Vydání 12/2015

Finanční úřad ve Valašských Kloboukách (správce daně) rozhodnutím ze dne 7. 2. 2012 zamítl žalobcův návrh na obnovu řízení ve věci, v níž byla žalobci na základě výsledků daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 09/2006 až 12/2008 doměřena daň v celkové výši 1 737 596 Kč. Důvodem dodatečného vyměření daně bylo neuznání nároku na odpočet daně z daňových dokladů přijatých od dodavatele, který nebyl v době uskutečnění předmětných zdanitelných plnění registrován jako plátce DPH, tj. uplatnění nároku na odpočet DPH v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

Proti rozhodnutí I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný (tehdy ještě Finanční ředitelství v Brně, které bylo dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, s účinností k 1. 1. 2013 zrušeno a jehož přešla na Odvolací finanční ředitelství v Brně) zamítl rozhodnutím ze dne 2. 5. 2012. V napadeném rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že správce daně postupoval správně a v souladu se zákonem, když zamítl žalobcův návrh na obnovu řízení, jenž žalobce podal ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Žalobce totiž jako jediný důvod pro povolení obnovy řízení uvedl pouze nový právní výklad obsažený v rozsudku Soudního dvora ze dne 22. 10. 2010, , C-438/09, Sb. rozh., s. I-14009, který se týká výkladu § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. K tomu žalovaný uvedl, že změna právního názoru není důvodem pro povolení obnovy řízení.

Dle judikatury Nejvyššího správního soudu nepřísluší správci daně ani odvolacímu orgánu, aby se v rámci obnovy řízení zabývali tím, zda v původním rozhodnutí bylo správně vyloženo některé hmotněprávní ustanovení. Úkolem soudní judikatury je řešení konkrétního sporu se zaměřením do minulosti. Tento primární charakter rozhodovací činnosti soudů však doznává v čase proměn, a pokud dojde ke změně právního názoru, lze podle nového právního názoru postupovat pouze v probíhajících řízeních nebo v řízeních zahájených v budoucnu. Rozsudek ve věci byl vydán dne 22. 12. 2010, tedy v době, kdy již předmětné dodatečné platební výměry na DPH za období 09/2006 až 12/2008 byly vydány, odeslány i doručeny. Předmětné dodatečné platební výměry nabyly sice právní moci až v době, kdy byl již rozsudek ve věci vydán, nicméně v době vydání předmětných platebních výměrů správci daně nemohl být nový právní názor znám, neboť ještě tento rozsudek ani nebyl vydán, natož aby byl zveřejněn v Úředním věstníku Evropské unie, což se stalo dne 26. 2. 2011. O povolení obnovy z jiných důvodů [§ 117 odst. 1 písm. b) až d) daňového řádu] žalobce nežádal.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, čj. 30 Af 75/2012-39. Krajský soud zdůraznil, že předmětem sporu bylo posouzení toho, zdali lze rozsudek ve věci považovat za novou skutečnost zakládající důvod pro obnovu řízení dle § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Při posouzení věci vycházel především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, čj. 7 Afs 90/2013-42, a ze dne 13. 5. 2010, čj. 6 As 39/2009-74, č. 2144/2010 Sb. NSS. Na základě této judikatury krajský soud dovodil, že rozsudek soudu není skutečností ani důkazem, jenž by zakládal důvod k povolení obnovy řízení. Institut obnovy řízení neslouží k nápravě vad řízení či nápravě nezákonnosti daňového rozhodnutí. Obnova řízení toliko umožňuje, aby proběhlo nové řízení, ve kterém budou dodatečně zohledněny skutečnosti, důkazy a jiné okolnosti, které vyšly najevo dodatečně a které zpochybňují provedené dokazování a posouzení předběžných otázek, s jejichž pomocí bude stanoven nový skutkový základ daňového rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, čj. 1 Afs 85/2009-104, č. 2148/2010 Sb. NSS). Soud tedy neshledal v postupu žalovaného pochybení. K posouzení toho, zda rozhodnutí bylo případně vydáno v rozporu s právním předpisem, slouží institut dozorčího prostředku dle § 121 daňového řádu, tj. přezkumné řízení.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel konkrétně uvedl, že se v daném případě nejedná o rozsudek vnitrostátního soudu, nýbrž o rozsudek Soudního dvora. Tento rozsudek nelze zahrnout pod judikaturu obecných soudů České republiky. Závěry krajského soudu tedy nejsou na daný případ přiléhavé, neboť ten vycházel z rozsudků týkajících se změny judikatury Nejvyššího správního soudu, nikoliv Soudního dvora. Z rozsudku ve věci vyplývá, že vnitrostátní předpisy nemají vylučovat nárok na odpočet DPH zaplacené osobou povinnou k jiné dani, pokud není pro účely DPH registrována. V daném případě došlo k situaci, kdy dodavatel řeziva vystavoval stěžovateli za dodávky tohoto řeziva faktury, které obsahují veškeré předepsané údaje k identifikaci výstavce faktur. Za uvedené situace je potřeba pohlížet na § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty jako na ustanovení zákona, jež je v rozporu s rozsudkem ve věci . Stěžovatel rozporoval tvrzení krajského soudu o tom, že pokud bylo rozhodnutí vydáno v rozporu s právním předpisem, je třeba postupovat podle § 121 daňového řádu, tj. formou přezkumného řízení. Stěžovatel podnět podle § 121 daňového řádu uplatnil, ale tomu nebylo s poukazem na zákonnost předmětných platebních výměrů vyhověno. Když nyní již uplynula zákonná lhůta pro uplatnění takového postupu, nelze věc řešit jinou formou než obnovou řízení. Stěžovatel závěrem zopakoval, že rozsudek ve věci lze považovat za skutečnost zakládající důvod pro obnovu řízení dle § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu, a to právě proto, že se nejedná o rozsudek vydaný soudy České republiky.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.