3036/2014
Daňové řízení: daňový nedoplatek
Daňové řízení: daňový nedoplatek
k § 57a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatkůxxx), ve znění zákonů č. 230/2006 Sb. a č. 270/2007 Sb. (v textu jen „daňový řád z roku 1992“)
Ze samotné skutečnosti, že hodnota majetku daňového dlužníka, který je možno postihnout exekucí, nepokrývá jeho daňový nedoplatek v plné výši, nelze dovozovat, že by vymáhání nedoplatku jako celku bylo prokazatelně bezvýsledné ve smyslu § 57a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Správce daně tedy v takovém případě nemůže rovnou požadovat uhrazení celého nedoplatku po ručiteli, ale musí se pokusit alespoň část nedoplatku vymoct primárně na dlužníkovi.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, čj. 1 Afs 3/2014-31)
Prejudikatura:
nález Ústavního soudu č. 83/2000 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 593/99).Věc:
Společnost s ručením omezeným REGARD proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daňový nedoplatek, o kasační stížnosti žalovaného.Dne 6. 10. 2010 vydal Finanční úřad pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“) výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle § 57a daňového řádu z roku 1992, kterou vyzval žalobkyni k zaplacení daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ve výši 138 000 Kč.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí správce daně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 12. 2010 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, který jí rozsudkem ze dne 5. 12. 2013, čj. 3 Af 3/2011-32, vyhověl a zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak výzvu správce daně. Městský soud se ztotožnil s námitkou žalobkyně, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání výzvy k zaplacení nedoplatku ručitelem stanovené v § 57a odst. 1 daňového řádu z roku 1992. Za nesplněnou považoval městský soud podmínku, podle které má správce daně povinnost primárně vymáhat daňový nedoplatek po přímém daňovém dlužníkovi a vyzvat ručitele k uhrazení nedoplatku je oprávněn teprve v případě, že „
nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné
“. Městský soud dále konstatoval, že správce daně nezjistil majetkovou situaci přímého dlužníka v rozsahu nezbytném k učinění závěru o tom, že vymáhání po přímém daňovém dlužníkovi by bylo „prokazatelně bezvýsledné
“. Správce daně totiž (kromě jiného) zjistil, že přímý dlužník má účet u Československé obchodní banky, a.s., na kterém byl ke dni 15. 9. 2010 zůstatek 19 565,13 Kč a ke dni 13. 4. 2011 zůstatek 19 570,89 Kč. Nebylo však patrné, z jakého důvodu správce daně jeho prostřednictvím na nedoplatek daně nic nevymohl. Správce daně též výzvou ze dne 8. 11. 2010 zjišťoval u bytového družstva, které vlastní dům, v němž má přímý dlužník hlášeno trvalé bydliště, ke které bytové jednotce má přímý dlužník uzavřenou smlouvu o nájmu či jaká je hodnota členského podílu a vkladu přímého dlužníka v družstvu; na tuto výzvu však nedostal odpověď a ani ji nijak neurgoval. V úvahu by přitom připadal prodej movitých věcí umístěných v bytě, který přímý dlužník užívá na základě nájemní smlouvy. Městský soud poukázal rovněž na skutečnost, že správce daně svá zjištění týkající se majetkové situace dlužníka činil v nezanedbatelném rozsahu až po vydání výzvy k úhradě nedoplatku žalobkyní – ručitelem.Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítl, že správce daně dostatečně zjistil majetkovou situaci přímého daňového dlužníka před vydáním výzvy k úhradě daňového nedoplatku žalobkyní a zároveň dobře vyhodnotil takto zjištěný skutkový stav ve vztahu k otázce možnosti vymoct tento nedoplatek na přímém daňovém dlužníkovi. Správce daně zjišťoval, zda je přímý daňový dlužník vlastníkem motorového vozidla či nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí (v obou případech s negativním výsledkem), zda má zřízené bankovní účty a jaká je výše konečného zůstatku na těchto účtech (zjistil pouze účet vedený u Československé obchodní banky se zůstatkem ve výši 19 565,13 Kč), zda patří k plátcům pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a jaké jsou jeho příjmy a výdaje (zjistil, že jde o osobu samostatně výdělečně činnou).
