Vydání 7-8/2019

Číslo: 7-8/2019 · Ročník: XVII

3898/2019

Daňové řízení: exekuce prodejem nemovitosti; vyloučení věci z exekuce

Daňové řízení: exekuce prodejem nemovitosti; vyloučení věci z exekuce
k § 179 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 30. 6. 2017
k § 2 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013*)
k § 133 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 ve znění účinném do 31. 12. 2013**)
I. Jestliže osoba, která činí návrh na vyloučení majetku z daňové
exekuce
podle § 179 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, tvrdí, že nemovitost, jejíž prodej správce daně v daňové exekuci nařídil, nepodléhala evidenci v katastru nemovitostí, jsou daňové orgány povinny zkoumat tuto otázku.
II. V případě, že nemovitost nepodléhala evidenci v katastru nemovitostí (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí), došlo k převodu vlastnického práva účinností smlouvy o převodu vlastnického práva (§ 133 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964). Skutečným vlastníkem dané nemovité věci je pak nabyvatel vlastnického práva ze smlouvy o převodu vlastnického práva, i když je v katastru nemovitostí jako vlastník evidovaná jiná osoba.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2019, čj. 15 Af 39/2018-64)
Prejudikatura
: č. 689/2005 Sb. NSS; č. 28/2016 Sb. NS.
Věc
: a) Společnost s ručením omezeným Spinel Trade a b) společnost s ručením omezeným A-VERSE proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o návrhu na vyloučení majetku z daňové
exekuce
.
Žalobci se domáhali zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. 5. 2018, kterým byla zamítnuta jejich odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 6. 11. 2017. Tímto rozhodnutím správce daně nevyhověl návrhu žalobce a) na vyloučení majetku z daňové
exekuce
ze dne 4. 10. 2017 a vyslovil, že nemovitá věc – čerpací stanice nacházející se na pozemku st. p. „X“ v k. ú. Velemín se nevylučuje z daňové
exekuce
nařízené exekučními příkazy ze dne 12. 5. 2017. Žalobci se současně v žalobě domáhali toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady soudního řízení. Usnesením ze dne 26. 3. 2019 soud věci žalobce a) a b) spojil ke společnému projednání.
Žalobce a) namítal, že byl zkrácen na svých právech, když ani jeden z daňových orgánů nepostupoval v souladu se zásadou materiální pravdy. Poukázal na to, že předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi ním a žalobcem b) (dále též „daňový dlužník“) bylo pouze zařízení čerpací stanice: 2 nádrže na pohonné hmoty Bencalor o objemu 16 000 l, 2 výdejní stojany Adast, cenový ukazatel – totem, elektrické ovládací zařízení provozu čerpací stanice umístěné na protilehlé nemovitosti a kovové zastřešení s plechovou střechou chránící nádrže a výdejní stojany. Poznamenal, že pozemek, na kterém stojí čerpací stanice, která se nachází v areálu komunálních služeb obce Velemín, je ve vlastnictví obce Velemín, přičemž technologické zařízení vlastnil od 28. 2. 2010 do 17. 12. 2010 žalobce b). Žalobce a) zdůraznil, že z rozhodnutí o přípustnosti stavby Odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v Litoměřicích ze dne 5. 10. 1972 a z kolaudačního rozhodnutí téhož úřadu ze dne 13. 12. 1976 je zřejmé, že předmětná čerpací stanice nikdy nebyla zkolaudována jako stavba. Konstatoval, že k zápisu čerpací stanice do katastru nemovitostí došlo pouze na základě potvrzení Městského úřadu Lovosice, stavebního úřadu, který prohlásil, že v archivu neexistují žádné doklady k uvedené stavbě, a proto se má za to, že stavba byla řádně povolena a zkolaudována. Podotkl, že již obec Velemín a následně i daňový dlužník zakoupili pouze technologické zařízení čerpací stanice, a to bez stavby a pozemku. K oddělení stavby a technologického zařízení ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 19/2008-64 nikdy nedošlo.
