Vydání 11/2009

Rozhodnutím ze dne 4. 3. 2008 žalovaný vydal žalobci platební výměr na daňové penále v celkové výši 11 237 Kč za pozdní úhradu daňové povinnosti na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodnutí žalovaného dne 16. 10. 2008 zrušil. Dané rozhodnutí shledal nezákonným z důvodu nesprávné aplikace § 63 v návaznosti na § 41 d. ř. Ustanovení § 41 citovaného zákona upravuje postup v případě, kdy sám daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost má být vyšší, než jeho poslední známá daňová povinnost. V tomto zákonem předvídaném případě je proto plně na místě, že daňové penále se počítá ode dne původní splatnosti, tzn. pokud by se takový případ týkal předmětné právní věci, pak od 1. 4. 2006 (§ 63 odst. 1, 2 citovaného zákona). Krajský soud však dovodil, že o takový případ se v dané věci nejedná. Daň zaplacená za zdaňovací období roku 2005 byla řádně stanovena, a pokud došlo k její revizi na základě postupu dle § 23 odst. 8 písm. b) bod 3 zákona o daních z příjmů v roce 2006, nelze tento případ podřadit pod § 41 d. ř., neboť zde nedošlo ke zjištění, že daňová povinnost měla být vyšší, protože zde nedošlo k omylu při stanovení základu daně, ale k pozdější úpravě tohoto základu daně na základě zákonného přivolení. Využil-li žalobce dané zákonné možnosti, pak nemůže být jeho postup postaven naroveň "" a posuzován podle § 41 d. ř. Krajský soud dospěl k závěru, že správce daně i žalovaný pochybili, když tyto dva případy, zjevně odlišné, postavili "" a žalobce byl postižen daňovým penále již ode dne původní splatnosti daně. Současně dodal, že žalobce měl povinnost doplatit daň již v okamžiku, kdy uzavřel své daňové podklady, ve smyslu § 23 odst. 8 písm. b) bod 3 zákona o daních z příjmů, tj. (zřejmě) od konce roku 2006 či v prvních měsících roku 2007; od tohoto okamžiku začalo také běžet daňové penále.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, v níž předně nesouhlasil se závěrem, že nelze tento případ podřadit pod § 41 d. ř., neboť zde nedošlo ke zjištění, že daňová povinnost měla být vyšší. Nedošlo zde k omylu při stanovení základu daně, ale k pozdější úpravě tohoto základu daně na základě zákonného přivolení. Jediným zákonem stanoveným způsobem, jak mohl poplatník v roce 2007 upravit základ daně za rok 2005, je učinit tak v dodatečném daňovém přiznání, které lze podat pouze za podmínek upravených v § 41 d. ř. Tento zákon, ani zákon o daních z příjmů, žádnou jinou formu a speciální úpravu postupu, jak napravit základ daně v tomto případě, neobsahuje. Zákonnou možností poplatníka, který zjistí, že daňová povinnost měla být vyšší než poslední známá daňová povinnost, je předložit do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné daňové přiznání. Tímto podáním splní svou povinnost uloženou v § 23 odst. 8 písm. b) bod 3 zákona o daních z příjmů, tj. povinnost upravit základ daně za zdaňovací období předcházející zdaňovacímu období, ve kterém došlo ke změně způsobu uplatňování výdajů. Zároveň mu bude vypočteno penále poloviční sazbou 0,05 % z nedoplatku daně oproti běžnému penále.

Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem krajského soudu, že pochybil, když postavil naroveň případ úpravy základu daně na základě postupu dle § 23 zákona o daních z příjmů a při stanovení daně. Nesouhlasil ani se závěrem, že daňový subjekt byl postižen nesprávně vypočteným penále, neboť toto nemělo být počítáno za dobu prodlení ode dne původní splatnosti, ale pouze za dobu prodlení, která běží od okamžiku, kdy daňový subjekt ve smyslu § 23 odst. 8 písm. b) zákona o daních z příjmů.

Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že není nikde v zákoně stanovena povinnost poplatníka, aby se již na začátku zdaňovacího období rozhodl, zda bude uplatňovat výdaje ve skutečné výši nebo procentem z příjmů. Konstatuje, že měl právo uplatnit výdaje vstupující do daňového přiznání za rok 2006 nejpozději do konce lhůty pro podání daňového přiznání za rok 2006, tj. do 31. 3. 2007. Pokud tedy k tomuto dni, resp. k 26. 3. 2007, kdy podal daňové přiznání, uplatnil za rok 2006 výdaje procentem z příjmů, pak právě k tomuto dni byl povinen upravit daňové přiznání, resp. základ daně za rok 2005 ve smyslu § 23 odst. 8 písm. b) bod 3 zákona o daních z příjmů. Ustanovení § 7 citovaného zákona pouze dovoluje, aby poplatník zvážil, zda uplatní výdaje ve skutečné výši či procentem z příjmů, jiné ustanovení - § 23 pouze konstatuje, co musí poplatník učinit v případě, že se rozhodne pro uplatnění výdajů procentem, když předtím uplatňoval výdaje skutečné. Dále tvrdil, že pokud má právo rozhodnout se pro způsob uplatnění výdajů až do podání daňového přiznání, nemůže být v tomto právu omezen tím, že bude potrestán penalizací za jeden rok zpětně. Pokud mu na jedné straně zákon dovoluje něco činit, není možné jej za to sankcionovat. Není proto na jeho případ možno aplikovat bez dalšího § 41 d. ř. Žalobce si je současně vědom toho, že podal-li daňové přiznání za rok 2006 dne 26. 3. 2007, měl již v tomto dni podat dodatečné daňové přiznání za rok 2005, neboť již v tomto okamžiku věděl, že musí postupovat dle § 23 zákona o daních z příjmů. Povinnost hradit penále mu proto vznikla od 26. 3. 2007 do 21. 5. 2007, kdy dodatečné daňové přiznání podal.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.