Vzhledem k výši nedoplatku přímého daňového dlužníka na dani z převodu nemovitostí (částka 138 000 Kč), k jehož úhradě byla žalobkyně povolána, je dle stěžovatele nepodstatné, že z předloženého správního spisu nelze jednoznačně zjistit, z jakého důvodu nebylo nic vymoženo na základě exekučního příkazu vydaného na přikázání pohledávky na peněžní prostředky přímého daňového dlužníka na jeho bankovním účtu. Zůstatek peněžních prostředků na exekucí postiženém účtu by uhradil nedoplatek daňového dlužníka na dani z převodu nemovitostí jen v zanedbatelné výši. Předmětný exekuční příkaz byl navíc vydán správcem daně dne 1. 10. 2010 a i přes obsažené v tomto exekučním příkaze není v moci správce daně zamezit pohybu peněžních prostředků na daňovou exekucí postiženém účtu před nařízením daňové
arrestatorium
exekuce
. Městský soud přitom odkázal na stav, který byl na účtu minimálně 14 dní před nařízením dané exekuce
.Podle stěžovatele mohla probíhat daňová
exekuce
na peněžní prostředky na účtu přímého daňového dlužníka i v okamžiku vydání výzvy žalobkyni. Správce daně nemusel čekat, zda bude vymáhání úspěšné, či nikoliv. Závěr o potenciální bezvýslednosti (či vymožení nižší částky než kolik představuje daňový nedoplatek) mohl učinit již v okamžiku, kdy exekuční příkaz vydával. Subsidiární charakter ručení byl v takových případech zaručen § 57a odst. 8 daňového řádu z roku 1992.Daňovou exekuci prodejem movitých věcí umístěných v bytě užívaném přímým daňovým dlužníkem ke zjištění jeho majetkové situace správce daně nenařídil, protože nelze mít při nařízení tohoto způsobu
exekuce
za prokázané, že budou sepsány hodnotné věci ve vlastnictví přímého daňového dlužníka, jejichž prodej v dražbě povede k úhradě vymáhaného nedoplatku na dani z převodu nemovitosti (přímý daňový dlužník je fyzickou osobou, která má v daném bytě i své bydliště, přičemž podle § 322 o. s. ř. jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny mimo jiné věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti).Stěžovatel namítl, že není třeba vždy nařizovat daňovou exekuci prodejem movitých věcí nacházejících se v místě bydliště přímého daňového dlužníka, pokud nejsou žádné
indicie
svědčící o tom, že se na tomto místě nacházejí hodnotné movité věci, jejichž prodejem v dražbě by mohlo dojít k uhrazení daňového nedoplatku. Výklad městského soudu, že bez nařízení a provedení předmětné exekuce
nebyl ze strany správce daně dostatečně zjištěn rozsah movitých věcí přímého daňového dlužníka, byl dle stěžovatele ve vztahu k naplnění podmínky prokazatelně bezvýsledného vymáhání stanovené v § 57a odst. 1 daňového řádu z roku 1992 extenzivní, neodpovídal všem skutečnostem zjištěným správcem daně v tomto konkrétním případě a zároveň byl v rozporu se smyslem a účelem daňového řízení a zákonnou úpravou daňového ručitelství (v této souvislosti odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, čj. 7 Afs 39/2012-54).Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou a argumentaci stěžovatele rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 39/2012-54 za hrubě nepřesnou až zavádějící. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že ve zmiňovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k úpravě podmínek pro vydání platebního výměru ručiteli podle § 260l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona. Požadavky na postup správce daně podle § 57a odst. 1 daňového řádu z roku 1992 jsou přitom přísnější než v případě postupu podle § 260l celního zákona. Přesto i z rozsudku čj. 7 Afs 39/2012-54 dle žalobkyně plyne, že je nutné, aby správce daně prověřil majetkové poměry přímého dlužníka a dospěl k závěru, že přímý dlužník nedisponuje majetkem, ze kterého by bylo možné daňový nedoplatek uspokojit. Žalobkyně dále uvedla, že stěžovatel zastává koncepci „označil za zbytečný a nevyužitelný v případě
