušit řízení a předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení právního předpisu, který by byl potřebný toliko pro věcné posouzení žaloby. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy má totiž obecný soud postupovat pouze tehdy, pokud potenciálně protiústavní ustanovení překáží tomu, aby bylo dosaženo ústavně konformního výroku; nikoli tehdy, pokud by byla žaloba následně odmítnuta pro nepřípustnost, ať už by bylo rozhodnutí Ústavního soudu jakékoli.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2011, čj. 2 Afs 13/2011-73)
Prejudikatura
: č. 672/2005 Sb. NSS, č. 1182/2007 Sb. NSS a č. 1684/2008 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 37/2007 Sb. a usnesení č. 39/2000 Sb. ÚS (sp. zn. Pl. ÚS 39/2000).Věc
: Komanditní společnost Odeř Agrar proti Finančnímu úřadu v Ostrově o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce.Dne 7. 10. 2010 vydal žalovaný dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob a současně dodatečný výměr na zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2007. Jím byla žalobci doměřena daň ve výši 0 Kč a zároveň mu byla podle § 46 odst. 7 daňového řádu z roku 1992 dodatečně zrušena daňová ztráta v částce 94 884 068 Kč. Současně mu bylo tímtéž rozhodnutím předepsáno podle § 37b odst. 1 písm. c) téhož zákona penále ve výši 5 % z částky dodatečně snížené daňové ztráty, tj. v částce 4 744 203 Kč. Součástí rozhodnutí bylo poučení, podle něhož proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání podle § 48 daňového řádu z roku 1992, ovšem v odvolání lze podle § 46 odst. 8 téhož zákona s přihlédnutím k § 38n odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, napadat jen doměřený rozdíl na daňovém základu a na dani a zrušenou daňovou ztrátu.
Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Plzni, jejíž podání odůvodnil tím, že proti výroku o určení povinnosti uhradit penále není v rámci daňového řízení žádný opravný prostředek. Žalobce spatřoval v napadeném dodatečném platebním výměru porušení práva na spravedlivý proces, neboť vyměření penále bylo nespravedlivé a nesouladné s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), jehož podmínky mělo splňovat, neboť i daňové penále je podle žalobce „
trestním obviněním
“ podle tohoto článku. Žalobce přitom nedostal šanci se proti této sankci hájit, při jejím ukládání nebylo zkoumáno jeho zavinění a byla uložena navzdory tomu, že vyměřením původní daňové ztráty státu nevznikla žádná škoda.Žalobce poukázal na to, že ukládání penále bylo do § 37b odst. 1 písm. c) daňového řádu z roku 1992 vřazeno s účinností od 1. 1. 2007 zákonem č. 230/2006 Sb. v podobě protiústavního „
přílepku
“. Šlo navíc o sankci nepřiměřeně vysokou a při její aplikaci může teoreticky dojít také k dvojímu, respektive vícenásobnému potrestání. Proto žalobce požadoval, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno, nebo aby krajský soud postupem dle § 78 odst. 2 s. ř. s. upustil od uloženého trestu spočívajícího ve vyměření penále. Krom toho žalobce napadl předmětný dodatečný platební výměr také odvoláním, jehož doplnění směřovalo také proti stanovení povinnosti uhradit penále.Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 1. 2011 čj. 57 Af 63/2010-34, žalobu odmítl a věc postoupil k vyřízení odvolání Finančnímu ředitelství v Plzni. Krajský soud připomněl, že dodatečný platební výměr byl vydán na základě § 46 odst. 7 daňového řádu z roku 1992 a penále bylo vyměřeno podle § 37b odst. 1 téhož zákona. Daňový řád z roku 1992 přitom nikde nevylučuje podání odvolání proti rozhodnutí vydanému podle těchto dvou ustanovení. Žalobce tedy mohl proti napadenému rozhodnutí podat odvolání, které bylo v daném případě opravným prostředkem, jejž bylo potřeba podle § 68 písm. a) s. ř. s. vyčerpat před podáním žaloby ve správním soudnictví, jinak by šlo o žalobu nepřípustnou.