Dále uvedl, že vzhledem k nefunkčnosti a zastaralosti čerpací stanice v roce 2013 zakoupil nové výdejní stojany a zásadně zrekonstruoval nádrže pohonných hmot Bencalor, zpevnil manipulační plochu, aby mohl požádat Krajský úřad Ústeckého kraje o povolení provozování čerpací stanice. Namítl, že žalovaný nespecifikuje, co tvoří předmětnou čerpací stanici a od čeho by se tedy měly oddělit předmětné movité věci. Byl toho názoru, že ani rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 19/2008-64 danou otázku neřeší. Žalovaný se žádným způsobem nevyjádřil ani k vlastnictví nových výdejních stojanů, provedené rekonstrukci nádrží a zpevněných ploch potřebných pro povolení provozu čerpací stanice.
Upozornil na to, že kupní smlouvou uzavřenou mezi ním a daňovým dlužníkem na něj přešlo vlastnictví k dotčenému technologickému zařízení čerpací stanice a touto kupní smlouvou nedošlo k oddělení části od celku, který by takto byl znehodnocen, neboť daňový dlužník tento soubor věcí jako celek koupil od obce Velemín a ve stejném složení je prodal žalobci. Žalobce ani daňový dlužník tedy nenabyli žádné pozemky či budovy, ale pouze technologické zařízení.
Žalobce b) namítal, že žalovaný pochybil, když v dané věci aplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 19/2008-64, neboť ten není použitelný, jelikož je zde zcela odlišný skutkový stav. Zdůraznil, že předmětný
judikát
se vztahuje na případy, v nichž docházelo k převodu jednoznačného nemovitého majetku v podobě pozemků a budov, přičemž v rámci tohoto převodu bylo otázkou, zda součástí/příslušenstvím těchto jednoznačných nemovitých věcí bylo/nebylo i tzv. technologické zařízení. V projednávané věci je však skutkový stav zcela odlišný, jelikož žalobce b) nikdy nevlastnil ani pozemky, ani budovy, za použití kterých byla předmětná čerpací stanice provozována, což je patrné i z přiložené katastrální mapy, ze které plyne, že všechny dotčené pozemky a budovy jsou ve vlastnictví obce Velemín. Upozornil na to, že ve vlastnictví žalobce b) má být toliko přístřešek, který je v rámci katastru nemovitostí evidován jako jiná stavba na st. p. č. „X“ v k. ú. Velemín, když samotný pozemek je ve vlastnictví obce Velemín. Uvedl, že tento přístřešek neměl být správně zapsán v katastru nemovitostí jako věc nemovitá, neboť se fakticky jedná o demontovatelnou ocelovou konstrukci, a tedy o věc movitou. Žalovaný evidentně nezohlednil to, že stavba jako taková je dle občanského práva nemovitou věcí pouze tehdy, pokud je spojena se zemí pevným základem.
Poukázal na to, že i kdyby předmětný přístřešek byl věcí nemovitou, pak tato konstrukce sama o sobě rozhodně nemůže být považována za věc nezbytnou k provozu čerpací stanice, natož za věc hlavní, ve vztahu ke které by bylo technologické vybavení příslušenstvím či součástí této věci.
Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Dále k námitce porušení zásady materiální pravdy uvedl, že důkazní břemeno nese v řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové
exekuce
daňový subjekt, který musí prokázat, že mu svědčí vlastnické právo k majetku nepřipouštějící provedení
exekuce
podle § 179 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Konstatoval, že čerpací stanice trvale provozovaná a sloužící svému účelu má povahu nemovité věci, přičemž veškeré technologické zařízení a vybavení je její součástí. S ohledem na to, že čerpací stanice v daném případě slouží svému účelu, je nemovitou věcí, a proto je pro věc zásadní vlastnictví nemovité věci, tedy zápis uvedený v katastru nemovitostí, podle kterého je vlastníkem exekučně postižené jiné stavby daňový dlužník, tj. žalobce b).
Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobců, že už daňový dlužník nabyl od obce Velemín vlastnické právo pouze k předmětným movitým věcem – technologickému zařízení, které následně prodal žalobci a), neboť z výpisu z katastru nemovitostí a ze správního spisu daňového dlužníka vyplývá, že ten nabyl vlastnické právo k jiné stavbě provozované jako čerpací stanice pohonných hmot na základě kupní smlouvy ze dne 28. 2. 2007 s předkupním právem prodávajícího, přičemž z kupní smlouvy uzavřené mezi obcí Velemín a daňovým dlužníkem je zřejmé, že předmětem koupě byla nemovitá věc, a to konkrétně budova bez čísla popisného nebo evidenčního – jiná stavba (čerpací stanice pohonných hmot) na pozemku označeném jako st. p. č. „X“ v k. ú. Velemín. Nabytí vlastnického práva daňového dlužníka k jiné stavbě doprovázelo rovněž podání daňového přiznání k dani z nemovitých věcí, z čehož lze usoudit, že si také daňový dlužník byl vědom toho, že nabyl vlastnické právo k nemovité věci. Ke kupní smlouvě, kterou uzavřel žalobce a) s daňovým dlužníkem a jejímž předmětem byly pouze dotčené movité věci, žalovaný uvedl, že právě z důvodu, že čerpací stanice sloužila svému účelu, nebylo možné předmětné movité věci samostatně zcizit, neboť tyto byly a jsou součástí čerpací stanice, a nemají tak svůj vlastní právní osud. Zdůraznil, že čerpací stanice je považována za typizovanou stavbu tvořenou vícero složkami, které jsou velmi úzce propojeny, a jestliže je čerpací stanice používána ke svému účelu, tj. k prodeji pohonných hmot, nemohou být jednotlivé věci tvořící technologické zařízení a vybavení čerpací stanice osamostatněny, neboť jsou považovány za součásti technologického celku a jejich osamostatněním by došlo ke zmaření účelu užívání čerpací stanice.
K otázce
kolaudace
žalovaný uvedl, že není oprávněn hodnotit, zda byly splněny veškeré podmínky pro zápis do katastru nemovitostí, či nikoliv, a poukázal na princip materiální publicity, podle kterého platí pro osobu jednající v dobré víře stav zapsaný v katastru nemovitostí.
Dále uvedl, že předmětem daňové
exekuce
je jiná stavba provozovaná jako čerpací stanice pohonných hmot, jejímž vlastníkem je podle výpisu z katastru nemovitostí žalobce b). Právě zápis do katastru nemovitostí je v dané věci zásadní, neboť čerpací stanice trvale provozovaná a sloužící svému účelu má povahu nemovité věci, přičemž veškeré technologické zařízení a vybavení je její součástí, a tedy jednotlivé věci tvořící zmíněné technologické zařízení a vybavení čerpací stanice nemohou být osamostatněny. Nepřisvědčil tvrzení žalobce b), podle kterého není rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 19/2008-64 přiléhavý. V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud vyslovil k právní povaze čerpací stanice a jejího technologického vybavení, což je pro daný případ zásadní. Přestože souzený případ neměl zcela shodný skutkový základ s případem žalobců, obecné závěry vyslovené Nejvyšší správním soudem je nutné respektovat i v dalších případech týkajících se právní povahy čerpací stanice.
Při jednání soudu konaném dne 27. 3. 2019 právní zástupce žalobce a) setrval na tom, že žaloba byla podána důvodně a soud by jí měl v plném rozsahu vyhovět.
Právní zástupce žalobce b) při tomtéž jednání taktéž setrval na tom, že žaloba byla podána důvodně a soud by jí měl v plném rozsahu vyhovět. Poukázal na to, že dne 27. 2. 2019 vydal zdejší soud rozsudek čj. 15 Af 39/2016-60, jímž došlo ke zrušení jednoho rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2016, které se týkalo daně z příjmů právnických osob za rok 2010, přičemž toto rozhodnutí představovalo jeden z exekučních titulů, na základě kterého je vedena předmětná
exekuce
.
Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání navrhla, aby soud obě žaloby zamítl. Dále uvedla, že v předmětné věci nesl důkazní břemeno navrhovatel, který učinil návrh na vyloučení věci z daňové
exekuce
, přičemž pro posouzení jeho návrhu byl pro žalovaného rozhodný zápis v katastru nemovitostí, z něhož jednoznačně vyplývalo, že vlastníkem čerpací stanice pohonných hmot je právě a jen žalobce b). K tomu doplnila, že zrušující soudní rozhodnutí zdejšího soudu týkající se rozhodnutí, které bylo jedním z exekučních titulů, nemůže mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž na podporu tohoto tvrzení zmínila rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 348/2018, který se zabýval účelem řízení o návrhu na vyloučení věci z daňové
exekuce
, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že účelem daňového řízení a následného soudního přezkumu není, aby teprve v jeho průběhu daňový subjekt v návaznosti na výtky správního orgánu a soudu nedostatečná skutková tvrzení a nedostatečné důkazní prostředky doplňoval. V návaznosti na to uvedla, že nesouhlasí s návrhem na přerušení předmětného řízení.
Soud při jednání v souladu s § 52 s. ř. s. provedl k návrhu žalobce a) dokazování sdělením podstatného obsahu listin. Z rozhodnutí o přípustnosti stavby Odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v Litoměřicích ze dne 5. 10. 1972 plyne, že jako přípustná byla shledána stavba mechanizačního střediska ve Velemíně sestávajícího z administrativní budovy a sociálního zařízení, opravárenské dílny, skladu, kotelny, uhelny, garáží pro traktory, garáže pro nákladní automobil, mycí rampy, skladu nafty, komunikací a zpevněných ploch, zásobování vody je zajištěno napojením na stávající vrt s připojením nové čerpací stanice, přičemž stavba měla být zahájena v roce 1972 a dokončena v roce 1974. Dále soud z kolaudačního rozhodnutí Odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v Litoměřicích ze dne 13. 12. 1976 zjistil, že byl povolen trvalý provoz – užívání stavby mechanizačního střediska. Z potvrzení o existenci staveb Městského úřadu Lovosice, stavební úřad, ze dne 10. 9. 2002 vyplývá, že tento úřad na základě místního šetření a podle předloženého geometrického plánu, který byl přílohou tohoto potvrzení, potvrdil, že zemědělské stavby v areálu „
ZD České středohoří
“ v k. ú. Velemín slouží k následujícím účelům a byly postaveny před cca 30 lety; mezi těmito stavbami byla též stavba čerpací stanice pohonných hmot nacházející se na pozemku st. p. č. „X“. V tomto potvrzení je dále uvedeno, že vzhledem k tomu, že se v archivu stavebního úřadu k uvedeným stavbám nedochovaly žádné doklady, má se za to, že stavby byly řádně povoleny a zkolaudovány. Další dokazování soud neprováděl, neboť právní zástupci žalobců již při ústním jednání soudu na provedení dalších důkazů netrvali.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Posouzení věci soudem
(…) [24] Dále se pak soud zabýval stěžejní otázkou tohoto soudního řízení, kterou byla skutečnost, zda měla být předmětná čerpací stanice pohonných hmot postižena daňovou exekucí, tedy zda podléhala evidenci v katastru nemovitostí.
[25] Soud považuje před vypořádáním této otázky za nutné zdůraznit, že předmětem nyní posuzovaného řízení bylo vyloučení majetku z daňové
exekuce
. To je upraveno v § 179 daňového řádu, jehož odst. 1 stanoví: „
Po nařízení daňové
exekuce
správce daně na návrh osoby, které svědčí právo k majetku nepřipouštějící provedení
exekuce
nebo osoby, které je exekučním příkazem ukládána povinnost ohledně takového majetku, popřípadě z moci úřední, rozhodnutím vyloučí z daňové
exekuce
majetek, kterému svědčí právo nepřipouštějící provedení exekuce; příjemcem tohoto rozhodnutí je dlužník a další osoby, které podaly návrh na vyloučení majetku z daňové
exekuce
.
