Vydání 12/2007

Číslo: 12/2007 · Ročník: V

1395/2007

Daňové řízení: postavení ručitele; nahlížení do spisu

Ej 274/2007
Daňové řízení: postavení ručitele; nahlížení do spisu
k § 7 odst. 2 písm. d) a § 23 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též "daňový řád, "d. ř.")*)
Daňovému ručiteli nelze odepřít právo seznámit se s podklady sloužícími ke stanovení výše daně z převodu nemovitostí, které jsou obsaženy ve správním spise, pouze s odkazem na skutečnost, že zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, daňového ručitele považuje nikoli za daňový subjekt dle § 6, ale za osobu zúčastněnou na řízení dle § 7 odst. 2 písm. d) tohoto zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, čj. 8 Afs 35/2005-65)
Prejudikatura:
č. 792/2006 Sb. NSS.
Věc:
Společnost s ručením omezeným B. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň z převodu nemovitostí, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný dne 28. 2. 2002 zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni ze dne 4. 9. 2001, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek z titulu ručitele.
Krajský soud v Plzni dne 31. 1. 2005 žalobu žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl. Konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že došlo k úplatnému převodu vlastnictví nemovitostí, o tom, že poplatníkem daně byla akciová společnost D. a žalobkyni jako nabyvatelce nemovitostí svědčilo ze zákona právní postavení ručitele. Žalobkyně argumentovala tím, že jí správce daně odňal vadným procesním postupem základní možnost ovlivnit výši daně, a tím i výši její platební povinnosti uplatněné z titulu ručení. K aktivaci postavení daňového ručitele dochází až ve fázi placení daně, ve které zákon ručiteli přiznává pouze omezený okruh námitek. Námitky žalobkyně o tom, že neměla možnost žádným způsobem rozporovat rozhodnutí správního orgánu o vyměření daně, o tom, že nemohla nahlédnout do spisu, a není jí proto známo, jakým způsobem správní orgán postupoval při výpočtu daně, směřují do fáze vyměření daně. Protože však ručitel nemůže zpochybňovat výši daně stanovené daňovému subjektu ani vytýkat správci daně procesní pochybení, kterých se měl dopustit v řízení vyměřovacím, není správné tvrzení žalobkyně, že byla porušena její práva garantovaná Listinou základních práv a svobod. K námitce o nemožnosti nahlédnout do spisu soud dále odkázal na § 23 odst. 1 zákona d. ř., podle kterého je daňový subjekt oprávněn nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností; kdo je daňovým subjektem, vyplývá z § 6 uvedeného zákona. Ručitel pak ve smyslu § 7 odst. 2 písm. d) téhož zákona spadá do skupiny tzv. třetích osob, které se vedle daňových subjektů zúčastňují daňového řízení. Nahlédnout do spisů byl oprávněn toliko daňový subjekt, daňovému ručiteli toto právo nenáleželo, a správní orgány proto nepochybily, když žalobkyni nahlédnutí do spisu neumožnily.
Žalobkyně (stěžovatelka) proti tomuto rozsudku podala kasační stížnost, ve které zejména namítala, že výklad provedený krajským soudem považuje za
absurdní
, neboť je daňovému ručiteli odpíráno právo nahlížet do správního spisu, a mít tak možnost ověřit mimo jiné i to, zda jsou naplněny podmínky, v jejichž případě krajský soud ručiteli právo uplatnit námitky přiznává. Právní názor soudu ústí v závěr, že ručitel má právo namítat něco, co si však žádným srozumitelným způsobem nemůže v řízení ověřit, a je proto nucen se pohybovat ve sféře spekulací. Nelze se tak bránit např. zkreslení výsledků daňové kontroly matematickou chybou, když daňový subjekt ví, že platbou v konečném důsledku zatížen nebude, a nebude mít zájem tuto skutečnost namítat, když on jediný, dle názoru soudu, je k tomu oprávněn. Dle stěžovatelky není vůbec přezkoumatelné, jakým způsobem správce daně daň vyměřil. Byly vypracovány dva znalecké posudky odborníků, kteří odhadli předmětné nemovitosti částkou ve výši přibližně jedné čtvrtiny oproti té, kterou zcela nepřezkoumatelným způsobem odhadl správce daně.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Základní kasační námitkou stěžovatelky je argumentace o tom, že daňový ručitel má právo nahlížet do spisu tak, aby mohl zjistit, na podkladě jakých konkrétních skutečností byla daňovému subjektu vyměřena daň z převodu nemovitostí, aby mohl následně uplatňovat důvody, pro které mu povinnost ručení nesvědčí. Tuto námitku shledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
