Vydání 11/2007

Žalovaný svými rozhodnutími ze dne 13. 5. 2005 zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutím Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 17. 6. 2003 a ze dne 19. 11. 2004 týkajícím se dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty.

Uvedená rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobami, které Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, svým usnesením ze dne 3. 1. 2006 odmítl. Toto usnesení zdůvodnil zejména tím, že všechna napadená rozhodnutí byla žalobkyni doručena dne 2. 6. 2005, avšak již dne 18. 5. 2005 byla doručena jejímu zástupci JUDr. Ing. Vladimíru N. Žalobkyně tomuto zástupci udělila dne 2. 7. 2003 plné moci k zastupování ve věcech jednotlivých platebních výměrů na daň z přidané hodnoty Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou. Každá z těchto plných mocí byla formulována tak, že zástupce zmocňovala zastupovat žalobkyni ve věcech příslušného platebního výměru a vykonávat všechny právní úkony, které žalobkyni přísluší a s tím souvisí, zejména podávat žádosti, odvolání, přijímat písemnosti, jednat s pracovníky správce daně. Krajský soud dospěl i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, čj. 7 Afs 10/2005-86 (č. 574/2005 Sb. NSS), k závěru, že výše uvedené plné moci byly neomezené ve smyslu § 10 odst. 3 d. ř. Žalovaný byl tedy povinen v souladu s § 17 odst. 7 d. ř. doručit svá rozhodnutí pouze zástupci žalobkyně; ode dne doručení tomuto zástupci pak počala běžet dvouměsíční lhůta k podání žalob, která skončila dne 18. 7. 2005. Žaloby byly proto podány opožděně a krajský soud je postupem podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.

Proti tomuto usnesení brojila žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností, ve které zejména uvedla, že v § 10 odst. 3 d. ř. je konstruována neomezené plné moci; současně podle § 31 odst. 8 písm. b) téhož zákona správce daně prokazuje existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky nebo . Správce daně tedy pro užití neomezené plné moci prokazuje absenci rozsahu zmocnění nebo nepřesného zmocnění, resp. má-li správce daně v úmyslu použít právní fikci neomezené plné moci, je povinen prokázat, že existují skutečnosti uvedené ve větě poslední citovaného § 10 odst. 3 d. ř., tedy že plná moc je rozsahem bezobsažná nebo nepřesná. Vzhledem k tomu, že správce daně tyto skutečnosti neprokazoval, neomezené plné moci v daňovém řízení nebyla užita, a příslušné plné moci proto nebyly neomezené. Pokud správce daně neužil právní fikci neomezené plné moci, nemůže soud bez provedeného dokazování vyřešit otázku neomezené plné moci a dospět k závěru, že mělo být doručováno pouze zástupci. Soud proto v napadeném rozhodnutí dospěl k nesprávnému závěru, že předmětné plné moci jsou neomezené, a to navíc bez jednání a provedeného dokazování, přestože podle daňového řádu musí být existence skutečností rozhodných pro užití prokázána správcem daně a v tomto případě se tak nestalo. Jak stěžovatelka dále konstatuje, lhůta pro podání žaloby tak byla zachována. Dále stěžovatelka odkázala i na § 10 odst. 1 d. ř., podle kterého může správce daně ustanovit fyzické osobě zástupce pro daňové řízení, který je nepochybně co do rozsahu zastoupení ve stejné pozici, jako by byl opatrovník ustanovený soudem; takový zástupce tedy zastupuje daňový subjekt (fyzickou osobu) bez ohledu na konkrétní (určité) daňové řízení. Podle stěžovatelky se spojení uvedené v § 10 odst. 1 d. ř. obsahově shoduje se stejným slovním spojením obsaženým v § 10 odst. 3 téhož zákona, tedy že se nejedná o konkrétní (určité) daňové řízení, ale jedná se o daňové řízení ve smyslu legislativní zkratky uvedené v § 2 odst. 1 d. ř., tedy řízení o daních, přičemž pojem daně je uveden v § 1 odst. 1 citovaného zákona. Skutečnost, že správce daně prokazuje existenci skutečností rozhodných pro užití neomezené plné moci, tak znamená, že zástupce zastupuje ve všem, co je předmětem daňového řízení.

Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný pouze odkázal na svá výše uvedená rozhodnutí a na svoje vyjádření k žalobě. Připomněl dále, že krajský soud posoudil plnou moc jako neomezenou, a to v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, a v tomto duchu také pokračoval v dalším řízení.

První senát Nejvyššího správního soudu, jemuž byla věc v souladu s rozvrhem práce přidělena, dospěl při předběžném posouzení věci k závěru, že postup krajského soudu nebyl v souladu se zákonem. Podle názoru prvního senátu totiž předmětnou plnou moc není možné posoudit jako neomezenou, jestliže je koncipována pro právní úkony související s určitým platebním výměrem. Tento závěr je zejména podpořen skutečností, že institut plné moci je v daňovém řádu koncipován odlišně od tradičně chápané plné moci podle jiných předpisů, např. občanského soudního řádu; zatímco daňový řád požaduje v případě omezené plné moci přesné definování jejího rozsahu, občanský soudní řád v případě jiné než tzv. procesní plné moci požaduje uvedení příslušných úkonů, na něž má být plná moc omezena. Proto může být rozsah omezené plné moci dle daňového řádu vymezen i jiným způsobem než výslovným uvedením právních úkonů, k nimž je zmocněnec zmocněn, např. vztažením takové plné moci k určitému platebnímu výměru. Jak ovšem první senát zjistil, výše uvedený právní názor, o který hodlal své rozhodnutí opřít, je v rozporu s právním názorem vysloveným sedmým senátem zdejšího soudu. Tento senát totiž ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2005, čj. 7 Afs 10/2005-86 (č. 574/2005 Sb. NSS), mimo jiné uvedl, že pod omezenou plnou mocí lze chápat pouze takovou plnou moc, která má vymezený rozsah zmocnění, tj. musí v ní být přesně specifikovány úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, tedy např. nahlédnout do spisu, sepsat odvolání apod. Jestliže je však rozsah plné moci vymezen tak, že zástupce je zmocněn ve věci daňového řízení ohledně určitých platebních výměrů, je nutné takovou plnou moc posuzovat jako neomezenou, na jejímž základě může zmocněnec v konkrétním daňovém řízení konat veškeré úkony. S tímto uvedeným názorem se první senát neztotožnil.

První senát však nebyl bez dalšího oprávněn zaujmout odlišný právní názor odchylující se od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (představované citovaným rozhodnutím sedmého senátu), a proto svým usnesením ze dne 11. 4. 2007, čj. 1 Afs 39/2006-65, předložil věc (spornou právní otázku) v souladu s § 17 odst. 1 zákona s. ř. s. k projednání a rozhodnutí rozšířenému senátu.

Rozšířený senát rozhodl, že vymezí-li daňový subjekt v daňovém řízení rozsah zmocnění zvoleného zástupce označeného dále konkrétními údaji o názvu správce daně, datu vydání platebního výměru, číslu jednacím a demonstrativním výčtem předpokládaných úkonů, jde o neomezenou plnou moc (§ 10 odst. 3 poslední věta d. ř.). Pokud správce daně přesto v takovém případě bez dalších vlastních zjištění ve smyslu § 31 odst. 8 písm. b) citovaného zákona považuje plnou moc za omezenou a doručuje své rozhodnutí dle § 17 odst. 7 téhož zákona jak daňovému subjektu (zde jako příjemci), tak i jeho zástupci, nemůže být k újmě daňovému subjektu, podá-li proti tomuto rozhodnutí žalobu ve lhůtě odvozené od okamžiku, kdy mu bylo toto rozhodnutí doručeno. Rozšířený senát věc vrátil k projednání a rozhodnutí prvnímu senátu, který o ní rozhodne v souladu s vysloveným právním názorem.