[26] Soud dále upozorňuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se rozložení důkazního břemene v řízení o vyloučení majetku z daňové
exekuce
a na povinnosti správce daně v tomto řízení. Z ní je zásadní rozsudek ze dne 14. 3. 2018, čj. 1 Afs 394/2017-32, č. 689/2005 Sb. NSS. V jeho bodě 25 Nejvyšší správní soud konstatoval: „
Osoba, která činí návrh dle § 179 daňového řádu, je v tomto návrhu povinna uvést tvrzení týkající se uplatňovaného práva k majetku, který je předmětem
exekuce
, a současně označit důkazy, které mají její tvrzení prokázat. Písemné důkazy k prokázání svých tvrzení je navrhovatel povinen doložit společně s návrhem. Na správci daně pak je, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 8 odst. 1 daňového řádu) posoudil, zda předložené důkazy jsou s to prokázat tvrzení obsažená v návrhu (tedy to, že navrhovateli svědčí právo nepřipouštějící exekuci předmětného majetku). Zde je tedy možno městskému soudu přisvědčit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání práva nepřipouštějícího exekuci skutečně tíží navrhovatele, nikoli správce daně. To ostatně odpovídá jak logice daňového řádu, tak občanského soudního řádu (a jeho části třetí, podle které se postupuje v případě excindačních žalob).
“ Na tento názor později Nejvyšší správní soud souhlasně odkázal také v bodě 39 rozsudku ze dne 30. 8. 2018, čj. 9 Afs 376/2017-87, kde k aplikaci § 179 daňového řádu dodal: „
Břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese navrhovatel, jenž tvrdí, že mu svědčí vlastnické právo. Na správci daně pak je, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 8 odst. 1 daňového řádu) posoudil, zda předložené důkazy jsou s to prokázat tvrzení obsažená v návrhu (tedy to, že navrhovateli svědčí právo nepřipouštějící exekuci majetku).
“ Tuto judikaturu je nutno doplnit o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, čj. 7 Afs 348/2018-32, z něhož byla vytvořena následující právní věta: „
V řízení o vyloučení majetku z daňové
exekuce
podle § 179 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je na navrhovateli, aby věrohodnými a vzájemně si neodporujícími důkazy prokázal, že mu svědčí vlastnické právo k majetku, jehož vyloučení z daňové
exekuce
se domáhá. Hrozí-li, že navrhovatel neunese povinnost tvrzení a důkazní břemeno, má správce daně povinnost jej o této skutečnosti poučit a poskytnout mu příležitost svá tvrzení a důkazy doplnit (
per analogiam
§ 118a a § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve spojení s § 177 odst. 1 daňového řádu). Pokud však správce daně na základě volného hodnocení důkazů dospěje k závěru, že si předložené důkazy odporují či jsou jinak nedůvěryhodné, je namístě, aby návrh zamítl, nikoli aby navrhovateli předestřel své pochybnosti a dal mu další příležitost, aby tyto pochybnosti vyvrátil.
[27] Soud dále k námitce žalobce b) zdůrazňuje, že dle § 75 odst. 1 s. ř. s. platí, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z uvedeného plyne, že rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2019, čj. 15 Af 39/2016-60, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2016 týkající se daně z příjmů právnických osob žalobce b) za zdaňovací období roku 2010, nemůže mít na skutkový a právní stav v této věci žádný vliv, neboť zmíněný rozsudek byl vydán až poté, co v nyní projednávané věci žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím.
[28] Daňové orgány založily svá rozhodnutí v této věci na tom, že daňový dlužník je dle údajů zapsaných v katastru nemovitostí v souladu se zásadou materiální publicity vlastníkem nemovité věcí – dané čerpací stanice. Dále s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2009, čj. 8 Afs 19/2008-64, dospěly k závěru, že čerpací stanice byla trvale provozována a sloužila svému účelu, a má tak povahu nemovité věci, přičemž veškeré technologické zařízení a vybavení je její součástí.
[29] Soud k principu materiální publicity týkající se zapsání věcných práv do katastru nemovitostí nejprve uvádí, že v § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v žalobou napadeném rozhodnutí citoval žalovaný, je stanovena vyvratitelná domněnka správnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu, a tedy i v katastru nemovitostí. Žalovaný tedy nesprávně zaměnil výše popsanou vyvratitelnou domněnku za zásadu materiální publicity, která je upravena v § 984 odst. 1 téhož zákona. Podle tohoto ustanovení platí, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že zmiňovaná zásada sleduje ochranu dobré víry těch, kdo nabydou věcné právo v dobré víře a za úplatu od osoby oprávněné podle stavu zápisů ve veřejném seznamu takové právo zřídit. Z uvedeného je zřejmé, že takto upravená zásada materiální publicity se na daňové orgány provádějící daňovou exekuci prodejem nemovité věci nevztahuje, a nemohou jí proto argumentovat ve svých rozhodnutích. Pouze pro úplnost soud podotýká, že odkaz žalovaného na zásadu materiální publicity, která je upravena v § 8 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, je zcela nesprávný nejen z výše popsaného důvodu, nýbrž i proto, že veřejnými rejstříky právnických a fyzických osob se podle § 1 odst. 1 daného zákona rozumí pouze spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností; tuto úpravu tedy na zápisy údajů v katastru nemovitostí vůbec nelze použít.
