Vydání 6/2007

Soud se plně ztotožňuje s žalobkyní, že platit daň za zemřelou lze až po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž je vypořádáno dědictví. Názor žalovaného, že s takovým výkladem daňový řád (např. ve svém § 40 odst. 7) nepočítá, a proto jej nelze zohlednit, je příliš zjednodušující a nezohledňuje smysl právního řádu jako celku.

V době, kdy probíhá dědické řízení, nemůže správce daně vyměřovat daň zmocněnci, kterému uložil podat daňové přiznání, neboť žádné takové oprávnění z § 40 odst. 7 d. ř. nevyplývá. Takový postup je chybný: ačkoliv není vůbec známo, s jakým výsledkem bude dědictví projednáno (jinými slovy, kdo bude dědicem, na něhož přechází daňová povinnost vzniklá před smrtí fyzické osoby dle § 57 odst. 3 d. ř.), již jsou z jeho podstaty určovány platby daní, přičemž nejsou ztotožněny subjekty, které tuto povinnost mají splnit. Nesprávnost takového postupu pak vyjde najevo i při praktické stránce věci. Je, ostatně žalovaným nijak neřešenou, otázkou, komu takový platební výměr doručit a po kom případnou povinnost z takového platebního výměru vymáhat. Ukládat takovou povinnost zemřelé osobě je naprosto . Dokud tedy není výsledek dědického řízení znám, žádný platební výměr na příslušnou daň nemůže správce daně vydávat, protože není jasné, vůči komu bude směřován. Jak bylo již uvedeno, vydat tento platební výměr na zemřelou osobu v průběhu řízení o dědictví a doručit jej zmocněnci pro podání daňového přiznání je postup nesprávný.

Soud pak dále připomíná, že tímto postupem je k platbě daně následně nucen subjekt, o němž není známo, zda se stane skutečně povinným k zaplacení daně, neboť není doposud splněna podmínka podle § 57 odst. 3 d. ř. V takovém případě prozatím žádný vztah mezi státem a takovým subjektem na zaplacení daní nevzniká, neboť nejsou definovány základní prvky tohoto vztahu (účastníci právního vztahu, rozsah plnění apod.). Takový subjekt nemůže být postižen na svém majetku placením daně, k níž není povinen. Takový postup by byl nezákonný a v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Pokud tedy tento subjekt nemůže být nucen k zaplacení prozatím neexistující daňové povinnosti, nemůže být pochopitelně za nesplnění této zdánlivé povinnosti penalizován.

Argument žalovaného, že žalobkyně po dobu průběhu dědického řízení mohla podat žádost o posečkání daně, je tak naprosto nesmyslný, protože žalobkyni v průběhu dědického řízení žádná povinnost platit daň prozatím nevznikla.

Na druhou stranu soud nijak nezpochybňuje právo státu na úhradu daňového penále v případě, kdy příslušný subjekt daň řádně a včas nezaplatí. Tato povinnost však musí být řádně skutkově vymezena. Jak bylo shora uvedeno, nelze tuto povinnost ukládat doposud třetí osobě za dobu, dokud nenabylo právní moci rozhodnutí o projednání dědictví, neboť až tímto okamžikem se z takové osoby stává dědic, který je povinen za zemřelého hradit příslušnou daň (§ 57 odst. 3 d. ř.).

Soud dále uvádí, že ani postup s příslušnými osobními účty daňového poplatníka, jak jej provádí správce daně (§ 62 d. ř.), nepovažuje za správný. Příslušná daň po zemřelé osobě musí být na příslušném osobním účtu evidována na tuto osobu, potud lze s žalovaným souhlasit, neboť se jedná o daňovou povinnost této osoby, která musí být vyrovnána dědici. Takovou platbu, ač ji plní subjekt jiný, zákonem však předvídaný (dědic), je nutné poukázat na osobní účet zemřelé osoby, neboť jí tato povinnost vznikla. Jiná situace je však u penále. Tady se již taková platba musí evidovat na osobním účtu osoby, které je penále sděleno, neboť taková povinnost vznikla této osobě, vyplývá z jejího jednání, a evidována tak musí být na ni. Skutečnost, že se jedná o penále z daně, je pak pro takové určení v tomto případě nerozhodná, neboť sice se jedná o penále na dani, které jako příslušenství daně sleduje osud daně (§ 58 d. ř.), penalizuje však jednání osoby odlišné od zemřelé fyzické osoby, a to jejího dědice. Proto se taková platba musí evidovat na osobním účtu dědice, a nikoliv zemřelé fyzické osoby, neboť nárok na její zaplacení vzniká státu nikoliv z porušení povinnosti zemřelé osoby, ale z porušení povinnosti dědice, po němž musí být i vymáhána. Pokud správce daně bude tímto způsobem postupovat, pak musí zároveň už při evidenci daní vymezit zásadní skutkovou otázku – kdy došlo k porušení povinnosti při platbě daní u dědice, od čehož se výše penále musí odvíjet.