Vydání 1/2008

Dne 9. 7. 1999 bylo žalobcem podáno přiznání k dani z převodu nemovitostí, ve kterém uplatnil osvobození od daně podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. Podle úředního záznamu ze dne 10. 6. 2002 správce daně telefonicky sdělil daňovému subjektu, že vklad není osvobozen od daně, a proto mu bude zaslána výzva k podání daňového přiznání. Tato výzva byla žalobci doručena dne 24. 6. 2002. Podáním doručeným správci daně dne 8. 8. 2002 žalobce sdělil, že daňové přiznání již podal, a proto podání daňového přiznání nového pokládá za bezpředmětné.

Platebním výměrem ze dne 28. 4. 2003 byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí.

Proti platebnímu výměru žalobce podal odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 12. 2003 zamítl.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně. Rozsudkem ze dne 15. 3. 2006 bylo rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl, krajský soud nesprávně právně posoudil problematiku formy podání daňového přiznání, tedy zda jej lze podat pouze na předepsaném, či na jakémkoli tiskopise Ministerstva financí. V návaznosti na vyřešení této otázky soud dospěl k závěru, že platební výměr byl vydán po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 22 zákona č. 357/1992 Sb. Dle názoru stěžovatele, lze z § 21 odst. 2 d. ř., resp. § 40 odst. 2 d. ř., dovodit, že daňové řízení (vyměřovací řízení) je zahájeno pouze podáním daňového přiznání na předepsaném tiskopise. Stěžovatel tvrdí, že za situace, kdy existovaly pochybnosti o pravdivosti údajů uvedených v daňovém přiznání a správnosti dokladů žalobcem předložených na jedné straně, ale současně nebylo daňové přiznání podáno na předepsaném tiskopise, postupoval zcela v souladu se zákonem, vydal-li výzvu podle § 40 odst. 1 d. ř. k podání daňového přiznání. Tuto výzvu stěžovatel považuje za legitimní úkon směřující k vyměření daně. Stěžovatel namítá, že soud se v odůvodnění svého rozsudku nikterak nezabýval úpravou § 21 odst. 2 d. ř. a vycházel pouze z § 40 odst. 2 d. ř. Stěžovatel odkazuje obecně na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které za úkon ve smyslu § 47 odst. 2 d. ř. lze považovat úkon správce daně, který musí fakticky směřovat k vyměření daně a o kterém musí být daňový subjekt řádným způsobem zpraven. Dosavadní , dle stěžovatele, dospěla k jednoznačným závěrům, že takovým kvalifikovaným úkonem může mimo jiné být výzva k podání daňového přiznání dle § 40 d. ř., resp. výzva k odstranění pochybností dle § 43 d. ř. V daném případě tedy výzva správce daně k podání daňového přiznání byla nepochybně úkonem, který splňoval veškeré požadavky ve smyslu § 47 odst. 2 d. ř.

Žalobce v písemném vyjádření především zpochybnil samotnou závaznost formulářů daňových přiznání, když daňový řád, ani jiný hmotněprávní předpis, nezmocňuje ministerstvo k vydávání formulářů jakožto právních předpisů. Tiskopisy daňových přiznání nejsou právním předpisem, proto s ohledem na zásady právního státu nelze nutit adresáty právních norem, aby znali obsah listin nevyhlášených ve Sbírce zákonů, natož aby byli schopni či povinni je používat. Z pouhého "nepoužití" předepsaných formulářů, které nejsou právním předpisem, nemohou plynout pro daňové subjekty žádné negativní následky. Žalobce uvedl, že daňové přiznání podal na příslušném formuláři, neboť se domníval, že převod nemovitosti je od daně osvobozen (aby daňový subjekt použil správný formulář, musí si sám nejprve vyhodnotit, zda převod je od daně osvobozen, či nikoli). Dle jeho názoru je však nepřípustné, aby nesprávná kvalifikace daňové povinnosti měla pro daňový subjekt negativní následky v dosahu práva procesního, a to dokonce takové, že se na jím podané daňové přiznání hledí, jako by nebylo vůbec podáno. Řízení bylo zahájeno podáním daňového přiznání, ovšem správce daně řízení řádně nevedl ani neukončil. Tím, že žalobce vyzval k podání nového přiznání, zahajoval další řízení. Na výzvu správce daně proto nelze pohlížet jinak než jako na výzvu nezákonnou, která nemohla být relevantním úkonem, který by přerušil lhůtu dle § 47 odst. 2 d. ř. Takovým úkonem poté nemohla být ani výzva k úhradě správního poplatku, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.