Vydání 9/2008

Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16. 5. 2006 zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2004 ve věci daně z příjmů fyzických osob.

Proti tomuto rozhodnutí městského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Jak již stěžovatel namítal v řízení před městským soudem, správce daně jej nebyl vůbec oprávněn vyzývat k prokázání toho, zda částka 1 575 950 Kč byla zdaněna daní z příjmů fyzických osob nebo jinou daní. Daňové důkazní břemeno se vztahuje pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, které je daňový subjekt povinen v přiznání uvést. Stěžovatel přitom odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV ÚS 29/05, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, čj. 1 Afs 27/2004-80^*). Stěžovatel žádné skutečnosti v daňovém přiznání neuváděl a ani nebyl povinen tak činit, neboť předmětná částka byla jeho výdajem, a nikoli příjmem, který by měl v daňovém přiznání uvést. Správce daně nebyl proto oprávněn zatížit stěžovatele důkazním břemenem k prokázání skutečnosti, zda byla uvedená částka, tedy výdaj stěžovatele, zdaněna některou z daní nebo byla od daně osvobozena. Správce daně nepřípustně rozšířil důkazní břemeno ohledně skutečností nastalých v roce 1988 (stěžovatel obdržel částku darem od prarodičů), tedy v roce, kdy již pro vyměření daňových povinností uplynula . Ze skutečnosti, že stěžovatel poskytl společnosti v roce 1999 půjčku, nelze dovozovat, že stěžovatel právě a jen v tomto, resp. předchozích dvou letech, touto částkou disponoval. Správce daně v podstatě požadoval po stěžovateli, aby prokazoval strukturu svých příjmů tak, aby z ní vyplynulo, že byl v roce 1999 schopen ze svého majetku poskytnout půjčku. Právě takovýto rozsah důkazního břemene označil Ústavní soud ve výše uvedeném rozhodnutí za nepřípustnou extenzi důkazního břemene porušující autonomní prostor jednotlivce. Správce daně nebyl oprávněn požadovat po stěžovateli obecně prokazovat majetkové poměry, které se neváží k daňové povinnosti roku 1999, ale spadají do roku 1988. Správce daně v rozporu se zákonem stanovil pomocí pomůcek daň, přitom za základ takto stanovené daně považoval výdaj (část stěžovatelova majetku), a to aniž by byla zjištěna jakákoli časová souvztažnost mezi výdajem stěžovatele v roce 1999 a jeho daňovou povinností na dani z příjmů za toto zdaňovací období. Správní orgány tak porušily čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a nepřípustně odňaly stěžovateli ústavou garantované vlastnické právo. Stěžovatel rovněž namítal nezákonnost výzev správce daně, kterými byl vyzván k předložení negativního důkazu. Byl totiž v rozporu se zákonem vyzván, aby prokázal, že uvedená částka netvořila jeho příjem v roce 1999, případně v bezprostředně předcházejících letech. Předložení negativního důkazu nelze požadovat na subjektech ani v civilním řízení, natož v řízení před správním orgánem, tedy v rovině práva veřejného. Důkazní břemeno naopak spočívalo na správci daně, na něm bylo, aby prokázal, že stěžovatel získal předmětnou částku v roce 1999, případně letech předchozích. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vydal ze svého majetku v roce 1999 částku 1 575 950 Kč, nemůže postačovat k prokázání toho, že stěžovatel měl v tomto období i takový příjem. Takový závěr správce daně je pouze domněnkou, přitom vyměřit daň na základě pouhé domněnky by bylo v rozporu se zásadami právního státu. I přes nepřípustnost výzev, stěžovatel přesto na ně reagoval a snažil se správci daně osvětlit způsob získání předmětné částky, uvedl rovněž, že svědkem předání peněz byl jeho otec a navrhl jeho svědectví. Tento důkaz správce