V soudní judikatuře vztahující se k právnímu postavení ručitele v daňovém řízení a k rozsahu jeho práv a povinností, zejména ve vztahu k právnímu postavení daňového dlužníka, lze zaznamenat vývoj směrem od stanoviska akcentujícího především skutečnost, že § 57 odst. 5 je zařazen do části šesté daňového řádu, tzn. části týkající se placení daní, zdůrazňujícího, že ručitel je zavázán za dluh daňového subjektu a vyplývá pro něj povinnost k úhradě daňového nedoplatku, a uzavírajícího, že v důsledku podpůrné funkce ručení ručitel akcesoricky ručí za daňový dluh daňového subjektu v zákonem stanoveném rozsahu, tj. za nedoplatek na daňové povinnosti (např. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 29 Ca 352/99), směrem k pojetí, které přiznává podstatně větší prostor pro obranu ručitele při námitce o tom, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 1 Afs 86/2004 (č. 792/2006 Sb. NSS), konstatoval, že ručitel, jenž má obdobnou povinnost jako dlužník (tj. povinnost zaplatit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením daně), musí mít k dispozici též obdobné prostředky k obraně před touto povinností. Okolnost, že ručitel není daňovým subjektem, je nerozhodná.
Krajský soud důvodnost odepření nahlédnutí do daňového spisu odůvodňoval tím, že žalobkyně není daňovým subjektem (poslední odstavec strany 5 rozsudku krajského soudu). Tento závěr však v konfrontaci se zmíněným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu neobstojí. Nejvyšší správní soud v něm mimo jiné konstatoval, že
"je nerozhodné, že ručitel není daňovým subjektem ve smyslu § 6 zákona č. 337/1992 Sb., nýbrž pouze tzv. třetí osobou ve smyslu § 7 odst. 2 písm. d) téhož zákona. Z principu rovnosti všech osob před zákonem vyplývá, že všichni ti, do jejichž majetkové sféry finanční orgány zasahují, musí mít stejné možnosti obrany proti těmto zásahům (formulace § 2 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. omezující stejná procesní práva a povinnosti pouze na daňové subjekty je nepřípustně zužující). Ustanovení § 7 odst. 2 daňového řádu, které vyjmenovává tzv. třetí osoby, směšuje několik skupin osob, jejichž procesní role jsou v daňovém řízení diametrálně odlišné (srov. např. ručitele na straně jedné a svědka na straně druhé). Z toho, že mezi těmito osobami je zahrnut i ručitel, nelze vyvozovat závěry směřující k dalekosáhlému omezení jeho práv. Naopak z principu rovnosti se podává, že pokud má mít ručitel obdobnou povinnost jako dlužník (tj. povinnost zaplatit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením daně), musí mít k dispozici též obdobné prostředky k obraně před touto povinností".
Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu se od výše uvedeného právního závěru jakkoli odchylovat. S odkazem na uvedené rozhodnutí je proto třeba uzavřít, že odepřít nahlédnutí do správního spisu pouze s odkazem na skutečnost, že daňový ručitel není daňovým subjektem, ale tzv. třetí osobou, nelze, a kasační stížností napadený rozsudek je proto v této části nezákonný.
Stěžovatelka namítala, že vzhledem k tomu, že jí nebylo umožněno nahlédnout do správního spisu, nemůže posoudit, zda ručení bylo či nebylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, a pokud jí krajský soud vytýká, že neuplatnila námitky tohoto druhu, nemohly být tyto námitky uplatněny právě proto, že jí nebylo umožněno seznámit se z podklady, na jejichž základě správce daně provedl ocenění předmětných nemovitostí pro účely stanovení daňové povinnosti. Jestliže byl nesprávným shledán postup správce daně a žalovaného v tom, že neumožnily stěžovatelce seznámit se s uvedenými podklady, musí tato skutečnost nepochybně ústit v závěr, že důvodnou měla být shledána rovněž žalobní námitka o tom, že stěžovatelce nebylo umožněno přezkoumat, na základě jakých skutečností bylo při stanovení daně vycházeno z ceny několikanásobně vyšší, než byla tzv. tržní hodnota nemovitostí, stanovená soudními znalci.
*)
S účinností od 11. 11. 2005 též ve znění zákona č. 444/2005 Sb.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.