Vydání 11/2017

Při posouzení věci krajský soud primárně vycházel z obsahu podání žalobkyně ze dne 29. 5. 2013 doručeného správci daně dne 30. 5. 2013 a označeného: „“. Krajský soud dospěl k závěru, že z obsahu tohoto podání jsou seznatelné důvody obnovy, a to v textu odstavce druhého, z něhož lze dovodit také běh subjektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení minimálně tak, že její počátek nastal v květnu 2013. Z podání je také nepochybně seznatelná časová osa, do níž spadají řízení, jejichž obnovy se žalobkyně domáhá, a to od května 2010 do 30. 5. 2013. Jiná je však situace, pokud jde o vymezení konkrétních daňových řízení, jichž se takto učiněný návrh žalobkyně týká. K uvedenému obsahuje text podání žalobkyně dvě tvrzení, která jsou však vzájemně rozporná. Jednak je to tvrzení uvedené v prvém odstavci odkazující na řadu daňových řízení vedených od května 2010 do doby podání podnětu, která měla svůj původ ve vymazání jednatele žalobkyně z obchodního rejstříku. Druhé tvrzení je pak obsaženo v posledním odstavci podnětu, kde žalobkyně navrhuje, aby správce daně obnovil veškerá daňová řízení, a to podle § 117 daňového řádu.

První z označených tvrzení odkazuje na blíže nekonkretizovaná daňová řízení mající původ ve vymazání jednatele žalobkyně z obchodního rejstříku a bez bližšího upřesnění nelze mít za jednoznačné, která řízení má žalobkyně tímto vymezením na mysli. Žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval na tuto část podnětu tím, že by se mohlo jednat o dvě řízení, která měla původ ve vymazání jednatele z obchodního rejstříku, a to řízení o ustanovení zástupce ve smyslu § 26 daňového řádu. Tato řízení však nejsou daňovými řízeními ve smyslu § 134 daňového řádu, proto bez bližšího upřesnění nebylo možné usoudit, obnovení kterých daňových řízení se žalobkyně tímto tvrzením domáhá.

Pokud jde o druhé tvrzení (poslední odstavec podnětu), žalobkyně jeho dostatečnou konkretizaci spatřuje v použití odkazu na § 117 daňového řádu, který stanoví, že řízení ukončené pravomocným rozhodnutím správce daně se obnoví na návrh příjemce rozhodnutí nebo z moci úřední, nastanou-li skutečnosti vymezené v písmenech a) až d) tohoto ustanovení. Krajský soud tento názor žalobkyně nesdílí, neboť citované zákonné ustanovení uvádí možnost obnovy řízení v případě řízení ukončených pravomocným rozhodnutím. Otázkou však je, zda může být předmětem obnovy jakékoliv rozhodnutí, anebo pouze rozhodnutí, které se vztahuje k věci samé, tj. rozhodnutí. Typy řízení, která správce daně v rámci správy daní vede a typy rozhodnutí, jimiž je takové řízení ukončeno, upravuje § 134 daňového řádu, podle kterého se daňové řízení podle okolností skládá z řízení dílčích, v nichž jsou vydávána jednotlivá rozhodnutí (§ 134 odst. 3 daňového řádu). Komentář k daňovému řádu (Baxa, J. a kol. Wolters Kluwers, Praha 2011) poukazuje v této souvislosti také na řízení uvedená v části IV. daňového řádu a dále na řízení, která probíhají v rámci správy daně nikoliv však v rámci daňového řízení (např. řízení dle § 125 a násl., § 132, § 77, § 78, § 80) a uzavírá, že všechny tyto typy řízení a z nich vzešlá rozhodnutí lze podrobit obnově řízení. Na základě uvedeného lze dovodit, že předmětem obnovy řízení mohlo být nejen rozhodnutí , ale také rozhodnutí dílčí, příp. procesní rozhodnutí. Identifikačním kritériem proto nemůže být prostý odkaz na § 117 daňového řádu, jak učinila žalobkyně, neboť formulace řízení ukončená pravomocným rozhodnutím (§ 117 odst. 1 daňového řádu) určuje pouze procesní podmínku učiněného návrhu, tj. že se musí vztahovat k řízení, které je pravomocně ukončeno. S ohledem na shora uvedené však nelze takový odkaz považovat za dostatečnou identifikaci daňových řízení, jichž se návrh na obnovu týká, a to ani při současném označení časového úseku, v nichž měla být rozhodnutí vydána. Bez bližší identifikace příslušných řízení ze strany žalobkyně byl proto podnět žalobkyně učiněný vůči správci daně dne 30. 5. 2013 neurčitý, a proto neprojednatelný.

Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že postup žalovaného spočívající ve vydání výzvy ze dne 12. 6. 2013 byl zcela v souladu se zákonem. Učiněná výzva je zákonná, srozumitelná, obsahuje přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků, jakož i poučení o právních následcích nevyhovění výzvě ze strany žalobkyně. Jelikož žalobkyně přes jednoznačný obsah výzvy zůstala nečinná, byla vyrozuměním správce daně ze dne 1. 7. 2013 vyrozuměna o neúčinnosti podání, které učinila dne 30. 5. 2013. Vadné podání s marným uplynutím lhůty stanovené ve výzvě se stává neúčinným , což znamená, že se na něj hledí, jakoby nikdy nebylo učiněno a nemůže vyvolávat žádné právní důsledky.