[30] V projednávané věci tedy mohly daňové orgány toliko vycházet z vyvratitelné domněnky správnosti údajů zapsaných v katastru nemovitostí. Daňové orgány pak nijak nepochybily, pokud vycházely z údajů evidovaných v katastru nemovitostí, z nichž zjistily, že evidovaným vlastníkem předmětné stavby čerpací stanice je daňový dlužník, tj. žalobce b). Je však třeba zdůraznit, že z uvedené vyvratitelné domněnky lze vycházet pouze tehdy, pokud není prokázán opak. A právě rozpor údajů obsažených v katastru nemovitostí žalobci namítali. V této souvislosti žalobci tvrdili, že vlastníkem čerpací stanice včetně technologického zařízení je žalobce a), neboť čerpací stanice byla nesprávně zapsána v katastru nemovitostí.
[31] Jelikož v projednávané věci mělo dojít k převodu vlastnictví kupní smlouvou ze dne 17. 12. 2010, je třeba na otázku převodu vlastnického práva aplikovat v té době účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „SOZ“). Na tomto místě považuje soud za nezbytné poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká převodu vlastnického práva k nemovitostem a od které zdejší soud nemá důvod se jakkoli odchýlit. V usnesení ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008, Nejvyšší soud konstatoval, že při převodu vlastnického práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (
titulus
adquirendi
) a právní způsob jeho nabytí (
modus
adquirendi
). Kupní smlouva představuje tzv.
titulus
adquirendi
. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, k nabytí vlastnického práva kupujícím podle ní dochází až tehdy, naplní-li se stanovený právní důvod. Tím je v případě vlastnického práva k nemovitosti (zásadně) ve smyslu § 133 odst. 2 SOZ vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Závěr, podle něhož stavba, jež podléhá evidenci v katastru nemovitostí, je jako věc v právním smyslu způsobilým předmětem právních vztahů (a tudíž i vztahů vznikajících při smluvním převodu vlastnického práva), a to bez ohledu na to, zda v rozporu s právními předpisy není v tomto katastru evidována, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil např. v rozsudcích ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006 (uveřejněném v časopise Soudní
judikatura
číslo 6, ročník 2007, pod číslem 81), ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 29 Cdo 3700/2007 (uveřejněném v témže časopise, číslo 4, ročník 2008, pod číslem 41), nebo ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006. V již zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 3376/2008 Nejvyšší soud dále zdůraznil, že okolnost, zda převáděná stavba podléhá zápisu do katastru nemovitostí, je – jak plyne i z výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu – významná z hlediska právního způsobu (
modu adquirendi
) nabytí vlastnického práva k takovéto stavbě. Vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, lze totiž v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 SOZ), a to bez ohledu na okolnost, zda stavba v době uzavření kupní smlouvy je (či v rozporu s právními předpisy není) evidována v katastru nemovitostí. K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil též v usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014, č. 28/2016 Sb. NS, Nejvyšší soud dále konstatoval následující: „
Jestliže ovšem nemovitost, která podle dosavadních právních předpisů nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí (z různých důvodů), přesto v tomto katastru zapsána byla, neměla (nemohla mít) tato okolnost vliv na dosah § 133 odst. 3 obč. zák., který stanovil, že převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy.
