Daňové řízení: přezkoumání daňového rozhodnutí
Jestliže předmětem řízení (po povolení přezkumného řízení podle
§ 55b zákona č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků) bylo přezkoumávání již pravomocného rozhodnutí (po ukončeném
odvolacím řízení) a příslušný správní orgán dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro přezkoumání
rozhodnutí splněny nebyly, pak může nastat jediná varianta jeho rozhodnutí, totiž že přezkoumávané
rozhodnutí potvrdí. Jinou možnost postupu správní orgán nemá.
Proto výrok, jímž příslušný správní orgán (zde finanční ředitelství) zamítl odvolání,
je navýsost nesrozumitelný a toto rozhodnutí obstát nemůže. Takový výrok není přesný a určitý,
neodpovídá odůvodnění rozhodnutí a neodpovídá ani výše citovanému požadavku
§ 55b odst. 1 uvedeného
zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, čj.
1 Afs 129/2006-70)
Prejudikatura: srov. č. 14/2003 Sb. NSS, č. 178/2004 Sb. NSS, č. 320/2004 Sb. NSS a
č. 1113/2007 Sb. NSS.
Věc: Marie V. proti Ministerstvu financí o povolení přezkoumání daňového rozhodnutí, o
kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný dne 15. 8. 2003 zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního ředitelství v
Hradci Králové ze dne 8. 4. 2003, kterým finanční ředitelství přezkoumávalo (podle
§ 55b d. ř.) své dřívější
rozhodnutí ze dne 9. 4. 2002.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, ve které zejména tvrdila, že
žalovaný vyvodil ze skutkových zjištění nesprávné závěry. Žalobkyně byla spolupracující osobou s
panem V. (dělila tedy dohodnutým způsobem své příjmy a výdaje s manželem), který podnikal rovněž v
oboru „Reklamní a propagační činnost“. Zásadní otázkou v daňovém řízení bylo totiž posouzení, zda
výdaje, které vynaložil podnikatel V. na závodní činnost svého nezletilého syna Michala V., lze
posoudit jako náklady vynaložené na dosažení, zajištění či udržení příjmů z podnikatelské činnosti
podnikatele V.
Městský soud v Praze dne 15. 3. 2006 žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména
uvedl, že výdaje, které podnikatel V. vynaložil, aby se syn mohl zúčastnit motokárových závodů, jsou
výdaje přímo výlučně související jen s tím, aby se syn mohl tohoto sportu zúčastnit, a to bez ohledu
na to, zda podnikatel V. realizoval při závodech reklamní či propagační činnost. Podstatný je obsah
uzavřených smluv, podle nichž reklama a propagace měla být realizována umístěním reklamního loga,
rozšiřováním dodaných prospektů a propagačních materiálů a verbální komunikací s masmédii,
pořadateli a ostatními partnery. Náklady související s touto propagační činností jsou výdaji daňově
uznatelnými. Avšak výdaje vynaložené na to, aby se mohl syn podnikatele V. závodů zúčastnit, nejsou
výdaji související s příjmy z jeho reklamní činnosti. Jsou to výdaje, které by musel vynaložit k
zajištění účasti syna v závodech i bez toho, zda vykonával reklamu či propagaci.
Toto rozhodnutí Městského soudu v Praze napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností.
Podstatou jejích námitek bylo mimo jiné tvrzení, že výdaje na účast syna v závodech byly výdaji
ovlivňujícími základ daně a daň. Předně
§ 24 zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, nevyžaduje, aby výdaje souvisely bezprostředně s dosaženými příjmy z předmětu
podnikatelské činnosti. Dále pak stěžovatelka zpochybnila vlastní existenci napadeného rozhodnutí a
považuje je za nicotné. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2003 bylo
vydáno v rozporu s § 55b d.
ř.; pokud totiž správce daně v přezkumném řízení dospěje k témuž závěru, který učinil v
rozhodnutí přezkoumávaném, pak měl toto původní rozhodnutí potvrdit a ne zamítat odvolání. Takový
postup § 55b d. ř. nezná.