subjektivního pojetí nedostatku majetku přímého dlužníka
“, spočívající v tom, že správce daně nemusí vyvíjet dostatečnou aktivitu ke zjištění majetku přímého dlužníka. Žalobkyně proti tomu prosazuje koncepci „objektivního pojetí nedostatku majetku přímého dlužníka
“. Za logicky rozporný označila žalobkyně takový postup správce daně, kdy nejprve (před odesláním výzvy žalobkyni) dospěl k závěru, že vymáhání nedoplatku daně po přímém dlužníkovi by bylo prokazatelně bezvýsledné, a následně by zjišťoval majetek přímého dlužníka a dále vymáhal nedoplatek daně po přímém dlužníkovi. Také časové aspekty dle žalobkyně zpochybňují, že správce daně učinil dostatečná skutková zjištění pro závěr, že vymáhání daňového nedoplatku po přímém dlužníkovi bude bezvýsledné. Správce daně totiž předal výkaz nedoplatků svému vymáhacímu oddělení dne 11. 8. 2010 a již v září 2010, respektive na začátku října 2010 dovodil, že vymáhání nedoplatku po přímém dlužníkovi bude bezvýsledné. Žalobkyně konečně také nesouhlasila s názory stěžovatele týkajícími se exekuce
prodejem movitých věcí. Stěžovatel dle ní tento způsob exekuce
de facto
exekuce
majetku nepodnikající fyzické osoby, což je nejen nepřijatelné v teoretické rovině, ale odporuje to dlouhodobé praxi realizované v České republice soudními exekutory.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
(...) [11] Městský soud zrušil napadené rozhodnutí stěžovatele (spolu s výzvou správce daně) z důvodu, že žalobkyně nebyla správcem daně vyzvána k úhradě daňového nedoplatku v souladu s § 57a odst. 1 daňového řádu z roku 1992. Podle uvedeného ustanovení je daňový nedoplatek „
povinen uhradit také ručitel, pokud mu zákon povinnost ručení ukládá a pokud jej správce daně k úhradě nedoplatku vyzve a současně stanoví lhůtu k jeho úhradě. Správce daně je oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy, nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoliv byl daňový dlužník o jeho úhradu bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné. K výzvě správce daně připojí rozhodnutí o stanovení daně, k úhradě jejíhož nedoplatku je ručitel vyzýván
.“[12] Není pochyb o tom, že žalobkyni zákon ukládal povinnost ručení a že správce daně nejprve upomínal daňového dlužníka o úhradu daňového nedoplatku. Daňová povinnost se týkala daně z převodu nemovitostí, k němuž došlo na základě kupní smlouvy uzavřené mezi Mgr. Danou K., jako prodávající, a žalobkyní, jako kupující. Vklad práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí byl proveden dne 13. 8. 2007. Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, se tak prodávající stala poplatníkem daně z převodu nemovitostí a žalobkyně ručitelem uvedené daně. Prodávající však nepodala v zákonné lhůtě přiznání k dani z převodu nemovitostí a nereagovala ani na výzvu k podání takového přiznání (doručenou dne 1. 9. 2008). Správcem daně jí tedy byla dne 23. 2. 2010 vyměřena daňová povinnost z moci úřední dle pomůcek (daňová povinnost byla vyměřena ve výši 151 800 Kč – 138 000 Kč daň, 13 800 Kč její 10 % navýšení). Platební výměr na uvedenou daň byl prodávající doručen dne 11. 3. 2010 a dne 19. 6. 2010 jí byla doručena výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. Prodávající ani na tuto výzvu nijak nereagovala, a tak dne 6. 10. 2010 správce daně vystavil nyní posuzovanou výzvu k zaplacení daňového nedoplatku žalobkyní (žalobkyni byla doručena dne 18. 10. 2010).
[13] Předmětem sporu mezi žalobkyní a stěžovatelem tak je otázka splnění podmínky bezvýslednosti vymáhání daňového nedoplatku po dlužníkovi.
