Vydání 6/2008

(...) V projednávaných věcech šlo o posouzení otázky, zda zrušení konkursu rozhodnutím soudu má účinky , tj. že nastávají až od určitého momentu, či nikoliv, a zda platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu zrušením a zánikem některých jeho účinků je či není dotčena, včetně toho, zda podávání daňových přiznání po prohlášení konkursu je možno subsumovat mezi úkony provedené v průběhu konkursu. Od zodpovězení této otázky je totiž odvislé posouzení, zda správce daně oprávněně přikročil ke stanovení základu daně a daně podle pomůcek ve smyslu § 44 a § 46 odst. 4 d. ř. pro nedodržení povinnosti podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za část zdaňovacího období od jeho počátku ke dni prohlášení konkursu. (...)

Ustanovení § 44a odst. 2 konkursního zákona stanovuje, od kdy nastávají účinky rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno či zrušeno usnesení o prohlášení konkursu. Tyto účinky (zrušení konkursu) v zásadě (pokud soudem není stanoveno jinak) nastávají až vyvěšením rozhodnutí odvolacího soudu na úřední desce soudu, který původně konkurs prohlásil, tj. jedná se o účinky .

Ustanovení § 45 odst. 1 konkursního zákona pak upravuje, že "". Z právě uvedeného, podle názoru soudu, vyplývá, že nejsou ponechány v platnosti toliko účinky prohlášení konkursu taxativně vyjmenované, a tudíž ostatní nejmenované účinky konkursu nezanikají. Dále z tohoto ustanovení vyplývá, že platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu není jeho zrušením a zánikem některých jeho účinků dotčena, což nepochybně dopadá i na případ podaného, popř. nepodaného, daňového přiznání. Povinnost podat daňové přiznání po prohlášení konkursu ze strany úpadce a rovněž tak výzvy správce daně k podání daňového přiznání v případě, kdy úpadce toto přiznání dosud nepodal, jsou nepochybně standardními úkony prováděnými v průběhu konkursních řízeních, a proto na ně dopadá ustanovení věty za středníkem § 45 odst. 1 konkursního zákona. Zrušení konkursu tedy neznamená, že konkurs jako takový neproběhl, čemuž odpovídá i fakt, že podle § 40 odst. 12 d. ř. je daňový subjekt při zrušení konkursu povinen podat do konce následujícího měsíce ode dne zrušení konkursu daňové přiznání za období trvání konkursu. V této souvislosti soud poznamenává, že pokud by bylo konstatováno, že konkurs byl zrušen s účinky , tedy od samého počátku, nebylo by např. jasné, na základě jaké právní skutečnosti by účinky konkursu nevyjmenované v § 45 odst. 1 konkursního zákona trvaly.

A konečně v § 40 odst. 11 d. ř. je zakotvena povinnost daňovému subjektu při prohlášení konkursu podat nejpozději do třiceti dnů ode dne účinnosti prohlášení konkursu přiznání za uplynulou část zdaňovacího období, přičemž podle § 13 odst. 6 konkursního zákona účinky prohlášení konkursu nastávají dnem vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil.

V daném případě je nepochybné, že na společnost byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2005 prohlášen konkurs s účinky prohlášení konkursu k témuž dni. Z tohoto důvodu byla dotyčná společnost povinna prostřednictvím svého konkursního správce, jak vyplývá z § 14a odst. 1 konkursního zákona, podat ve smyslu § 40 odst. 11 d. ř. přiznání za část zdaňovacího období, a to od jeho počátku, tj. od 1. 1. 2005 ke dni prohlášení konkursu, tj. k 24. 7. 2005. Tato zákonná povinnost nebyla ze strany společnosti splněna, a proto správce daně zcela legitimně v intencích § 40 odst. 1 d. ř. vydal dne 12. 9. 2005 výzvy, aby za společnost byla za zdaňovací období od 1. 1. 2005 do 24. 7. 2005 podána daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob a k dani silniční. V těchto výzvách správce daně současně uvedl výslovné poučení o tom, že pokud nebudou podána daňová přiznání ve stanovené lhůtě, vzniká mu oprávnění stanovit základ daně a samotnou daň podle pomůcek s poukazem na § 44 odst. 1 d. ř. Jelikož ze strany společnosti nebylo na tyto výzvy nijak reagováno, správci daně vzniklo oprávnění stanovit dotyčné daňové povinnosti za pomoci pomůcek. Pokud tak správce daně učinil, když ve dnech 22. 11. 2005 a 2. 1. 2006 vydal platební výměry na shora uvedené daňové povinnosti podle pomůcek s odvoláním na § 44 odst. 1 d. ř., a žalovaný tato rozhodnutí v rámci odvolacího řízení bez výhrad akceptoval, soud neshledal, že by tento postup žalované strany byl v rozporu se zákonem.

Na tomto závěru postaveném na tom, že společnosti vznikla a nadále ji tížila povinnost prostřednictvím svého konkursního správce podat daňová přiznání v důsledku prohlášení konkursu, nemůže nic změnit ani fakt, že shora jmenované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2005, bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2005, které bylo vyvěšeno na úřední desce krajského konkursního soudu dne 15. 11. 2005, tedy ještě před vydáním rozporovaných platebních výměrů. Již výše bylo konstatováno, že účinky rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno či změněno usnesení o prohlášení konkursu, nastávají , tj. až vyvěšením rozhodnutí odvolacího soudu na úřední desce soudu, který původně konkurs prohlásil, a nikoliv od samého počátku. Tomu přitom plně odpovídá úprava věty před středníkem § 45 konkursního zákona, dle které nejsou ponechány v platnosti toliko účinky prohlášení konkursu taxativně vyjmenované, a také i dikce věty za středníkem § 45 odst. 1 konkursního zákona, dle které platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu není jeho zrušením a zánikem některých jeho účinků dotčena. V této souvislosti soud připomíná, že má zato, že plnění povinnosti podat daňové přiznání po prohlášení konkursu ze strany úpadce a rovněž tak výzvy správce daně k podání daňového přiznání v případě, kdy úpadce toto přiznání dosud nepodal, jsou běžnými úkony prováděnými v průběhu konkursních řízení, a tudíž že na ně dopadá dikce věty za středníkem § 45 odst. 1 konkursního zákona. Z těchto důvodů soud neshledal, že by společnost neměla prostřednictvím svého konkursního správce povinnost podat dotyčná daňová přiznání pro prohlášený konkurs, třebaže byl tento konkurs posléze odvolacím konkursním soudem zrušen. Za situace, kdy dotyčná povinnost nebyla přes výzvy správce daně splněna, žalovaná strana mohla legitimně přikročit ke stanovení daňové povinnosti postupem podle § 44 odst. 1 d. ř., tj. za použití pomůcek. (...)