Pro úplnost krajský soud dodává, že z § 117 daňového řádu je zřejmé, že obnova řízení může být nařízena jak z moci úřední, tak na základě návrhu daňového subjektu. V posuzované věci se prokazatelně jednalo o druhou možnost, kdy žalobkyně svým podáním měla v úmyslu vyvolat obnovu řízení na základě svého návrhu. Pokud by obnova probíhala, jednalo by se tedy o řízení návrhové. V takovém případě je obsah učiněného návrhu plně v dispozici daňového subjektu, který tento návrh činí. Správce daně není oprávněn projev vůle daňového subjektu nahrazovat či doplňovat, neboť by to bylo v rozporu s dispoziční zásadou, kterou je návrhové řízení ovládáno. Požadavek žalobkyně, aby správce daně sám vyhledal pravomocná rozhodnutí, spadající do žalobkyní vymezeného časového období, je v rozporu s tímto základním principem. Žalobkyni nic nebránilo v nahlédnutí do jejího daňového spisu (§ 66 a násl. daňového řádu) za účelem konkretizace daňových řízení, jichž se měl návrh na obnovu řízení týkat. Postavení jednatele žalobkyně bylo v té době zcela legitimní, a proto žalobkyně nemohla důvodně předpokládat, že by takovým postupem narazila na nějaké procesní překážky. V souvislosti s posouzením původního podnětu žalobkyně, jakož i vydáním výzvy k odstranění vad podání neshledal soud ani porušení základních zásad daňového řízení, které žalobkyně v žalobě zmiňuje. Nutno podotknout, že tato námitka žalobkyně zůstává toliko v rovině obecné formulace, když je pouze zmiňován rozpor s § 5 až § 9 daňového řádu, aniž by bylo konkrétněji uvedeno, kterou ze zásad v těchto zákonných ustanoveních upravených má žalobkyně na mysli a jakým konkrétním způsobem byla porušena. Krajský soud proto argumentuje rovněž toliko obecně, když má za to, že správce daně postupoval v souladu se zásadou zákonnosti, a to jak při posouzení obsahu podání ze dne 30. 5. 2013 tak při následném vydání výzvy k odstranění vad tohoto podání, ale také v souladu se zásadou součinnosti, neboť byl svým postupem žalobkyni nápomocen výzvou, v jakém směru má být podání doplněno, aby se stalo bezvadným a projednatelným včetně poučení o možných následcích nevyhovění výzvě. Proto byl také následný postup správce daně, tj. sdělení o neúčinnosti podání žalobkyně nejen zákonný, ale také předvídatelný. Ani žalobní námitku uvedenou v doplnění žaloby namítající nepředvídatelnost postupu správce daně proto neshledal krajský soud důvodnou, stejně jako námitku nadměrného formalismu, neboť žalovaný postupoval v intencích zákonné právní úpravy a svůj postup, jakož i případné následky žalobkyni vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil.

Na základě shora uvedeného procesního postupu, jehož legitimitu považuje krajský soud za nespornou, nemohl správce daně podání žalobkyně učiněné dne 26. 2. 2014 a obsahující konkretizaci daňových řízení, jichž se má návrh na obnovu řízení týkat, považovat za doplnění původního návrhu, byť byl žalobkyní takto označen. Původní návrh doručený dne 30. 5. 2013 byl shledán neúčinným, a proto, jak již bylo shora uvedeno, z logiky věci nemohl vyvolat žádné právní účinky a je nutno na něj pohlížet, jakoby nikdy nebyl učiněn. Správce daně postupoval za daných okolností v souladu se zákonem, když podání žalobkyně ze dne 26. 2. 2014 posoudil jako nový návrh na povolení obnovy řízení a dále zkoumal splnění procesních podmínek k jeho podání. Závěr žalovaného, že nový návrh je nepřípustný pro nesplnění podmínky subjektivní lhůty ve smyslu § 118 odst. 2 daňového řádu, považuje krajský soud za správný a plně jej aprobuje, jelikož jak již bylo shora uvedeno, počátek běhu subjektivní lhůty je nutno počítat od měsíce května 2013, kdy došlo k obnovení zápisu jednatele žalobkyně v obchodním rejstříku a také k podání návrhu na obnovu řízení s datem podání 30. 5. 2013. Ustanovení § 118 odst. 2 daňového řádu určuje subjektivní lhůtu pro podání návrhu na povolení obnovy řízení v délce 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o důvodech obnovy řízení. Ačkoliv v posuzované věci absentuje přesné označení dne, kdy se žalobkyně o důvodech obnovy řízení dozvěděla, je zcela nepochybné, že při počítání lhůty v řádu měsíců se tak nemohlo stát jindy, než v měsíci květnu 2013. Lhůta tedy marně uplynula v listopadu 2013. Jakýkoliv později podaný návrh na obnovu řízení je nutno označit za opožděný ve smyslu § 118 odst. 2 daňového řádu. Správce daně proto postupoval procesně správně, když řízení o návrhu na obnovu řízení ze dne 26. 2. 2014 zastavil.