[14] Nejvyšší správní soud připomíná, že výše citovanou úpravu daňového ručení přijal zákonodárce v reakci na kritiku předchozí úpravy obsažené v § 57 odst. 5 daňového řádu z roku 1992 (ve znění účinném do 31. 5. 2006), která nedostatečně hájila práva daňového ručitele. Dřívější úprava výslovně na správci daně nepožadovala dokonce ani prvotní vymáhání nedoplatku po daňovém dlužníkovi, ani předchozí výzvu správce daně daňovému dlužníku. Doslovný výklad § 57 odst. 5 daňového řádu z roku 1992 ve znění před účinností zákona č. 230/2006 Sb. shledala nicméně
judikatura
Ústavního soudu neústavním (nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 593/99, N 83/18 SbNU 211, č. 83/2000 Sb. ÚS).[15] Zákonodárce proto novelou daňového řádu z roku 1992 provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. komplexně upravil institut daňového ručení. Výslovně v textu nového § 57a uvedeného zákona stanovil podmínku předchozí výzvy k úhradě daňového nedoplatku dlužníkovi a založil správci daně pro výkon jeho pravomoci ve vztahu k daňovému ručiteli též podmínku neúspěšného vymáhání nedoplatku po daňovém dlužníkovi. Předchozí bezúspěšné vymáhání nedoplatku není podmínkou vyzvání ručitele k úhradě nedoplatku jedině v případě, že by vymáhání bylo „
prokazatelně bezvýsledné
“. Příkladem takové prokazatelné bezvýslednosti vymáhání může být situace, kdy není znám žádný dlužníkův majetek, anebo kdy bylo vůči daňovému dlužníkovi zahájeno insolvenční řízení (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, čj. 1 Afs 22/2010-44).[16] Jen na okraj lze dodat, že obdobné podmínky pro vystavení výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručiteli stanoví také nyní účinná úprava daňového ručení (viz § 171 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu).
[17] Městský soud k povinnosti správce daně zjistit majetkovou situaci dlužníka uvedl, že správce daně musí mít při zjišťování majetku na zřeteli též možné způsoby daňové
exekuce
, které mu zákon stanoví. Musí tak zjišťovat, zda má dlužník peněžní prostředky na účtu vedeném v bance, zda je zaměstnán, pobírá důchod nebo jinou dávku, zda vlastní nějaké movité či nemovité věci. Na základě takovýchto úkonů získá správce daně celkový obraz o majetkové situaci dlužníka. Z něho potom může učinit závěr, zda by vymáhání pohledávky po daňovém dlužníku bylo „prokazatelně bezvýsledné
“. Je-li takový závěr odůvodněný, je nutno vždy posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť na základě zhodnocení všech zjištěných skutečností. Zároveň dle městského soudu platí, že pokud správce daně při zjišťování majetku dlužníka zjistí alespoň nějaký majetek, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávku, přikročí k daňové exekuci. Správce daně přitom nemusí přistoupit ke všem způsobům daňové exekuce
, které zákon umožňuje. Postačuje použít ty způsoby exekuce
, které se jeví jako vhodné s ohledem na zjištěný majetek dlužníka. V posuzovaném případě pak podle městského soudu správce daně uvedený postup nedodržel, neboť ze správního spisu není zřejmé, že by zjistil celkovou majetkovou situaci dlužníka v požadovaném rozsahu. Za nepřesvědčivá považoval městský soud jednak zjištění týkající se zůstatku na bankovním účtu dlužníka, jednak zjištění související s možným rozsahem movitých věcí dlužníka.[18] S výše uvedenými východisky pro posuzování splnění podmínky bezvýslednosti vymáhání daňového nedoplatku po dlužníkovi (respektive skutečnosti, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné) se stěžovatel v obecné rovině ztotožňuje. Pouze k nim připojuje akcent na povinnost správce daně hájit zájmy státu (za současného dbaní práv ručitele), k nimž patří rovněž právo daně vymáhat; odkazuje přitom na shora uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 39/2012-54. Zároveň ale z těchto východisek stěžovatel vyvozuje ve vztahu ke skutkovému stavu, jenž byl dán v nynější věci, odlišné závěry než městský soud.
