1081/2007
Daňové řízení: důkazní břemeno daňového subjektu; splnění povinnosti nepeněž.povahy
Ejk 883/2006
Daňové řízení: důkazní břemeno daňového subjektu; splnění povinnosti nepeněžité povahy
k § 31 odst. 9 a § 37 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Správce daně nemůže uložit daňovému subjektu pokutu podle § 37 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, z důvodu, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 téhož zákona.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2006, čj. 31 Ca 246/2005-37)
Věc:
Společnost s ručením omezeným J. proti Celnímu ředitelství Hradec Králové o uložení pokuty.Žalovaný dne 5. srpna 2005 zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Celního úřadu Pardubice, který žalobkyni uložil podle § 37 d. ř. pokutu ve výši 9500 Kč za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy.
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, ve které mimo jiné uvedla, že Celní úřad Pardubice objevil u společnosti A. výrobky obsahující líh, které zajistil a svěřil žalobkyni s tím, že s nimi nesmí nakládat. Následně ale začal z neznámých důvodů vést daňové řízení s žalobkyní a vyzval ji ohledně zajištěných výrobků k podání daňového přiznání, čemuž žalobkyně vyhověla. Následovala výzva celního úřadu ze dne 7. 3. 2005 vydaná dle § 31 odst. 9 d. ř. ke splnění povinností nepeněžité povahy. Podle žalobkyně však po ní byly požadovány údaje, které již celnímu úřadu poskytla, a to konkrétně podáním ze dne 3. 3. 2005, k výzvě celního úřadu ze dne 9. 2. 2005. Z rozhodnutí tak není zřejmé, nesplnění jakých povinností je jí vlastně přičítáno k tíži. Žalovaný dále nenapravil pochybení celního úřadu, který pokutu uložil pouze na základě závěru, že žalobkyně „pravděpodobně“ jí uložené povinnosti nesplnila. Navíc celní úřad prodloužil lhůtu pro splnění povinností do 19. 4. 2005, ale již dne 18. 4. 2005 rozhodl o nesplnění povinnosti. Předmětná výzva trpěla také tou vadou, že odkazovala na § 31 odst. 9 d. ř., a nikoliv na jeho § 43, přestože jí celní úřad vyzýval k úkonům, které souvisí s dokazováním.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný nejprve popsal daňové řízení se společností A., které ovšem nijak nesouviselo s daňovým řízením vedeným se žalobkyní. Ta se v žalobě účelově snažila tvrdit, že výrobky zajištěné společnosti A. jí měl celní úřad svěřit. Toto tvrzení je ovšem dle žalovaného nepravdivé, protože vybrané výrobky byly zajištěny přímo žalobkyni jako skladovateli většího množství vybraných výrobků. Není také pravdou, že by s ní celní úřad začal vést daňové řízení z neznámých důvodů. Žalovaný odkázal na konkrétní úkony, které celní úřad vůči žalobkyni učinil, včetně sdělení o zahájení daňového řízení ze dne 30. 9. 2004. Podstata celé věci spočívá v tom, že žalobkyně po nabytí areálu lihovaru v Hrobicích do svého vlastnictví nezjistila přesně, co je v jednotlivých skladovacích nádržích uloženo, komu obsah té které nádrže patří a jsou-li vybrané výrobky obsahující líh uložené v těchto nádržích řádně evidovány a zdaněny. V tomto směru nepředložila žádné důkazy. Celní úřad ji proto dne 7. 3. 2005 vyzval k předložení zcela konkrétních důkazů, které by mohly shora označené okolnosti objasnit. Žalobkyně však uloženou povinnost nesplnila, a to ani ve lhůtě prodloužené o 15 dnů. Dne 18. 4. 2005 proto sepsal celní úřad se žalobkyní protokol o zjištěném nesplnění povinností nepeněžité povahy a nařídil ústní jednání, ke kterému předvolal jejího statutárního zástupce. Mylný je tak názor o nedodržení lhůty poskytnuté pro splnění povinnosti. Žalovaný dodal, že výzva daňovému subjektu, aby prokázal ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu skutečnosti jím tvrzené (tedy v daném případě, že nevlastní ani neskladuje ve svém objektu žádné vybrané výrobky) a související s jeho daňovou povinností, není výrazem libovůle správce daně, ten tak pouze plnil svoji zákonnou povinnost. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti prokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně, což v přezkoumávané věci nesplnil.
