Vydání 4/2007

Nejvyšší správní soud především uvádí, že orgány aplikující právo, mezi nimiž zaujímají dominantní pozici nezávislé soudy, musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Právní normativní systém totiž představuje toliko jeden ze způsobů řešení společenských konfliktů, který nelze od ostatních systémů zcela vydělit (a nebylo by to ostatně ani smysluplné), a proto také při myšlenkových postupech v oblasti práva nelze od obecně platných pravidel a představ. V daném případě, kdy se spornou jeví otázka výkladu institutu doručování daňových rozhodnutí, z této vstupní obecné úvahy konkrétně plyne, že právní výklad prováděný k tomu specializovanými orgány nemá vést k praktickým důsledkům, jež se zásadně odlišují od běžného vnímání tohoto institutu ve společnosti. Jakkoliv totiž je institut doručování v právním řádu značně významný, operuje i s některými abstraktními termíny (např. tzv. doručení) a má celou řadu konkrétních právních dopadů, nelze zároveň přehlížet fakt, že svojí podstatou se jedná o komunikační prostředek, kdy doručení slouží k seznámení účastníků konkrétního řízení s určitými úkony, provedenými (v daném případě) vrchnostenským orgánem. Jestliže tedy na straně jedné je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě účastníci řízení mohou být výrazně dotčeni na svých právech (včetně přístupu k soudu), na straně druhé nelze přijmout formalistický přístup těchto účastníků, dosahující svojí intenzitou až procesních obstrukcí, jehož důsledkem je faktické znemožňování efektivní činnosti orgánů ochrany práva.

V daném případě není sporu o tom, že v době vydání i odeslání předmětných dodatečných platebních výměrů žalobce nebyl zastoupen, takže správce daně nepochybil, když je zaslal toliko žalobci. Pochybení však shledal krajský soud v tom, že správce daně tato rozhodnutí dodatečně nezaslal zástupci žalobce poté, co obdržel předmětnou plnou moc.

K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v přezkoumávané fázi daňového řízení bylo posledním úkonem správce daně vydání a odeslání dodatečných platebních výměrů. Pokud by správce daně obdržel předmětnou plnou moc ještě před tímto okamžikem, není pochyb o tom, že by tyto výměry mohly být za dané situace (tzn. jednalo se o omezenou plnou moc) řádně doručeny jen tehdy, pakliže by byly zaslány jak daňovému subjektu, tak také jeho zástupci. Situace v projednávané věci však byla skutkově jiná: k doručení plné moci správci daně došlo až poté, co platební výměry byly prokazatelně odeslány, tzn. v době, kdy správce daně již žádné úkony nečinil, a pokud by tak učinil, konal by nadbytečně. Soud proto uzavírá, že pokud by za dané situace správce daně byl povinen rozhodnutí zaslat znovu zástupci daňového subjektu (jak dovodil krajský soud), musel by fakticky předchozí úkon „zopakovat“, přestože k tomu nebyl zákonem povinován, jelikož jeho činnost byla v této fázi daňového řízení již skončena. Právně významným okamžikem, od něhož se v projednávané věci odvíjel i běh třicetidenní odvolací lhůty (a následné nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů), bylo proto doručení daňovému subjektu, nikoliv jeho zástupci, jelikož k předání plné moci správci daně došlo až poté, co byly tyto výměry vydány a odeslány.

K právnímu názoru krajského soudu, že povinnost doručovat zástupci žalobce by nebyla dána jen tehdy, když by byla plná moc doručena správci daně až po doručení předmětných výměrů, k čemuž však v daném případě nedošlo, je nutno uvést, že z daňového řádu nevyplývá, že tato fáze daňového řízení končí okamžikem doručení rozhodnutí daňovému subjektu, když v právní moci je rozhodnutí teprve tehdy, jestliže proti němu nelze uplatnit řádný opravný prostředek (§ 32 odst. 12). Poukaz stěžovatele na faktické prodloužení odvolací lhůty (§ 48 odst. 5) je proto z tohoto hlediska případný.

Od výkladu ustanovení § 17 odst. 7 daňového řádu, provedeného krajským soudem a v daném případě prospívajícím žalobci, je nutno se odchýlit též proto, že podle této logiky by logickým argumentem vyplývalo, že pokud by v obdobné situaci nebyla udělena daňovému zástupci omezená plná moc, ale plná moc neomezená, pak by zaslání této neomezené plné moci správci daně poté, co odeslal určitou písemnost, ale předtím, než si ji daňový subjekt vyzvedl, vedlo k nenapravitelné nezákonnosti postupu správce daně, neboť daná písemnost měla být podle prvé věty citovaného ustanovení zaslána „pouze tomuto zástupci“. Nenapravitelnost by přitom spočívala v tom, že zatímco v okamžiku odeslání takové písemnosti daňovému subjektu by byl postup správce daně zcela správný, tj. , po obdržení neomezené plné moci by se z něj stal nutně postup nezákonný (), neboť písemnost byla doručena daňovému subjektu, kterému vůbec zaslána být neměla, na čemž by v tomto případě nic nezměnilo ani dodatečné odeslání daňovému zástupci. Zde je tedy absurdnost nastíněného výkladu daňového řádu zcela hmatatelná, v posuzovaném případě se nesprávnost tohoto výkladu omezuje na to, že vede k závěrům odporujícím smyslu a účelu daňového řízení a doručování v něm.

Postup správce daně a stěžovatele tak v daném případě plně sledoval smysl zákona a ochranu žalobcových procesních práv, výklad žalobcův jim naopak protiřečí, a proto mu nelze přisvědčit, aniž by se výklad daňového řádu nevymknul svému smyslu. Zamítnutí žalobcova odvolání pro opožděnost totiž v posuzovaném případě nebylo důsledkem tvrzené nesprávnosti a nezákonnosti postupu správce daně při doručování, ale odrazem zásady, že právo náleží bdělým, nikoli těm, jejichž nevhodné procesní taktizování jde viditelně na úkor této bdělosti. Tato zásada nebyla uplatněna správcem daně a stěžovatelem formalistickým způsobem, takovým je spíše žalobcův výklad předmětných ustanovení, jak bylo rozebráno výše. V konkrétním případě vede takový formalistický výklad a žalobcův procesní postup k důsledkům protiřečícím smyslu daňového práva a vyvozujícím z tvrzeného, ale zdejším soudem neshledaného, zásahu do žalobcových procesních práv naprosto nepřiměřené důsledky, tedy nezákonnost stěžovatelova rozhodnutí. Tu zdejší soud neshledal a s právním názorem krajského soudu se v tomto bodě nemohl ztotožnit.