[19] Z odůvodnění zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 39/2012-54 se stěžovatel dovolává konkrétně pasáže, v níž zdejší soud uvedl, že při „
posuzování neúspěšnosti průběhu předchozí
[srov. § 1 odst. 2 daňového řádu z roku 1992]. exekuce
u přímého dlužníka (rozsahu jejího provádění, dosavadních zjištění a výsledků) je třeba vzít v úvahu, že správce daně je povinen za současného dbaní práv daňového subjektu (ručitele) chránit i zájmy státu, k nimž patří zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době Zcela postačí, bude-li ze spisu vedeného správcem daně vyplývat, že byl daňový dlužník o zaplacení daňového nedoplatku správcem daně upomenut, že byly prověřeny majetkové poměry dlužníka, zjištěný majetek byl využit k vymožení nedoplatku, popř. proč se tak nestalo. Ze spisu by měl být zřejmý a doložitelný závěr o neexistenci či nedostatečnosti majetku, ze kterého by bylo v přiměřené době možné reálně dosáhnout uspokojení (uhrazení) nedoplatku od přímého dlužníka. Popřípadě musí být průkazně doloženo, že jsou zde jiné okolnosti, které dostatečně jasně vypovídají o aktuální nevymahatelnosti nedoplatku z majetku dlužníka (insolvence dlužníka, ale i jiné skutečnosti)
.“[20] Podle stěžovatele tak v nynější věci postačovalo, že správce daně zjistil, že daňový dlužník není vlastníkem motorového vozidla ani nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, že výše zůstatku na jeho bankovním účtu je pouze 19 565,13 Kč a že jde o osobu samostatně výdělečně činnou. Argumentace stěžovatele tedy v podstatě vychází z právního názoru, podle něhož v případě, kdy zjištěný majetek dlužníka nepostačuje k pokrytí celého daňového nedoplatku, může správce daně bez dalšího přikročit k výzvě k uhrazení daného nedoplatku (v plné výši) ručitelem.
[21] S touto argumentací se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Jak plyne z výše zmiňovaného rozsudku zdejšího soudu čj. 1 Afs 22/2010-44, povinnost daňového ručitele k plnění má subsidiární povahu. Zákonodárce navíc ve vztahu k daňovému ručení založil přísnější podmínky pro možnost domoci se plnění na ručiteli, než jsou podmínky v soukromoprávní úpravě ručení, kde je tradičním předpokladem povinnosti ručitele plnit pouze to, že dlužník nesplnil, ačkoliv byl k tomu věřitelem písemně vyzván (srov. § 548 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964xxx), § 306 odst. 1 obchodního zákoníkuxxxxxx), obdobně též § 2021 občanského zákoníku z roku 2012). K tomu lze dodat, že smyslem takového pojetí je bezpochyby poskytnutí větší ochrany daňovému ručiteli, který se stává ručitelem přímo ze zákona. Legitimním cílem státu sice je vyměřit, vybrat a případně vymáhat daně, musí tak však vždy činit způsobem, který bude v maximální možné míře ctít základní práva jednotlivce, v daném případě daňového ručitele, kterému zákon ukládá určitou veřejnoprávní povinnost. Jestliže tak zákonodárce například stanoví, že poplatníkem daně z převodu nemovitostí je prodávající, pak se jedná o skutečnost, kterou smluvní strany při uzavírání smlouvy o koupi nemovitosti zpravidla reflektují a promítnou do kupní ceny. Požadovat plnění po daňovém ručiteli (kupujícím) je proto možné až v případě, kdy není možné vymoci daňový nedoplatek po daňovém dlužníkovi (prodávajícím). A v případě, kdy je možné po dlužníkovi vymoci alespoň část nedoplatku, je nutné příslušnou část nedoplatku vymáhat primárně po něm, nikoliv vymáhat rovnou celý nedoplatek po ručiteli. Takový postup je pro správce daně jistě jednodušší, avšak nepřiměřeně zasahující do práv ručitele.
