Vydání 7/2018

(…) [15] Krajský soud rovněž přisvědčuje žalovanému v tom, že platební výměry, jimiž žalobkyni vyrozuměl o předpisu úroků z prodlení, mají toliko charakter. To ostatně ani žalobkyně nezpochybňuje. Nicméně krajský soud nespatřuje v této skutečnosti okolnost, která by činila vydání napadených rozhodnutí bez dalšího zákonným. Úrok z prodlení sice vzniká ze zákona, nicméně zákonodárce tím, že konstruoval institut deklaratorního platebního výměru na tento úrok (§ 252 odst. 6 daňového řádu), vyjádřil, že ačkoliv je uvedená platební povinnost založena přímo zákonem, účinky vůči povinnému se v obvyklé situaci projeví až řádným oznámením tohoto platebního výměru. Jakkoli tedy daňový subjekt může zjistit výši úroku z prodlení i před doručením deklaratorního platebního výměru z osobního daňového účtu, výkon by měl být – nejsou-li zde mimořádné okolnosti – proveden v přiměřené době až poté, co byl daňový subjekt o výši úroku vyrozuměn postupem dle § 252 odst. 6 daňového řádu K obdobně konstruovanému institutu vyrozumění o daňových nedoplatcích se vyslovil Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 25. 4. 2014, čj. 31 Af 4/2013-59, kdy uvedl: „.“ V projednávané věci sice k vyrozumění došlo, nicméně exekuční řízení bylo zahájeno v tak krátké lhůtě po doručení výměrů, že samotná skutečnost jejich doručení nemohla mít efektivní vliv na jednání žalobkyně, která nebyla schopna zareagovat na výměr ve lhůtě prakticky jednoho dne od doručení výměrů. Situace tak z hlediska žalobkyně byla prakticky rovnocenná se situací, jako kdyby k doručení výměrů vůbec nedošlo.

[16] Krajský soud se zcela ztotožňuje se žalobními námitkami stran porušení základních zásad správy daní při stanovení okamžiku provedení a obranu žalovaného pokládá za nedůvodnou z následujících důvodů.

[17] Pokud se týče základních zásad správy daní, jedná se skutečně o principy s vysokou mírou obecnosti, jak zdůrazňoval žalovaný. To ovšem neznamená, že by se mohly uplatnit jen v případě právní úpravy, vykazující znaky mezer v právu. Naopak tyto zásady prostupují – jak správně uvádí s odkazem na judikaturu žalobkyně – veškerými ustanoveními daňového řádu a v jejich světle je třeba jednotlivá ustanovení interpretovat a aplikovat. Směřují-li zásady protichůdným směrem, je třeba je při interpretaci vyvažovat podle principu proporcionality.

[18] Není pravdou, že by v projednávané věci aplikace speciální normy vylučovala úvahu žalovaného ve světle základních zásad správy daní. Speciální norma nepředepisuje konkrétní den, kdy (či dokdy) musí být zahájeno exekuční řízení vykonatelného daňového nedoplatku. Naopak je právě na úvaze správce daně, aby po vyhodnocení skutkových okolností ve světle základních zásad správy daní přistoupil k exekuci v takovém okamžiku, který na jedné straně neohrožuje úhradu daně, avšak na druhé straně neznemožňuje nebo výrazně neztěžuje daňovému subjektu dobrovolnou úhradu daně. Jakkoli splatnost úroku z prodlení nastává ze zákona a jakkoli bylo možno výši a splatnost zjistit z daňového účtu žalobkyně, je třeba znovu zdůraznit, že principiálně by se měla úvaha o přiměřenosti doby k dobrovolnému plnění i v takovém případě odvíjet od převzetí platebního výměru – byť deklaratorního. (Krajský soud zdůrazňuje slovo „“ – jímž má na mysli situaci, kdy nic nenasvědčuje neochotě či nemožnosti úhrady ze strany daňového subjektu). V projednávané věci zde nebyly žádné , které by mohly nasvědčovat neschopnosti či neochotě žalobkyně úroky z prodlení dobrovolně v obvyklé lhůtě odvíjené od doručení platebních výměrů uhradit. Tím, že postupem žalovaného nebyl žalobkyni poskytnut efektivní prostor pro dobrovolnou úhradu daňové povinnosti, došlo k porušení zásad zdrženlivosti a přiměřenosti, spolupráce, vstřícnosti a hospodárnosti. Bez zřejmého důvodu, ospravedlnitelného zájmem na řádném výběru daní, byla žalobkyně zatížena omezením dispozičního práva ke svým účtům a zcela nehospodárně došlo jak k aktivitě daňové správy, tak zejména k vytvoření zbytečných nákladů . Skutečnost, že od okamžiku vykonatelnosti žalovaný formálně mohl přistoupit k exekuci, jej nezbavuje povinnosti realizovat tuto možnost tak, aby daňový subjekt zatížila co nejméně. Tak se to ovšem v projednávané věci nestalo. Krajský soud znovu opakuje, že v případě úroku z prodlení je třeba – nejsou-li zde žádné okolnosti, které by nasvědčovaly neochotě či neschopnosti daňového subjektu uhradit úrok z prodlení dobrovolně – poskytnout daňovému subjektu přiměřenou lhůtu k dobrovolné úhradě, přičemž tato lhůta se odvíjí od doručení deklaratorního platebního výměru na úrok z prodlení. Jen takový postup je v souladu s § 5 odst. 3 daňového řádu, podle nějž je správce daně povinen použít při vyžadování plnění povinností osob zúčastněných na správě daní jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Krajský soud plně sdílí náhled žalobkyně, že pro exekuční řízení je přenositelný akcent na proporcionalitu přijatého řešení, jak se zračí v judikatuře správních soudů k zajišťovacím příkazům, neboť podobně i je kvůli svému výraznému zásahu do majetkové sféry daňového subjektu krajním prostředkem, který má správce daně k dispozici a jehož užití musí pečlivě vážit.