Podle krajského soudu bylo poučení uvedené v rozhodnutí žalovaného zčásti chybné, když sice obecně připustilo podání odvolání, ovšem uvedlo, že v odvolání lze napadat jen doměřený rozdíl na daňovém základu a na dani a zrušenou ztrátu. Toto omezení je sice uvedeno v § 46 odst. 8 daňového řádu z roku 1992, ovšem vztahuje se pouze na výrok rozhodnutí žalovaného opřený o § 46 odst. 7 téhož zákona, nikoli na výrok opřený o jeho § 37b odst. 1. Žalobce se tímto poučením řídil, ovšem protože bylo poučení v této části nesprávné, splňoval podmínky § 46 odst. 5 s. ř. s., a bylo tedy namístě, aby krajský soud jeho žalobu odmítl a věc postoupil k vyřízení opravného prostředku příslušnému správnímu orgánu. Na použití tohoto postupu nic nezměnilo ani to, že dva dny po podání žaloby bylo Finančnímu ředitelství doručeno doplnění žalobcova odvolání, které bylo obsahově shodné s žalobou.
Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, v níž krajskému soudu vytkl, že porušil jeho ústavní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), když se nijak nevypořádal s jeho námitkami ohledně porušení práva na spravedlivý proces a ohledně neústavnosti § 37b odst. 1 písm. c) daňového řádu z roku 1992 a když z důvodu této neústavnosti nepředložil věc k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Respektování příkazu obsaženého v čl. 95 odst. 2 Ústavy by přitom mělo mít přednost před jednoduchým právem, tedy před soudním řádem správním. Nerespektování příkazu Ústavy, aby obecné soudy předkládaly po zjištění protiústavnosti věci Ústavnímu soudu, je navíc v daném případě v rozporu s principy proporcionality a hospodárnosti, neboť je zjevné, že případ se ke krajskému soudu později stejně vrátí. Finanční ředitelství, jemuž byla věc postoupena, totiž nemůže na rozdíl od krajského soudu upustit od potrestání podle § 78 odst. 2 s. ř. s., stejně jako nemá pravomoc ani k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Dále stěžovatel popsal, v čem vidí porušení ústavních principů při přijímání novely daňového řádu z roku 1992, jež byla publikována pod č. 230/2006 Sb. a vložila do tohoto zákona mimo jiné i § 37b odst. 1 písm. c). Upozornil proto, že mu byla sankce v podobě penále uložena podle neústavně přijatého zákona. Z tohoto důvodu žádal, aby Nejvyšší správní soud s ohledem na procesní ekonomii sám postupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 37b odst. 1 písm. c) daňového řádu z roku 1992. Toto ustanovení bylo sice již s účinností k 31. 12. 2010 zrušeno, spolu s celým daňovým řádem z roku 1992. Vzhledem k přechodným ustanovením § 264 bod 13 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, se však toto neústavní ustanovení nadále používá, a je proto namístě ho zrušit.
Stěžovatel dále polemizoval s odmítnutím své žaloby a s názorem, že se omezení obsažené v § 46 odst. 8 daňového řádu z roku 1992 nevztahuje na výrok rozhodnutí žalovaného opřený o § 37b odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel upozornil na to, že vyměření penále je podle § 37b odst. 3 daňového řádu z roku 1992 součástí dodatečného platebního výměru vydaného podle § 46 uvedeného zákona, který v odstavci 8 stanoví omezení pro obsah odvolání. Pokud toto ustanovení umožňuje napadnout pouze doměřený rozdíl na daňovém základu a na dani, plyne z toho, že proti penále odvolání podat nelze. Opačný závěr krajského soudu neobstojí pohledem systematického výkladu daňového řádu z roku 1992. Neobstojí ani pohledem výkladu historického, protože skutečným předkladatelem kritizovaného „
přílepku
“ bylo ministerstvo financí, které je zároveň autorem standardního formulářového poučení omezujícího v daném případě obsah odvolání. Právě toto poučení do svého rozhodnutí zahrnul i žalovaný. Stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud již několikrát posuzoval v rámci kasačních řízení rozhodnutí soudů o žalobách ve věci penále, v nichž finanční úřady vydaly rozhodnutí v I. stupni a žalobami byla napadána rozhodnutí finančních ředitelství o odvoláních. V těchto předchozích rozsudcích však Nejvyšší správní soud řešil zcela jiné námitky. Nemohl se tedy zabývat samotnou otázkou správnosti podání žaloby až proti rozhodnutí finančního ředitelství, nebo naopak už proti rozhodnutí finančního úřadu.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
[11] Krajský soud založil odmítnutí a postoupení věci finančnímu ředitelství na právním názoru, že proti rozhodnutí žalovaného bylo navzdory poučení v rozhodnutí samém přípustné odvolání, a to i ve vztahu k penále, a žaloba podaná před jeho vyčerpáním byla tedy nepřípustná ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel se naopak s tímto poučením ztotožňuje a označuje odvolání proti vyměření penále v dodatečném platebním výměru za nepřípustné. Nejvyšší správní soud mu ovšem nemůže přisvědčit.
