1021/2007
Daňové řízení: právo klást svědkům otázky; právo součinnosti
Ej 599/2004
Daňové řízení: právo klást svědkům otázky; právo součinnosti
k § 2 odst. 9 a § 16 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.")
Povinnost i právo daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně svědčí daňovému subjektu v takovém řízení kdykoli (§ 2 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Není tedy rozhodné, zda se tak děje v rámci vytýkacího řízení nebo při daňové kontrole, ani to, zda je takové právo v ustanovení zvláštní části zákona uvedeno. Právo klást svědkům otázky při jednání, jakož i ostatní práva součinnosti, daňovému subjektu nepochybně náleží i bez výslovného odkazu v § 16 odst. 4 citovaného zákona.
expressis verbis
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, čj. 5 Afs 14/2004-60)
Prejudikatura:
srov. č. 255/2004 Sb. NSS.Věc:
Vlastimil F. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného.Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2002 zrušil pro vady řízení rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, kterým žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Litovli ze dne 26. 7. 2001 tak, že daňová povinnost žalobce k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1999 byla z částky 1200 Kč zvýšena na částku 17 419 Kč. Krajský soud žalovanému vytkl, že při provádění dokazování v rámci vytýkacího řízení výslechem osob nacházejících se v procesním postavení svědků nerespektoval právo žalobce klást svědkům otázky při ústních jednáních stanovené v § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu.
Žalovaný (dále "stěžovatel") proti rozsudku brojil kasační stížností. Namítal nesprávné posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Krajský soud nesprávně usoudil, že daňová kontrola plní stejný účel jako vytýkací řízení, tj. zjištění skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti daňovému subjektu, a není proto důvodu k odlišnostem ve způsobu provedení důkazu výslechem svědka. Stěžovatel tvrdil, že ustanovení obecné části daňového řádu upravují řadu institutů; některé z nich se uplatňují v jakékoli fázi daňového řízení (základní zásady, místní příslušnost, úřední jazyk, apod.), jiné pouze za splnění dalších podmínek zákonem stanovených. V části druhé až šesté daňový řád upravuje systematicky samostatné fáze daňového řízení s tím, že ustanovení těchto částí se neaplikují pro jiné fáze daňového řízení. Samostatnou fází řízení je i vyměřovací řízení upravené v části třetí zákona, kam nesporně patří institut vytýkacího řízení, jehož cílem je stanovení a v konečném důsledku vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy (§ 2 odst. 2 d. ř.). Smyslem vytýkacího řízení je odstranění pochybností, ať již o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti daňového přiznání. Z povahy institutu vytýkacího řízení v § 43 daňového řádu i jeho systematického řazení je zřejmé, že tento postup může správce daně zvolit pouze tehdy, není-li dle daňového přiznání daň vyměřena. V rámci vedeného vytýkacího řízení správce daně aplikuje ta ustanovení obecné části daňového řádu, která nejsou v rozporu s jeho ustanovením § 43. V rámci daňové kontroly upravené v ustanovení § 16 daňového řádu, které je zařazeno do obecných ustanovení části první, provádí správce daně několik samostatných procesních úkonů upravených jak v tomto ustanovení (převzetí dokladů, sepsání zprávy o kontrole, její projednání, apod.), tak i v jiných ustanoveních. Všechna práva a povinnosti upravená v § 16 daňového řádu se vztahují výlučně k daňové kontrole. Názor soudu, že právo daňového subjektu, které se vztahuje k daňové kontrole, se promítá i do vytýkacího řízení, nemá tedy v zákoně oporu.
Stěžovatel rovněž zdůraznil odlišné cíle daňové kontroly a vytýkacího řízení; zatímco cílem vytýkacího řízení je odstranění pochybností podaného daňového přiznání, u daňové kontroly se jedná o správné stanovení již vyměřené daně.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost coby nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Ze spisu vyplynulo, že žalobce podal u Finančního úřadu v Litovli přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1999, ve kterém vykázal daňovou povinnost ve výši 3212 Kč. Uvedený správce daně zahájil výzvou ze dne 10. 11. 1999 dle § 43 daňového řádu vytýkací řízení za účelem odstranění pochybností, ve kterém požadoval předložení veškerých důkazních prostředků vztahujících se k přijatým a uskutečněným zdanitelným plněním včetně daňových dokladů. V průběhu tohoto řízení správce daně sám a dále prostřednictvím dožádaných správců daně provedl výslechy osob navržených stěžovatelem, avšak bez jeho účasti. Osoby, které byly vyslýchány, se nepochybně nacházely v procesním postavení svědků, neboť vypovídaly o důležitých okolnostech v daňovém řízení týkajících se stěžovatele. Protože u stěžovatele nebyla prováděna daňová kontrola, ale vytýkací řízení, správce daně neuplatnil postup dle § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu.