Krajský soud v Hradci Králové zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Z obsahu výzvy Celního úřadu Pardubice ze dne 7. 3. 2005 plyne, že mu žalobkyně měla zaslat nájemní smlouvu ze dne 30. 7. 2003 uzavřenou mezi žalobkyní a společností A. a přílohu této smlouvy, dále veškeré nájemní, pronájemní a obdobné smlouvy uzavřené žalobkyní v období od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004 včetně upravující využívání výrobních a skladovacích zařízení umístěných v areálu lihovin Hrobice jinými osobami, a konečně důkazní prostředky k prokázání tvrzení učiněných žalobkyní v žalobě o vyklizení ze dne 30. 7. 2004 projednávané u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 208/2004. Z uvedeného je zřejmé, že správce daně požadoval po žalobkyni předložení písemností majících charakter důkazů, jimiž by mohla být prokázána oprávněnost jejích tvrzení, které do té doby v daňovém řízení učinila. Protože žalobkyně předložila pouze některé z požadovaných dokladů, charakterizoval celní úřad její chování jako porušení povinností nepeněžité povahy dle § 37 d. ř. a přistoupil k uložení pokuty. Dle názoru krajského soudu však v rozporu se zákonem.
Ustanovení § 37 odst. 1 d. ř. umožňuje správci daně opakovaně uložit pokutu až do celkové výše 2 000 000 Kč tomu, kdo nesplní ve stanovené lhůtě povinnost nepeněžité povahy vyplývající z tohoto nebo zvláštního daňového zákona nebo uložené rozhodnutím podle tohoto zákona. Opakovaně lze pokutu uložit, nevedlo-li dosavadní uložení pokuty k nápravě a protiprávní stav trvá. Dle odst. 2 se při ukládání pokut přihlíží zejména k závažnosti, době trvání a následkům protiprávního jednání. Smyslem ustanovení § 37 d. ř. je tedy postihnout protiprávní jednání nejenom daňových subjektů, ale i třetích osob zúčastněných na daňovém řízení ve smyslu § 7 d. ř., a odstranění protiprávního stavu v důsledku toho vzniklého. Ono protiprávní jednání tak představuje správní pořádkový delikt, jehož objektem je ochrana před porušováním povinností vyplývajících z procesních předpisů. Jde tedy o porušení právní povinnosti stanovené daňovým řádem, zvláštním daňovým zákonem nebo uloženou rozhodnutím správce daně podle daňového řádu k zajištění průběhu a účelu řízení (například nedostavení se, nevydání věci pro řízení potřebné, apod.) Účelem postihu je prosadit porušené nebo nesplněné procesněprávní povinnosti. Takového protiprávního jednání se ale žalobkyně v přezkoumávané věci nedopustila.
Dle § 31 odst. 9 d. ř. prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt tak nese důkazní břemeno ohledně toho, co sám tvrdí, tedy je povinen správci daně prokázat oprávněnost a pravdivost svých tvrzení vznesených v daňovém řízení. Nesplnění této povinnosti má pro daňový subjekt neblahý dopad v následném postupu správce daně v daňovém řízení, případně v jeho výsledku. Například nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže není možno stanovit daňovou povinnost dokazováním podle § 31 odst. 1 až 4 d. ř., je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Neunesení důkazního břemene daňovým subjektem tedy není možno považovat za protiprávní jednání, neboť nenaplňuje, s ohledem na shora uvedené, zákonné znaky správního pořádkového deliktu. Daňový subjekt má právo v daňovém řízení vznášet na svoji obhajobu různé skutečnosti a je na něm, zda se mu jejich pravdivost či oprávněnost podaří prokázat. Pokud nikoliv, může mu to přinést naznačené nepříznivé dopady vztahující se k vlastnímu stanovení daňové povinnosti, které zákon předpokládá. Správce daně ale nemůže daňovému subjektu z důvodu, že neunesl důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 d. ř., uložit pořádkovou pokutu.
Na podporu svých závěrů odkazuje krajský soud na závěr protokolu o zjištěném nesplnění povinnosti nepeněžité povahy sepsaného celním úřadem dne 18. 4. 2005. Tam posoudil správce daně nepředložení požadovaných dokladů ze strany žalobkyně jako jednání, které neúměrnými průtahy zatěžuje vedené daňové řízení. Taková situace ale není protiprávním stavem předvídaným citovaným ustanovením § 37 odst. 1 d. ř. Jestliže žalobkyně nesplnila výzvu správce k předložení důkazních prostředků ve stanovené lhůtě, nedošlo k žádným průtahům v daňovém řízení. To dospělo pouze do situace, kdy bylo na správci daně rozhodnout se pro svůj další postup, respektive zvážit, zda nebude namístě aplikovat § 31 odst. 5 d. ř. Jak je krajskému soudu známo z úřední činnosti (konkrétně ze soudního spisu vedeného pod sp. zn. 30 Ca 7/2006), správce daně nakonec k tomuto způsobu stanovení daně přistoupil.
Krajský soud proto uzavřel, že v přezkoumávané věci neporušila žalobkyně chováním, které jí bylo žalovaným vytýkáno, povinnost nepeněžité povahy ve smyslu § 37 d. ř., a pokud jí z toho důvodu správce daně uložil pokutu, učinil tak v rozporu s tímto ustanovením. (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.