Vydání 4/2015

Ze správního spisu vztahujícího se k dané věci vyplývá, že proti platebnímu výměru ze dne 16. 8. 2010 na základ daně a daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 podal žalobce blanketní odvolání datované dnem 17. 9. 2010. Podáním ze dne 5. 10. 2010 žalobce požádal o ústní projednání odvolání v přítomnosti jeho zástupce, aby tak bylo realizováno jeho právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Vzhledem k tomu, že odvolání neobsahovalo všechny zákonem stanovené náležitosti, správce daně výzvou ze dne 12. 10. 2010 vyzval žalobce k doplnění chybějících náležitostí odvolání, přičemž jej vyrozuměl o tom, že odvolání může doplnit buď písemně, nebo ústně do protokolu u podepsaného správce daně ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy. Žalobce doplnil chybějící obsahové náležitosti odvolání písemným podáním ze dne 8. 12. 2010, které správci daně zaslal elektronickou cestou. Ze spisového materiálu je dále zřejmé, že odvolací orgán v průběhu řízení o odvolání žádné dokazování neprováděl a ve věci samé rozhodl bez nařízení ústního jednání na podkladě správního spisu a v něm založených listin – plných mocí udělených žalobcem svému zástupci pro daňové řízení.

V projednávané věci soud vyšel z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 115 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád z roku 2009“), může odvolací orgán v rámci odvolacího řízení „“.

Podle § 115 odst. 2 daňového řádu z roku 2009 „[p]“

Podle § 116 odst. 2 daňového řádu z roku 2009„[v] “.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Neopodstatněná je námitka, že žalovaný podstatným způsobem porušil ustanovení o řízení před správním orgánem tím, že nevyslyšel žalobcův požadavek na nařízení ústního jednání, a neumožnil tak žalobci realizovat jeho právo na projednání odvolání v jeho přítomnosti, při kterém by se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z výše zmíněné žádosti žalobce ze dne 5. 10. 2010 nepochybně plyne, že žalobce se domáhal ústního projednání odvolání v přítomnosti svého zástupce, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V souzené věci nicméně žalovaný v průběhu odvolacího řízení žádné dokazování neprováděl, a žalobce se tak neměl k čemu vyjadřovat.

Podle zákona není povinností odvolacího orgánu obligatorně provádět dokazování za účelem rozhodnutí o podaném odvolání. Ustanovení § 115 daňového řádu z roku 2009 upravuje nikoliv povinnost, ale toliko možnost odvolacího orgánu provádět v rámci odvolacího řízení dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo k odstranění vad řízení. Je tedy na uvážení odvolacího orgánu, zda shledá důvody pro tento postup či nikoliv. V případě, že odvolací orgán přistoupí v rámci odvolacího řízení k provádění dokazování, je podle § 115 odst. 2 daňového řádu z roku 2009 povinen seznámit před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožnit mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. V nyní projednávané věci však žalovaný žádné dokazování neprováděl a o žalobcově odvolání rozhodl na základě obsahu správního spisu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že při posouzení včasnosti podání daňového přiznání žalobce k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 odvolací orgán vycházel především z plných mocí udělených žalobcem jeho zástupci pro daňové řízení, které byly založeny ve spisu a byly žalobci nepochybně známy. V takovém případě (neprovádění jakéhokoliv dokazování odvolacím orgánem) by nařízení ústního jednání bylo zcela nadbytečné, neboť žalobce by při něm nemohl nijak realizovat své právo vyjádřit se k prováděným důkazům.

Neobstojí ani žalobcův poukaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Podle žalobcem zmíněných rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009, čj. 9 Afs 79/2009-93, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/01, č. 2/2004 Sb. ÚS) je smyslem povinnosti správního orgánu umožnit jednotlivci, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, kterou je nutno vztáhnout i na daňové řízení, právě to, aby se daný subjekt mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V nálezu sp. zn. II. ÚS 173/01 označil Ústavní soud za pochybení na straně správce daně (i odvolacího orgánu) právě to, že neumožnil daňovému subjektu, aby se s provedeným důkazem seznámil a vyjádřil se k němu. Jak již ale bylo soudem konstatováno shora, v nyní projednávané věci žalovaný žádné dokazování v průběhu odvolacího řízení neprováděl a o odvolání rozhodl na základě listin obsažených ve správním spisu – plných mocí, které byly žalobci nepochybně známy. Žalobce ostatně ani ve svém odvolání žádné další návrhy na doplnění dokazování neuplatnil.

Soud v této souvislosti poukazuje na závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 20. 7. 2007, čj. 8 Afs 59/2005-83, č. 1440/2008 Sb. NSS, podle něhož „“. Právo seznámit se s obsahem správního spisu a s veškerými listinami v něm založenými, na jejichž základě žalovaný o odvolání rozhodl, nebylo žalobci nijak odpíráno, nehledě k tomu, že pro rozhodnutí žalovaného o odvolání byly podstatné pouze ty listiny založené ve správním spise, které žalobci musely být velmi dobře známy, neboť se jednalo o jím udělené plné moci.

Žalobce měl možnost vyjádřit se v průběhu odvolacího řízení ústně k věci samé do protokolu u správce daně. Této možnosti, která mu byla poskytnuta výzvou ze dne 12. 10. 2010 k doplnění odvolání, však nevyužil.

Lze shrnout, že žalovaný měl v souzené věci pro rozhodnutí o odvolání veškeré podklady již shromážděny ve správním spisu, a pokud za této situace žádné dokazování neprováděl, a tedy ani nenařídil za tímto účelem ústní jednání, při kterém by žalobci umožnil vyjádřit se k provedeným důkazům, jednal zcela v souladu s daňovým řádem z roku 2009.

Soud považuje za nedůvodné i žalobcovo tvrzení, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože žalovaný se v něm nevyjádřil k požadavku na ústní projednání odvolání, který žalobce uplatnil v podání ze dne 5. 10. 2010. Podle § 116 odst. 2 daňového řádu z roku 2009 bylo povinností žalovaného vypořádat v odůvodnění rozhodnutí o odvolání všechny důvody, v nichž žalobce spatřoval nesprávnost nebo nezákonnost napadeného rozhodnutí. Této povinnosti žalovaný dostál. Požadavek žalobce na ústní projednání odvolání je toliko procesním požadavkem a nikoliv namítaným důvodem nezákonnosti či nesprávnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Přestože by bylo vhodné, aby se odvolací orgán i k tomuto požadavku v rozhodnutí o odvolání vyjádřil (a třeba velmi stručně zdůvodnil, že jej neakceptoval právě proto, že žádné dokazování v dané věci neprováděl), nemá absence vypořádání tohoto požadavku žalobce v napadeném rozhodnutí za následek jeho nepřezkoumatelnost. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, protože v jeho odůvodnění jsou dostatečně určitě a srozumitelně popsány úvahy žalovaného ohledně posouzení důvodnosti žalobcem uplatněných odvolacích námitek, jakož i důvody, pro které žalovaný dospěl k závěru, že správce daně postupoval při vydání odvoláním napadeného platebního výměru v souladu s právními předpisy.