[12] Daňový řád z roku 1992 byl postaven na principu, že odvolání proti daňovým rozhodnutím je zásadně přípustné, pokud zákon nestanoví jinak, jak vyplývalo z jeho § 48 odst. 1: „
Příjemce rozhodnutí se může odvolat proti stanovení daňového základu a daně správcem daně a proti jiným rozhodnutím, pro něž je to zákonem stanoveno nebo kde to zákon nevylučuje, pokud se písemně nebo ústně do protokolu svého práva odvolání nevzdal.
“ Stěžovatel nachází takovou zákonnou výluku z práva na odvolání v § 46 odst. 8 citovaného zákona: „V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru lze napadat jen doměřený rozdíl na daňovém základu a na dani.
“ Tuto výluku ovšem nelze vykládat rozšiřujícím způsobem, jak činí stěžovatel, tedy tak, že se v rámci dodatečného platebního výměru vztahuje nejen na výrok o dodatečném doměření daně, ale i na jakékoli další výroky zahrnuté do takového rozhodnutí. Naopak je třeba tuto výluku vykládat striktně tak, že se vztahuje pouze na výrok o dodatečném doměření daně, tedy na výrok podle § 46 odst. 7 uvedeného zákona, a omezuje odvolací důvody směřující proti tomuto výroku. Na ostatní výroky obsažené v tomto rozhodnutí se ovšem nevztáhne, leda by na ně dopadala jiná zákonná výluka. Na rozhodnutí o určení penále ovšem žádná taková výluka nedopadá.[13] Proti samotnému rozhodnutí o vyměření penále podle § 37b daňového řádu z roku 1992 odvolání zjevně přípustné je, neboť v něm není obsažena žádná výluka z obecného pravidla přípustnosti odvolání podle § 48 odst. 1 téhož zákona. Nejvyšší správní soud ostatně už v řadě svých rozhodnutí, z nichž na některá správně poukazuje i stěžovatel, kasačně přezkoumával daňová řízení, v nichž došlo k prvostupňovému vyměření penále, následně k podání odvolání a k odvolacímu řízení prováděnému finančním ředitelstvím. Jde například o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, čj. 1 Afs 137/2004-62, č. 1182/2007 Sb. NSS, či ze dne 28. 5. 2008, čj. 9 Afs 112/2007-72. Stěžovatel sice zdůrazňuje, že z těchto rozhodnutí neplyne závěr o přípustnosti odvolání proti vyměření penále, protože Nejvyšší správní soud se v nich zabýval jinými kasačními námitkami než nepřípustností penále.
[14] K tomu je ovšem třeba připomenout, že pokud by odvolání proti vyměření penále bylo opravdu nepřípustné, a přesto by finanční ředitelství o takových nepřípustných odvoláních rozhodovala, šlo by ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. o „
podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem
“, k němuž musejí krajské soudy v následném soudním přezkumu přihlížet i nad rámec žalobních bodů. Jinak by samy zatížily své rozhodnutí vadou, k níž by naopak v rámci kasačního přezkumu musel přihlédnout Nejvyšší správní soud. Pokud tak v žádném z řady svých rozhodnutí neučinil, je to navzdory stěžovatelovu názoru třeba chápat jako jakési implicitní přitakání přípustnosti takto podaných odvolání proti rozhodnutím o vyměření penále.[15] Jako podpůrný argument lze dodat, že i pokud by stěžovatel byl býval měl pochybnosti o tom, zda má rozhodnutí o vyměření penále napadnout odvoláním podle § 48 daňového řádu z roku 1992, nebo žalobou ve správním soudnictví, měl vycházet ze skutečnosti, že soudní přezkum je pouze subsidiárním nástrojem ochrany práv jednotlivce dotčených rozhodováním veřejné správy. Tato subsidiarita soudního přezkumu je patrna právě z povinnosti jednotlivce vyčerpat nejprve řádné opravné prostředky v rámci samotného správního řízení, jež je vyjádřena v § 68 písm. a) s. ř. s. Právě takto vyložil zdejší soud smysl § 68 písm. a) s. ř. s. již ve svém rozsudku ze dne 12. 5. 2005, čj. 2 Afs 98/2004-65, č. 672/2005 Sb. NSS: „
Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním žaloby k soudu
[§ 5 a § 68 písm. a) s. ř. s.] je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. To znamená, že účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny prořstředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.
