Vydání 10/2004

Dle § 18 odst. 1 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, správce daně vypočte a vyměří daň platebním výměrem na základě daňového přiznání, ve kterém poplatník uvede údaje rozhodné pro vyměření daně, a podle výsledků vyměřovacího řízení. Dle § 18 odst. 2 citovaného zákona je pak poplatník povinen zaplatit daň z převodu nemovitostí nejpozději do 30 dnů ode dne, v němž mu byl doručen platební výměr o vyměření daně.

Dle § 64 odst. 1 daňového řádu je daňovým přeplatkem částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně.

Daňový přeplatek lze vrátit na žádost, případně z úřední povinnosti, pouze tehdy, jestliže vznikl a je vratitelný ve smyslu § 64 odst. 4 daňového řádu. V posuzované věci však správce daně I. stupně vrátit požadovanou částku "přeplatku" na dani z převodu nemovitostí za rok 1996 nemohl, neboť stěžovateli na této dani ve sporných případech přeplatek nevznikl. Ke vzniku přeplatku může totiž dojít dle názoru Nejvyššího správního soudu pouze tehdy, bylo-li na daň z převodu nemovitostí zaplaceno více, než kolik činí splatná daň stanovená rozhodnutím - platebním výměrem správce daně.

Jak uvedl správně krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, byly sice daně z převodu nemovitostí v roce 1996 vyměřeny v rozporu se zákonem ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, nicméně zrušení či změny těchto rozhodnutí správce daně I. stupně - platebních výměrů, kterými byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitostí - lze docílit v daňovém řízení pouze za pomoci opravných prostředků upravených v daňovém řádu. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, který tvrdí, že ke vzniku přeplatku na této dani za rok 1996 došlo pouze na základě zjištění, deklarovaného v citovaném nálezu Ústavního soudu v jiné věci, že tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy, bez toho, že by tato rozhodnutí byla změněna či zrušena v rámci řízení o opravných prostředcích.

Správní akt, v daném případě platební výměr na daň z převodu nemovitostí, vydaný v daňovém řízení správním orgánem, je jednostranným právním úkonem, adresovaným konkrétnímu daňovému subjektu, kterým je tomuto daňovému subjektu ukládána konkrétní povinnost - tj. povinnost zaplatit daň na základě výsledků vyměřovacího řízení (§ 46 odst. 4 daňového řádu). V případě, kdy správní orgán vydá správní akt zatížený takovou vadou, jakou je rozpor se zákonem či jiným právním předpisem, jde o akt nezákonný. I vadné správní akty jsou však autoritativními projevy vůle subjektů veřejné správy. Pro správní akty platí proto správnosti, která znamená, že na správní akt se hledí jako na bezvadný, pokud není úředně shledán opak. Má-li proto dojít k nápravě, je nezbytné vyvolat úřední postup, jehož výsledkem je změna či zrušení takového vadného aktu.

Podle daňového řádu lze jako prostředků nápravy správních aktů zatížených vadami, způsobujícími jejich nezákonnost či věcnou nesprávnost, využít opravných prostředků řádných či mimořádných. I zde však zákon připouští jejich použití ke sjednání nápravy pouze v určité zákonem stanovené lhůtě, a to zejména ve vztahu k plynutí času a ochraně práv nabytých v dobré víře. Protože ve stěžovatelově případě již uplynuly lhůty (§ 54 odst. 3 v návaznosti na § 47 odst. 1 daňového řádu) k povolení obnovy řízení ukončených v roce 1996 pravomocnými rozhodnutími správce daně I. stupně, nelze již zjednat nápravu těchto rozhodnutí, byť by bylo zřejmé, že byla vydána v rozporu s právními předpisy.

Nálezy Ústavního soudu nejsou pramenem práva v tom smyslu, že by jimi bylo vytvářeno právo nové: tyto nálezy mohou mít pouze negativní působnost spočívající ve zrušení vadných norem. Závaznost nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II ÚS 485/98, který stěžovatel cituje a v němž soud konstatoval, že daňový subjekt neměl povinnost platit daň z převodu nemovitosti dle § 20 odst. 6 písm. g) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., se nevztahuje jen na účastníky řízení: působí vůči všem ostatním subjektům, avšak pouze v této konkrétní věci.

Rozhoduje-li Ústavní soud o zrušení zákonů nebo jiných obecně závazných předpisů či jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, vystupuje v pozici tzv. negativního zákonodárce a jeho rozhodnutí mají všeobecnou závaznost. Zrušený právní předpis tak přestane být závazný pro všechny subjekty; pokud naopak zrušen není, jsou všechny subjekty i nadále povinny jej dodržovat.

Pokud Ústavní soud rozhoduje v individuálních případech, vydává individuální právní akty, které mohou být závazné pouze pro účastníky a vedlejší účastníky. Jeho rozhodnutí mají kasační účinky a orgány veřejné moci, proti nimž ústavní stížnost směřuje, tuto skutečnost musí respektovat. V daném případě žalovaný akceptoval právní názor vyslovený Ústavním soudem a povolil obnovu řízení v případech, kdy lhůta pro její povolení byla zachována. Nález Ústavního soudu, na který stěžovatel odkazuje, však není způsobilý přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí v projednávané věci, týkalo-li se rozhodnutí žalovaného zdaňovacího období roku 1996, kdy již nebylo možno využít ke změně rozhodnutí mimořádného opravného prostředku, neboť lhůta stanovená zákonem pro jeho podání již uplynula.

Na základě platebních výměrů na daň z převodu nemovitostí vydaných v roce 1996 zaplatil stěžovatel splatnou daň ve výši stanovené těmito rozhodnutími. Protože tato rozhodnutí správce daně I. stupně nebyla v dalším řízení změněna či zrušena, nevznikl stěžovateli přeplatek, který by mu měl být v zákonné lhůtě dle § 64 odst. 5 daňového řádu vrácen.

Pokud stěžovatel namítá, že žalovaný pochybil, jestliže v případě, že nebylo možné stěžovatelovým žádostem o povolení obnovy řízení vyhovět z důvodu uplynutí zákonných lhůt, neposoudil tyto žádosti jako žádosti o vrácení přeplatku a přeplatek nevrátil, ač dosud neuplynula lhůta uvedená v § 64 odst. 5 daňového řádu, jde o námitku neopodstatněnou. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovateli nevznikl za rok 1996 přeplatek na dani z převodu nemovitostí, který by mu bylo možno vrátit; proto nelze namítat nesprávné posouzení stěžovatelových žádostí z hlediska jejich obsahu a dožadovat se toho, aby byly posouzeny jako žádosti o vrácení přeplatku ve smyslu § 64 odst. 4 daňového řádu, a dovolávat se lhůty stanovené v odst. 5 tohoto ustanovení.

V důsledku zrušení rozhodnutí správních orgánů Ústavním soudem v případě, na který stěžovatel odkazuje, vznikl přeplatek na dani ve smyslu ustanovení § 64 daňového řádu a správce daně s ním byl povinen nakládat ve smyslu citovaného ustanovení. Ve stěžovatelově případě však ke zrušení předmětných platebních výměrů nedošlo, a to ani Ústavním soudem, ani v řízení daňovém, a nemohlo tak dojít ke vzniku přeplatku.