[32] Z uvedeného plyne, že s ohledem na tvrzení žalobců musela být daňovými orgány nejprve vyřešena otázka, zdali čerpací stanice měla být vůbec evidována v katastru nemovitostí. Pokud by totiž byla nesprávně evidována v katastru nemovitostí, mohlo k převodu vlastnického práva k čerpací stanici včetně technologického zařízení – pokud by byla stavbou – dojít podle § 133 odst. 3 SOZ v okamžiku účinnosti kupní smlouvy mezi žalobcem a) a daňovým dlužníkem, nebo v případě, že by daná čerpací stanice byla souborem movitých věcí, mohlo by být vlastnické právo převedeno dle § 133 odst. 1 téhož zákona převzetím věci, nebylo-li právním předpisem či účastníky dohodnuto jinak. V obou zmíněných situacích by však skutečným vlastníkem čerpací stanice byl žalobce a), nikoli daňový dlužník, resp. žalobce b).
[33] Jak lze dovodit z listin provedených jako důkaz při ústním jednání soudu, ke vkladu předmětné čerpací stanice jako stavby bez č. p./č. e. do katastru nemovitostí došlo v roce 2002, a to na základě kolaudačního rozhodnutí Obecního národního výboru v Lovosicích ze dne 13. 12. 1976 a potvrzení o existenci staveb Městského úřadu Lovosice, stavebního úřadu, ze dne 10. 9. 2002, čj. 7492-1038/02. V projednávané věci je tedy třeba vycházet ze zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013, který v předmětné době určoval, které nemovitosti podléhají evidenci v katastru nemovitostí.
[34] Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona platilo, že v katastru se evidují
a) pozemky v podobě parcel,
b) budovy spojené se zemí pevným základem, a to 1. budovy, kterým se přiděluje popisné nebo evidenční číslo, 2. budovy, kterým se popisné nebo evidenční číslo nepřiděluje a které nejsou příslušenstvím jiné stavby evidované na téže parcele,
c) byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky podle zvláštního zákona v budovách (dále jen ‚
byty a nebytové prostory
‘),
d) rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci podle odstavce 1 písm. b) nebo c), požádá-li o to vlastník nemovitosti (dále jen ‚
vlastník
‘) nebo jiná osoba oprávněná z práva, které se zapisuje do katastru, (dále jen ‚
jiný oprávněný
‘),
e) rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci podle odstavce 1 písm. b) nebo c), v souvislosti se vznikem, změnou nebo zánikem věcného práva k nim,
f) stavby spojené se zemí pevným základem, o nichž to stanoví zvláštní předpis.
[35] Z fotografií, jež jsou přílohou znaleckého posudku, který nechaly daňové orgány zpracovat pro účely stanovení obvyklé ceny, je naprosto zjevné, že v případě předmětné čerpací stanice přichází v úvahu pouze to, že by se mohlo jednat o stavbu, o které to, že se eviduje v katastru nemovitostí, stanoví zvláštní právní předpis ve smyslu § 2 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona. V daném případě se totiž nemůže jednat o budovu, kterou katastrální zákon definuje jako nadzemní stavbu, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí [srov. § 27 písm. k) daného zákona]. U dotčené čerpací stanice se proto nedá hovořit o tom, že by šlo o pozemek, budovu, byt nebo nebytový prostor či o rozestavěnou budovu, byt nebo nebytový prostor. Soud dále zdůrazňuje, že žádný zvláštní právní předpis nestanovil, že čerpací stanice je stavbou, která se musí evidovat v katastru nemovitostí. I dle v současnosti účinného zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), platí, že čerpací stanice může být stavbou nebo pouze výrobkem plnícím funkci stavby (srov. § 5 tohoto zákona a důvodovou zprávu k zákonu č. 152/2017 Sb., bod 17). Rovněž zákon o pohonných hmotách, ve znění účinném do 5. 6. 2017, v § 5 odst. 1 přepokládal, že čerpací stanice může být stavbou, která splňuje požadavky stanovené zvláštními právními předpisy a českými technickými normami a její provoz byl povolen kolaudačním rozhodnutím podle stavebního zákona, nebo není stavbou a její provoz je povolen rozhodnutím podle odstavce 2 daného ustanovení.