“ Jinak řečeno, práva jednotlivce samozřejmě musejí být ochráněna, ale v pochybnostech, zda mají být ochráněna cestou řádného opravného prostředku v rámci daňového řízení, nebo cestou přezkumu ve správním soudnictví, je třeba se přiklonit k prvé cestě, jak vyplývá ze subsidiarity soudního přezkumu, jež je vyjádřena v § 68 písm. a) s. ř. s. v podobě povinnosti vyčerpat řádné opravné prostředky.[16] Je tak třeba se ztotožnit s krajským soudem v tom, že proti rozhodnutí žalovaného bylo přípustné odvolání, a to i proti výroku o určení výše penále. Za této situace byla žaloba podaná přímo proti tomuto rozhodnutí nepřípustná podle § 68 písm. a) s. ř. s. a krajský soud postupoval zcela správně, když ji odmítl a věc postoupil k rozhodnutí o odvolání příslušnému finančnímu ředitelství.
[17] Při odmítnutí žaloby nebylo ani namístě, aby krajský soud řízení přerušoval a podával Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 37b odst. 1 písm. c) daňového řádu z roku 1992. Stěžovatel opírá svůj závěr o protizákonnosti, ba protiústavnosti postupu krajského soudu z přednosti čl. 95 odst. 2 Ústavy před ustanoveními zákona, tedy soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud mu samozřejmě přitakává v tom, že Ústava má před zákonem přednost a že v případě rozporu ústavního pořádku a soudního řádu správního je ve výjimečných případech, které neumožňují jiné řešení, namístě sáhnout i k přímé aplikaci příkazu plynoucího z ústavního pořádku. Příkladem takového postupu je rozsudek ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008-77, č. 1684/2008 Sb. NSS, v němž došlo k rozporu § 109 odst. 3 s. ř. s. a čl. 40 odst. 6 Listiny, který zdejší soud řešil právě přímou aplikací Listiny.
[18] V nyní posuzovaném případě ovšem nebylo namístě aplikovat čl. 95 odst. 2 Ústavy přednostně před soudním řádem správním, neboť takový postup by příkaz Ústavy nenaplňoval, ale deformoval a obcházel. Obsahem čl. 95 odst. 2 Ústavy, ve vazbě na § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a na § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je příkaz obecnému soudu, aby návrhem k Ústavnímu soudu inicioval posouzení ústavnosti zákona, „
jehož má být při řešení věci použito
“ a o němž se obecný soud domnívá, že „je v rozporu s ústavním pořádkem
“. Smysl této možnosti vyložil Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 39/2000, č. 39/2000 Sb. ÚS: „Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. Stěžejní otázkou je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon,
,jehož má být při řešení věci použito‘. [...] Jinak řečeno, k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost procesního předpisu, je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace, a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti.
“ Obdobný přístup zaujal Ústavní soud poté také v usnesení ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 1/06: „Z účelu a smyslu kontroly ústavnosti právních norem plyne, že
,zákon, jehož má být při řešení věci použito‘, je ten (to jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek sporu jiný, a tento důsledek musí být navrhovatelem tvrzen.
“[19] Takto vymezená podmínka ovšem v řízení před krajským soudem splněna nebyla. I kdyby totiž krajský soud podal návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a kdyby v reakci na něj Ústavní soud hypoteticky zrušil stěžovatelem kritizovaný § 37b odst. 1 písm. c) daňového řádu z roku 1992, na rozhodnutí krajského soudu poté, co by se mu věc vrátila, by se nic nezměnilo. V právním světě by už sice neexistoval § 37b odst. 1 písm. c) citovaného zákona, ale stále by existoval dodatečný platební výměr vydaný žalovaným a proti němu by stále bylo přípustné odvolání. Hypotetické zrušení uvedeného ustanovení by totiž mělo zřejmě vliv na důvodnost odvolání proti vyměření penále, nikoli však na jeho přípustnost, neboť ta je dána jak při platnosti § 37b odst. 1 písm. c) citovaného zákona, tak i bez ní. Krajský soud by tak i po jeho hypotetickém zrušení musel žalobu odmítnout a věc postoupit k vyřízení finančnímu ředitelství. Dospěl by tedy k úplně stejnému výroku, z čehož je zjevné, že podmínky pro předložení návrhu Ústavnímu soudu, jak je on sám vymezil v citovaných usneseních, by nebyly splněny.
