1022/2007
Daňové řízení: dokazování
Ej 170/2005
Daňové řízení: dokazování
k § 31 odst. 9 a odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád")
Daňové řízení, resp. dokazování v jeho průběhu, není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (§ 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Nebylo proto povinností správce daně tvrdit a prokázat, jaký byl úmysl účastníků smluvního vztahu a co sledovali uzavřením určité smlouvy.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, čj. 1 Afs 54/2004-125)
Prejudikatura:
srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95, uveřejněný pod č. 130/1996 Sb.Věc:
Akciová společnost C. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalovaného.Finanční úřad v Brně dne 13. 10. 1999 dodatečným platebním výměrem doměřil žalobci daň z příjmů právnických osob za rok 1995 dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve výši 6 090 960 Kč. Svým rozhodnutím ze dne 3. 5. 2001 žalovaný zamítl odvolání žalobce proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru.
Žalobce se žalobou ke krajskému soudu domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného a namítal zejména, že žalovaný vycházel z kontrolního nálezu správce daně a z jeho závěru, že žalobce v průběhu daňové kontroly nepředložil důkazy, které by prokázaly uskutečnění služeb uzavřených mezi žalobcem a akciovou společností F. Důkazní materiály předané správci daně byly sice zhotoveny až v roce 1996, to však nemění nic na skutečnosti, že předmětné plnění bylo poskytnuto již v roce 1995 a v tomto roce bylo i zaúčtováno. Žalovaný dále odmítl návrh na výpověď svědka Ing. Daniela K., učiněný žalobcem v odvolacím řízení. Kdyby žalovaný hodnotil nejen každý důkaz zvlášť, ale všechny ve své vzájemné souvislosti, dospěl by k závěru, že předmětné plnění bylo poskytnuto. Neprovedením dokazování z moci úřední porušily finanční orgány § 31 odst. 2 daňového řádu. Žalobce dále zdůraznil, že mnoho důkazních materiálů je již skartováno, vyřazeno z archivu, a to proto, že již jedna daňová kontrola zmíněného zdaňovacího období proběhla, a nebyl tedy důvod materiály nadále schovávat.
Krajský soud rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění zejména uvedl, že nelze přisvědčit tvrzení žalovaného, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Žalobce předložil v odvolacím řízení důkazní materiál, který měl být výsledkem služeb poskytnutých dle předmětné smlouvy a který byl podkladem pro fakturaci. Žalovaný i správce daně uplatnili své vrchnostenské postavení mimo zákonný rámec tím, že vybrali a připustili jen určité důkazní prostředky. Pokud žalobce navrhl v rámci splnění své důkazní povinnosti výslech svědka potvrzujícího věrohodnost a správnost žalobcem předložených listinných důkazů, pak nelze tento důkaz odmítnout s tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Jestliže správce daně odmítl důkaz smlouvou a na ni navazujícími fakturami, přeneslo se důkazní břemeno na správce daně (§ 31 odst. 8 daňového řádu) a bylo na něm, aby prokázal skutečnosti vyvracející realizaci deklarovaných obchodních případů.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, která se opírá o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel mj. tvrdí, že soud nesprávně vyložil § 31 odst. 9 v návaznosti na § 31 odst. 8 daňového řádu. Dospěl totiž k závěru, že žalobce unesl důkazní břemeno, a toto přesvědčení opírá o množství listin předložených žalobcem v odvolacím řízení, aniž by se současně zabýval jednotlivými důkazními prostředky, včetně jejich hodnocení v odůvodnění rozhodnutí stěžovatele. Stěžovatel se se všemi důkazními prostředky vypořádal, uvedl, co z nich vyvozuje, a pokud je odmítl, uvedl důvod svého postupu a své úvahy. Stěžovatel odmítá závěr soudu, že bylo na něm, aby tvrdil, co mělo být skutečným obsahem smlouvy. Soud neuvedl, v čem byla zásada volného hodnocení důkazů porušena, překročena či zneužita a jakých logických chyb se při své úvaze správce daně i žalovaný dopustili.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že nevyslechnutí Ing. K. mělo podstatný vliv na výsledek daného rozhodnutí. Zdůraznil, že stěžovatel vůbec nehodnotil listinné důkazy, které žalobce do řízení předložil.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Stěžovatel namítá nesprávný výklad přechodu důkazního břemene z daňového subjektu na správce daně (§ 31 odst. 8, 9 daňového řádu). Jedná se zde o určení okamžiku, kdy již důkazní břemeno přestává stíhat samotný daňový subjekt a přesouvá se na správce daně. Podle § 31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na nález pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 38/95, publikovaný pod č. 130/1996 Sb., který uvedl, že ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení není v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami. Tvrdil-li tedy žalobce, že náklad na poskytnutou službu oprávněně zahrnul do nákladů ovlivňujících základ daně a daň, bylo bez dalšího právě na něm, aby prokázal nejen, že náklad skutečně vynaložil, ale i to, zda služba, za kterou zaplatil, byla poskytnuta a zda náklad skutečně sloužil k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů žalobce. Naproti tomu ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu se použije až tehdy, podaří-li se subjektu tyto skutečnosti prokázat a předkládá-li hodnověrné důkazy, avšak správce daně je nepřijme.
Rovněž je nutno zdůraznit, že dokazování v daňovém řízení je ovládáno mj. zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 3 daňového řádu). Je tak zcela v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků. Rovněž tak je ale povinen případně uvést, proč navržený důkaz provést nehodlá. Pokud se však žalovaný podrobně v napadeném rozhodnutí zabýval všemi v řízení provedenými důkazy, vyhodnotil jejich dopad do výsledku řízení, uvedl, proč navržený důkaz výslechem svědka Ing. K. nepovažuje za rozhodný či potřebný, a tuto úvahu rovněž zdůvodnil, je takový postup v souladu s touto zásadou.
Závěr soudu, že bylo na správci daně, aby tvrdil, co mělo být uzavřením smlouvy skutečně sledováno, jaký měl být podle závěrů správce daně skutečný úmysl účastníků tohoto vztahu a co je ve skutečnosti obsahem tohoto právního úkonu, je nesprávný. Soudem naznačená existence vyšetřovací zásady v daňovém řízení se neuplatní, a Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil s námitkou stěžovatele.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.