Vydání 3/2008

Žalobkyně podala dne 1. 6. 2005 dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období říjen 1997. Finanční úřad rozhodnutím ze dne 14. 6. 2005 řízení zahájené na základě dodatečného daňového přiznání zastavil.

Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala a žalovaný odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 1. 11. 2005. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že dodatečné daňové přiznání bylo nepřípustné, protože daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce října 1997 byla již přezkoumána rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2005, a tudíž se na dodatečné daňové přiznání ze dne 1. 6. 2005 plně vztahuje omezení vyplývající z § 41 odst. 4 písm. c) d. ř.

Žalobkyně, která napadla rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Českých Budějovicích, žalobu odůvodnila tím, že ve výše zmíněném rozhodnutí nebyla přezkoumána vlastní daňová povinnost daňového subjektu za celé zdaňovací období říjen 1997 ve smyslu § 2 odst. 2 písm. i) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), nýbrž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného dle § 78 odst. 7 s. ř. s. s tím, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Podle žalobkyně tak správce daně postupoval v rozporu s § 41 odst. 4 d. ř., když nezkoumal, zda nejsou v souvislosti s podáním dodatečného daňového přiznání splněny podmínky pro užití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a 55b tohoto zákona. Pokud by správce daně zjistil, že nezaniklo právo pro užití mimořádných opravných prostředků a jsou splněny podmínky podle citovaného ustanovení, měl vést další řízení jako o mimořádném opravném prostředku, a to z úřední povinnosti. Žalovaný se tímto postupem správce daně vůbec nezabýval i přes výslovnou žádost žalobkyně.

Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 8. 2. 2006 žalobou zamítl a rozsudek odůvodnil mimo jiné tím, že podmínky, za kterých může daňový subjekt podat dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost nižší, jsou stanoveny v § 41 odst. 4 písm. c) d. ř. Podle něho lze daňové přiznání platně podat jen tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro využití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a § 55b d. ř., a to do lhůty stanovené v § 47 odst. 1 tohoto zákona, není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak. Toto dodatečné daňové přiznání však nelze platně podat v případech uvedených v § 41 odst. 4 pod písmeny a) až d) d. ř., přičemž výluka uvedená pod písmenem c) se týká daňové povinnosti, kde rozhodnutí o ní bylo již pravomocně přezkoumáno soudem. V daném případě soud přezkoumal rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla žalobkyni dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 1997 (tedy za stejné období, na které žalobkyně následně podala dodatečné daňové přiznání). Jedná se tudíž o případ, na který dopadá bezvýjimečná výluka zakotvená v § 41 odst. 4 písm. c) d. ř. K námitce žalobkyně, že správce daně nezkoumal nejprve případné splnění podmínek pro užití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a § 55b d. ř., soud uvádí, že podle § 56a odst. 2 d. ř. je použití mimořádného opravného prostředku nepřípustné vůči rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku kasační stížnost. Zásadní otázku spatřuje v tom, zda se v tomto případě jedná o daňovou povinnost, která se týká celého zdaňovacího období, nebo daňovou povinnost vzniklou na základě nastalé skutečnosti. Správce daně a následně soud považují za nepřezkoumatelnou takovou daňovou povinnost, která je definována v § 2 odst. 4 písm. i) zákona o dani z přidané hodnoty, a kterou je tedy vlastní daňová povinnost stěžovatelky za celé zdaňovací období říjen 1997. Tato tzv. vlastní daňová povinnost za celé zdaňovací období je součtem jednotlivých daňových povinností a odečtených nároků na odpočet daní na vstupu, které vůči plátci uplatnili jako součást ceny jiní plátci. Dle názoru stěžovatelky měl soud vzít v úvahu, zda se stěžovatelka při svém podání dodatečného daňového přiznání za říjen 1997 dotýká stejné nebo jiné daňové povinnosti vzniklé dle § 10 zákona o dani z přidané hodnoty, nebo uplatňuje stejný nebo jiný nárok na odpočet dle § 19 tohoto zákona.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.