[20] Naopak výklad čl. 95 odst. 2 Ústavy, který prosazuje stěžovatel, by byl popřením smyslu konkrétního přezkumu ústavnosti a umožňoval by, aby byly Ústavnímu soudu předkládány návrhy na zrušení zákona pro protiústavnost i v situacích, kdy by ani případné zrušení nemohlo mít vliv na výrok následného rozhodnutí soudu. Podle takového výkladu by navíc mohl každý, kdo by se cítil dotčen ustanovením zákona, které by pokládal za protiústavní, podat jakkoliv nepřípustnou žalobu (například žalobu opožděnou, žalobu týkající se jiného subjektu či žalobu zcela míjející požadavky procesních předpisů) k obecnému soudu, navrhnout v ní podání návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, a iniciovat tak „
konkrétní
“ přezkum ústavnosti zákona. Je zjevné, že takový přístup by pojetí konkrétního přezkumu ústavnosti zcela vyprázdnil, neboť by umožnil prakticky komukoliv iniciovat řízení o protiústavnosti zákona, což by zvlášť ostře kontrastovalo s taxativním a velmi úzkým výčtem subjektů, které mohou podle § 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu iniciovat abstraktní
přezkum ústavnosti zákona.[21] Nebylo tedy namístě, aby krajský soud v řízení o žalobě, kterou bylo namístě odmítnout, předkládal návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Tím méně by bylo vhodné, aby tak nyní učinil Nejvyšší správní soud, byť jej k tomu stěžovatel výslovně vybízí. Ani pro Nejvyšší správní soud totiž nestojí § 37b odst. 1 písm. c) daňového řádu z roku 1992 v cestě tomu, aby dosáhl rozhodnutí souladného s ústavním pořádkem. Hypotetická protiústavnost tohoto ustanovení totiž nemůže nic změnit na výroku jeho rozhodnutí, tedy na zamítnutí kasační stížnosti a schválení postupu krajského soudu v tom, že stěžovatelovu žalobu správně odmítl.
[22] Tím samozřejmě Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá, zda stěžovatelem kritizované ustanovení ve skutečnosti je či není protiústavní, tedy zda je či není neústavním legislativním „
přílepkem
“, jak byl tento pojem vymezen zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, č. 37/2007 Sb., č. 30/2007 Sb. ÚS. Takové posouzení by skutečně příslušelo jedině samotnému Ústavnímu soudu, jak plyne z čl. 95 odst. 2 Ústavy i z jeho postavení coby orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. K němu však přísluší cesta pouze subjektům taxativně vymezeným v § 64 odst. 1, 3 a 4 zákona o Ústavním soudu.[23] Lze tedy uzavřít, že krajský soud postupoval správně, když stěžovatelovu žalobu odmítl a věc postoupil k rozhodnutí finančnímu ředitelství a když nepředložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 37b odst. 1 písm. c) daňového řádu z roku 1992 podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Takový postup byl plně v souladu se soudním řádem správním i s Ústavou. Nebylo jím porušeno ani stěžovatelovo právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jak bylo vyloženo výše, soudní ochrana přísluší daňovému subjektu až subsidiárně poté, co vyčerpal řádné opravné prostředky v rámci daňového řízení, což stěžovatel dosud neučinil. Nebylo porušeno ani stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Toto ustanovení totiž garantuje implicitně právo na přístup k soudu jen tehdy, pokud se má rozhodovat o „
občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění
“. Stěžovatel sice tvrdí, že vyměření daňového penále je „trestní obvinění
“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tento názor byl ovšem ve vztahu k dřívější úpravě daňového řádu z roku 1992 vyvrácen již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, čj. 1 Afs 1/2011-82: „Penále podle § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 nepochybně zasahuje do majetkové sféry daňového dlužníka, nicméně s ohledem na jeho základní funkci (paušalizovaná náhrada eventuální škody, jež by státu mohla vzniknout zpožděním daňových příjmů) je nelze chápat jako správní delikt či trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).
“*)
S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.