Soud však má za to, že s ohledem na obsah výzvy, kterou bylo zahájeno vytýkací řízení, v níž však nebyly sděleny konkrétní pochybnosti, které mají být odstraněny, ale subjekt byl vyzván obecně k předložení veškerých dokladů vztahujících se k uskutečněným zdanitelným plněním, aniž bylo specifikováno, ohledně kterých zdanitelných plnění má správce daně důvodné pochybnosti, a s ohledem na rozsah věcný i časový, nemělo prováděné řízení u stěžovatele charakter vytýkacího řízení dle § 43 daňového řádu, podle něhož bylo postupováno, ale charakter daňové kontroly. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s žalovaným, který tvrdí, že daňovou kontrolu je možno provést pouze po vyměření daně, neboť takové tvrzení nemá oporu v zákoně. V tomto smyslu však stěžovatel námitky k postupu správce daně neuvádí, a proto se soud touto otázkou dále ve své argumentaci nezabýval.
Žalovaný uvádí, že ve své argumentaci vychází z doslovného textu daňového řádu [§ 16 odst. 4 písm. e)], dle kterého zákon přiznává stěžovateli právo být přítomen při výslechu svědka pouze tehdy, je-li prováděna daňová kontrola, nikoli však v případě vytýkacího řízení dle § 43 citovaného zákona. Přitom vychází ze systematického výkladu a účelu jednotlivých daňových institutů.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje odlišnost cílů jednotlivých daňových institutů, ani výklad ustanovení § 43 a § 16 daňového řádu, který provedl žalovaný. Ustanovení obecné části daňového řádu upravují mezi jinými i zásady daňového řízení, přičemž ty, jak sám žalovaný uvádí, je nutno uplatňovat v kterékoli fázi daňového řízení. Stanoví-li ustanovení § 2 odst. 9 daňového řádu povinnost i právo daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně, svědčí toto právo daňovému subjektu kdykoli v řízení, je-li jeho předmětem správné stanovení nebo vybrání daně, přičemž není rozhodné, děje-li se tak v rámci vytýkacího řízení nebo při daňové kontrole, ani to, zda je takové právo v ustanovení zvláštní části zákona uvedeno. V této části soud uzavírá, že právo klást svědkům otázky při jednání, jakož i ostatní práva součinnosti, nepochybně daňovému subjektu náleží i bez výslovného odkazu v § 16 odst. 4 daňového řádu.
expressis verbis
Účel a smysl zákona nelze hledat jen ve slovech a větách právního předpisu, neboť v právním předpisu jsou a musí být vždy obsaženy i principy uznávané demokratickými právními státy. Za určitých okolností může i právní princip vyloučit doslovný výklad textu zákona a tímto způsobem interpretovat a realizovat skutečný obsah a význam právní normy. Užití právních principů při interpretaci právních norem, které s ohledem na své lingvistické vyjádření v textu právního předpisu nebo z jiných důvodů vyžadují další informace kromě základních metod, je nezbytné. Argumentace se tak musí opírat nejen o samotný doslovný text zákona, ale také o závěry dosažené standardními interpretačními metodami.
Při interpretaci právního předpisu je nutno (a soud je povinen) se odchýlit i od textu na první pohled jednoznačného a namísto doslovného výkladu zvolit výklad konformní s účelem a smyslem zákona se zřetelem na
relevantní
právní principy. Jeden z těchto principů je zakotven právě v čl. 38 odst. 2 Listiny, pokud jde o právo účastníka řízení být přítomen projednávání věci a vyjadřovat se k prováděným důkazům. Pro důvody výše uvedené neobstojí závěr žalovaného, že postupoval v souladu s platným právním předpisem.Ústavně nekonformní interpretací tohoto předpisu, kterou provedl žalovaný, byla porušena procesní práva stěžovatele, dokazování bylo zatíženo procesními vadami, a krajský soud proto nepochybil, když rozhodnutí žalovaného, které vycházelo z nesprávně zjištěného skutkového stavu, zrušil.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.