daně neprovedl, nicméně v řízení před městským soudem byl svědek vyslechnut, přesto městský soud tento důkaz nikterak nezohlednil. Svědek přitom potvrdil výpověď, kterou stěžovatel učinil před správcem daně, totiž, že dostal k 15. narozeninám od prarodičů částku 2 000 000 Kč, ta byla uložena v rodinném trezoru, v roce 1991 prostřednictvím bratra byla směněna za dolary a v roce 1994 zpět na české koruny. Stěžovateli není zřejmé, jaké jiné důkazy k prokázání toho, že jej prarodiče obdarovali uvedenou částkou, by mohl předložit. Stěžovatel má za to, že svědectvím otce, který uvedenou částku spravoval, byl původ peněžních prostředků prokázán, a to i přesto, že stěžovatel nebyl vůbec povinen tuto skutečnost prokazovat. Správní orgány a poté i městský soud tvrzení stěžovatele podpořené svědeckou výpovědí neuvěřily a označily je za nevěrohodné. Správce daně, aniž by však prokázal, že předmětnou částku stěžovatel nabyl v roce 1999, k tomuto období uvedenou částku bez jakýchkoli důkazů přiřadil a zdanil jako příjem v tomto roce dosažený.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zejména konstatoval, že stěžovatel byl vyzván k podání daňového přiznání za rok 1999, přičemž přiznání nepodal a k výzvě uvedl, že měl pouze příjmy ze závislé činnosti a nevznikla mu povinnost přiznání podávat. Správce daně ovšem vlastní činností přitom zjistil, že stěžovatel poskytl na základě smlouvy o půjčce dne 1. 6. 1999 společnosti M., kde byl od 11. 1. 1999 jednatelem, půjčku ve výši 1 575 950 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal daňové přiznání, byl oprávněn správce daně předpokládat v souladu s § 44 d. ř., že vykázal v daňovém přiznání daň ve výši nula. V daném případě měl však správce daně pochybnosti, zda půjčené peněžní prostředky uvedené společnosti nebyly předmětem daně, byly od daně osvobozeny, byly zdaněny daní z příjmů nebo byly zdaněny jinou daní. Tyto své pochybnosti sdělil písemně a s odkazem na § 31 odst. 9 d. ř. vyzval stěžovatele k předložení důkazních prostředků. Stěžovatel na výzvu správce daně sdělil, že k 15. narozeninám obdržel necelé dva miliony od prarodičů, písemná smlouva o poskytnutí daru nebyla uzavřena. Tímto tvrzením, dále ničím nepodloženým, stěžovatel pochybnosti správce daně neodstranil. Správce daně stanovil daň podle pomůcek, neboť shledal, že jsou zde dány zákonné podmínky pro takový postup, když stěžovatel výzvě správce daně nevyhověl. Správce daně přitom vycházel z nutného předpokladu, totiž, že částka půjčky, jakožto výdaje uskutečněného stěžovatelem, musela být předtím příjmem. Protože stěžovatel neprokázal, že tato částka byla příjmem roků dřívějších, zdanil ji správce daně v roce 1999, tedy v roce, kdy stěžovatel částkou prokazatelně disponoval. Ke stanovení daně nedošlo, jak tvrdí stěžovatel, na základě právní domněnky, ale z důvodu neunesení důkazního břemene stěžovatelem. Co se týče namítaného neprovedeného výslechu svědka (otce stěžovatele), žalovaný uvedl, že o výslechu uvažoval, nicméně poté, kdy z vyjádření stěžovatele zjistil, že otec správcem daně požadované doklady nepředloží, od něho upustil a vyzval opakovaně stěžovatele, aby jakýmikoli důkazními prostředky prokázal způsob výměny částky nabyté v roce 1988 dle zákona č. 60/1993 Sb., o oddělení měny. Ani na tuto výzvu stěžovatel nereagoval předložením konkrétního důkazního prostředku. Vzhledem k tomu má žalovaný za to, že nemohlo dojít k vytýkanému porušení § 31 odst. 2 d. ř. Otec stěžovatele byl nadto vyslechnut v rámci soudního řízení před městským soudem, přitom ani zde k prokázání svých tvrzení nepředložil žádný důkaz.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.