Stejnou chybu pak učinil žalovaný, neboť obě rozhodnutí tvoří jeden celek. Žalovaný si měl chyby
povšimnout a napravit ji. Uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství tak bylo ve stejné věci
stejným orgánem prakticky rozhodováno dvakrát.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(-) V souzeném případě rozhodl žalovaný o povolení přezkoumání již pravomocného rozhodnutí
Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2002. To tedy přezkoumalo zmíněné rozhodnutí a
dospělo k závěru, že nebyly splněny podmínky přezkoumání, a rozhodnutím ze dne 8. 4. 2003 zamítlo
odvolání stěžovatelky. Ustanovení §
55b d. ř. však takovýto výrok neumožňuje.
Podle § 55b odst. 1 d.
ř. může být na žádost daňového subjektu nebo z úřední povinnosti rozhodnutí správce daně,
které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení, a okolnosti
nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.
Shledá-li správce daně po přezkoumání rozhodnutí, že podmínky pro povolení tohoto přezkoumání nebyly
splněny, přezkoumávané rozhodnutí potvrdí.
Toto ustanovení tak rozlišuje dva možné způsoby řešení. Buďto přezkoumávající správní orgán (zde
finanční ředitelství) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy či
se zakládá na podstatných vadách řízení a současně okolnosti nasvědčují tomu, že daň byla stanovena
v nesprávné výši, pak toto rozhodnutí zruší, nebo jej nahradí jiným a nebo jej změní. Dospěje-li
však k závěru, že ony zákonné podmínky pro přezkoumání rozhodnutí splněny nebyly, pak může nastat
jediná varianta jeho rozhodnutí, totiž že přezkoumávané rozhodnutí potvrdí. Jinou možnost postupu, a
tedy formulace výroku svého rozhodnutí, správní orgán nemá.
V daném případě však dospěl správní orgán (finanční ředitelství) k závěru, že podmínky pro
přezkoumání svého rozhodnutí splněny nebyly, měl tedy své původní rozhodnutí potvrdit. Nutno je
připomenout, že přezkoumáváno bylo již pravomocné rozhodnutí správního orgánu. Pouhým povolením či
nařízením přezkoumání rozhodnutí jsou pouze zpochybněny zákonné okolnosti pro jeho vydání, odvolací
řízení je však již skončeno. Z
odst. 5 citovaného
ustanovení je však zřejmé, že od vydání rozhodnutí o povolení přezkoumání rozhodnutí do doby
pravomocného skončení přezkumného řízení je sice odložena vykonatelnost tohoto rozhodnutí, avšak
přezkoumávané rozhodnutí je i nadále pravomocné.
Výrok, kterým finanční ředitelství zamítlo odvolání, je tedy matoucí, nesrozumitelný, zakládající
vadu takové intenzity, že k ní měl přihlížet sám žalovaný v odvolacím řízení, a to i bez výslovné
výtky stěžovatelky, neboť výrok rozhodnutí neodpovídá jeho odůvodnění, ani zákonem nastaveným
limitům. Ten však tuto vadu přehlédl.
Požadavek na určitost a přesnost výroku správního aktu obecně vyplývá v posuzované věci jednak z
obecných principů, na nichž nutně spočívá právní stát (srov. např.
čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle
něhož je možno státní moc uplatňovat pouze způsoby, které stanoví zákon), jednak z procesní normy,
kterou byl daňový řád.
Jestliže předmětem řízení bylo přezkoumávání již pravomocného rozhodnutí (jednalo se tedy o
řízení po již dříve ukončeném odvolacím řízení), pak výrok, jímž finanční ředitelství zamítlo
odvolání je navýsost nesrozumitelný a takovéto rozhodnutí obstát nemůže. Jeho důsledkem je totiž
narušení principu právní jistoty. Takový výrok není přesný a určitý, neodpovídá odůvodnění
rozhodnutí a neodpovídá ani výše citovanému požadavku
§ 55b odst. 1 d. ř.