[36] Soud shrnuje, že dotčená čerpací stanice, která je tvořena betonovou zpevněnou plochou, na které jsou umístěny dva samostatné nadzemní dvouplášťové zásobníky typu Bencalor, čtyři výdejní stojany, přičemž zásobníky včetně technologie čerpací stanice jsou zastřešeny otevřeným přístřeškem z ocelových svařovaných profilů, nebyla stavbou, která podléhala evidenci v katastru nemovitostí. Soud poznamenává, že na základě listin obsažených ve správním spisu a v soudním řízení provedených důkazů nebyl schopen postavit najisto, zda se v případě předmětné čerpací stanice jedná o stavbu (nemovitou věc), či o soubor movitých věcí, neboť k přesnému určení povahy dané čerpací stanice by bylo třeba vést další dokazování. Pro projednávanou věc však ani není podstatné, zda se jednalo o stavbu (nemovitou věc), nebo fakticky o věc movitou, neboť tato skutečnost nijak neovlivňuje to, že došlo k převodu vlastnictví k dané čerpací stanici z daňového dlužníka na žalobce a). V případě toho, že by se jednalo o nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, by došlo k převodu vlastnictví účinností smlouvy (§ 133 odst. 3 SOZ), a v situaci, kdy by se jednalo o movitou věc, přešlo by vlastnictví zaplacením dohodnuté kupní ceny, jak určovala kupní smlouva ze dne 17. 12. 2010 (§ 133 odst. 1 SOZ). V každém případě žalobce a) nabyl vlastnictví čerpací stanice včetně všech součástí dne 17. 12. 2010, kdy došlo k účinnosti smlouvy i zaplacení kupní ceny.
[37] Soud si je vědom toho, že daňové orgány měly v daném řízení ztíženou situaci tím, že žalobce a) v daňovém řízení nedoložil – na rozdíl od soudního řízení – rozhodnutí Odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v Litoměřicích ze dne 13. 12. 1976 a potvrzení o existenci staveb Městského úřadu Lovosice, stavebního úřadu, ze dne 10. 9. 2002. Soud dále konstatuje, že na daňové orgány mohla přinejmenším matoucím dojmem působit skutečnost, že daňový dlužník přes svá současná tvrzení o nesprávnosti zápisu čerpací stanice do katastru nemovitostí podal daňové přiznání k dani z nemovitosti nejen za rok 2008, ale i za rok 2013, ačkoliv čerpací stanici jako soubor movitých věcí již na konci roku 2010 převedl na žalobce a). To však nic nemění na tom, že daňové orgány měly s ohledem na námitky žalobců zkoumat, zda předmětná čerpací stanice byla evidována správně jako tzv. jiná stavba v katastru nemovitostí, a nespoléhat pouze na údaje zapsané v katastru nemovitostí, a to právě s ohledem na skutečnost, že v případě zápisu v katastru nemovitostí jde o vyvratitelnou domněnku a byly vzneseny námitky obsahující tvrzení směřující k vyvrácení pravdivosti zápisu v katastru nemovitostí.
[38] Pokud jde o poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 19/2008-64, je třeba zdůraznit, že jeho závěry nelze v projednávané věci použít. V případě projednávaném Nejvyšším správním soudem bylo nepochybné, že došlo k prodeji stavební parcely, na níž byla postavena stavba čerpací stanice, která měla přidělené číslo popisné, a nebylo tak pochyb o tom, že se jednalo o nemovitost, která podléhala evidenci v katastru nemovitostí. V této věci je však skutkový i právní stav, jak je výše popsáno, odlišný, a proto se závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 19/2008-64, které zdejší soud jinak nikterak nezpochybňuje, neuplatní.
[39] Soud uzavírá, že daňové orgány dospěly k nesprávnému závěru, že předmětná čerpací stanice je ve vlastnictví daňového dlužníka, resp. žalobce b), neboť ten je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník této stavby, ačkoliv skutečným vlastníkem čerpací stanice včetně technologického zařízení je žalobce a). Tím, že daňové orgány nevyloučily z daňové
exekuce
dotčenou čerpací stanici, výrazně zasáhly do vlastnického práva žalobce a) chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ba dokonce toto právo žalobci a) odňaly. Z tohoto důvodu je rozhodnutí žalovaného nezákonné.
[40] Soud s ohledem na výše uvedené shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil. Zároveň soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku.
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)
**) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/1992 Sb., občanský zákoník

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.