Vydání 2/2012

Správce daně vydal zajišťovací příkaz podle § 71 daňového řádu na zajištění daňové povinnosti žalobce na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2007, v té době ještě nevyměřené, ve výši 114 00 000 Kč. Na splnění této povinnosti poukázal žalobce částku (resp. částka byla vymožena) 58 290 507, 09 Kč. Následně byl na žalobce prohlášen konkurs. Platebním výměrem ze dne 11. 9. 2007, tedy po vyhlášení konkursu, správce daně žalobci vyměřil daňovou povinnost úpadce na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2007 a částku 58 290 507,09 Kč na ni „“.

Žalobce tento postup správce daně reklamoval, neboť měl za to, že v okamžiku účinků prohlášení konkursu měla být předmětná částka s ohledem na § 14 odst. 1 písm. i) a § 28 zákona o konkursu a vyrovnání vydána do konkursní podstaty úpadce. Rozhodnutím ze dne 16. 9. 2009 žalovaný reklamaci žalobce zamítl.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, který rozsudkem ze dne 22. 4. 2010 rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský soud v posuzované věci dospěl k závěru, že žalobcova platba nepřestala mít okamžikem prohlášení konkursu charakter zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň ve smyslu § 71 daňového řádu, přičemž tato částka stále patřila do majetku úpadce. Prohlášením konkursu se tato částka stala podle § 6 zákona o konkursu a vyrovnání součástí konkursní podstaty, kdy jedním z účinků prohlášení konkursu je, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce [§ 14 odst. 1 písm. a) citovaného zákona], přičemž započtení na majetek patřící do podstaty není možné [§ 14 odst. 1 písm. i) stejného zákona]. Postupem stěžovatele, který přes prohlášení konkursu použil předmětnou částku k úhradě daňové povinnosti úpadce stanovené až po prohlášení konkursu, stěžovatel porušil uvedená ustanovení. Došlo tak totiž v podstatě k započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, neboť stěžovatel k tomuto postupu již neměl oprávnění. I skryté započtení lze totiž podřadit pod § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Krajský soud zdůraznil v tomto směru dostupnou literaturu a judikaturu k započtení v oblasti práva veřejného, mj. i nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/06, č. 121/2008 Sb. ÚS, č. 342/2008 Sb.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že krajský soud nesprávně interpretoval příslušná ustanovení daňového řádu (zejm. § 71) a zákona o konkursu a vyrovnání (zejm. § 6 a § 14). Nesouhlasil s názorem, že prohlášením konkursu náležela předmětná částka do konkursní postaty úpadce. Zdůraznil, že podle jeho názoru není rozhodné, zda zajištěné peněžní prostředky mají charakter zajištění a do čí majetkové sféry náleží. V okamžiku prohlášení konkursu tu totiž existoval právní titul (zajišťovací příkaz). Vzhledem k tomu, že § 14 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání ani jiné ustanovení tohoto zákona nestanoví, že by zajišťovací příkaz prohlášením konkursu pozbyl své účinnosti, trvá povinnost daňového dlužníka poskytnout zajištění i v průběhu konkursu. Prohlášením konkursu tak podle stěžovatele nedošlo k žádné změně a stěžovatel byl oprávněn požadovat předmětné zajištění a nebyl povinen již realizované plnění vracet do konkursní podstaty. Jediným rozdílem bylo, že stěžovatel již nemohl z titulu zajišťovacího příkazu provést exekuci [§ 14 odst. 1 písm. e) citovaného zákona]. však byla provedena ještě před prohlášením konkursu.

Stěžovatel akcentoval, že peněžní prostředky zaplacené (vymožené) podle zajišťovacího příkazu na úhradu zajištěné daně jsou svou povahou peněžními prostředky určenými již k úhradě konkrétní daňové povinnosti, která je již v rozhodnutí o zajištění jednoznačně specifikována co do důvodu, druhu daňové povinnosti a zdaňovacího období. S tím se krajský soud nevyrovnal. Nemůže se totiž jednat o „“ (byť skryté), které předpokládá existenci „“, který je možno použít na úhradu existujícího „“. V předmětném případě tu však žádného přeplatku nebylo, což konečně vyplývá i z dikce § 71 daňového řádu.

Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nevzal v potaz ani charakter a povahu institutu zajištění daně podle § 71 daňového řádu ve vztahu k zajišťovacím prostředkům uvedeným v § 28 zákona o konkursu a vyrovnání. Konkursní úprava je totiž založena na zásadě, že věřitelé, kteří si dostatečně hájili svá práva a ještě před prohlášením konkursu si sjednali některý ze způsobů zajištění, mají privilegovanější postavení, když mají právo, aby jejich pohledávky byly uhrazeny ze zpeněžení předmětu zajištění. Ustanovení § 28 zákona o konkursu a vyrovnání však zajišťovací příkaz podle § 71 daňového řádu mezi takovými zajištěními nevyjmenovává. To však neznamená, že by správce daně měl mít nevýhodnější postavení proti jiným zajištěným věřitelům. Důvod neuvedení institutu zajišťovacího příkazu v § 28 zákona o konkursu a vyrovnání vyplývá dle stěžovatele právě z odlišného charakteru zajištění podle § 71 daňového řádu. Ustanovení § 28 zákona o konkursu a vyrovnání totiž předpokládá vydání věci, práva nebo pohledávky do dispozice správce konkursní podstaty, který tuto věc, právo nebo pohledávku zpeněží a z tohoto zpeněžení uspokojí odděleného věřitele. Povaha zajišťovacího příkazu podle § 71 daňového řádu však takový postup neumožňuje.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.