[22] Právě uvedené není v rozporu ani se skutečností, že není zcela vyloučeno, aby určitý daňový nedoplatek byl vymáhán současně jak po daňovém dlužníku, tak po daňovém ručiteli (jak plynulo v předmětném období z § 57a odst. 8 daňového řádu z roku 1992). Ostatně městský soud ve svém rozsudku tuto možnost nepopírá, naopak poukazuje na to, že správce daně vydal exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na jeho bankovním účtu. Městský soud správci daně toliko vytýká, že ze správního spisu není nijak patrné, z jakého důvodu nebylo nic touto cestou vymoženo.
[23] Stěžovatel v této souvislosti namítá, že není v moci správce daně zamezit pohybu peněžních prostředků na daňovou exekucí postiženém účtu před nařízením daňové
exekuce
. Z výpisu dotazů ze dne 22. 6. 2011, který je založen ve správním spisu, však není patrné, že by k takovému pohybu na příslušném účtu došlo – na předmětném účtu byl k 15. 9. 2010 zůstatek 19 565,13 Kč, k vydání exekučního příkazu na peněžní prostředky na tomto účtu došlo dne 29. 9. 2010, exekuční příkaz nabyl právní moci dne 30. 10. 2010, a k 13. 4. 2011 činil zůstatek na účtu 19 570,89 Kč.[24] Argumentace stěžovatele, podle níž neexistovaly žádné
indicie
svědčící o tom, že se v místě bydliště daňového dlužníka nacházejí dostatečně hodnotné movité věci, na které by bylo možné vést exekuci, je také nepřípadná. Povinností správce daně bylo aktivně zjišťovat majetkovou situaci dlužníka a pokusit se po dlužníkovi vymoci daňový nedoplatek, byť i jen v částečné výši. Jestliže daňový dlužník se správcem daně nespolupracoval, pak správci daně nic nebránilo v tom, aby si do jím obývaného bytu zjednal přístup (podle § 325b o. s. ř. ve spojitosti s § 73 odst. 7 daňového řádu z roku 1992) a sepsal zde věci, které by mohly být prodány. Teprve pokud by i poté bylo zřejmé, že vymáhání po daňovém dlužníkovi by bylo bezvýsledné (případně že vymáhání určité části nedoplatku by bylo bezvýsledné), mohl by správce daně postupovat podle § 57a odst. 1 daňového řádu z roku 1992.[25] Opak neplyne ani z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 39/2012-54. V uvedeném rozhodnutí se sice zdejší soud zabýval otázkou, za jakých podmínek lze vydat platební výměr ručiteli podle § 260l odst. 1 celního zákona, přičemž úprava ručení v celním zákoně se mírně liší od úpravy obsažené v § 57a daňového řádu z roku 1992, některé závěry vyslovené ve zmíněném rozsudku však lze přiměřeně aplikovat i na ručení dle daňového řádu z roku 1992. Takto je použitelný zejména závěr, podle něhož před vydáním platebního výměru ručiteli podle § 260l odst. 1 celního zákona není potřeba marně vyčerpat veškeré v úvahu přicházející možnosti vymáhání daňového dluhu po původním dlužníkovi, jež jsou dány právním řádem. Postačí, že u přímého dlužníka není zjištěn žádný majetek, který by bylo možno postihnout exekucí. V nyní posuzovaném případě je však jádrem problému právě skutečnost, že správce daně nezjišťoval majetkové poměry dlužníka v dostatečném rozsahu.
[26] Lze tedy shrnout, že plně obstojí závěr městského soudu, podle něhož správce daně v nynějším případě nezjistil majetkovou situaci dlužníka v nezbytném rozsahu, a nebyly tak splněny podmínky k tomu, aby bylo možné považovat vymáhání po daňovém dlužníkovi za prokazatelně bezvýsledné, ve smyslu § 57a odst. 1 daňového řádu z roku 1992. Z rozhodnutí finančních orgánů (ani ze správního spisu) není patrné, proč správce daně nevymáhal nedoplatek alespoň zčásti po daňovém dlužníkovi, jestliže zjistil, že má na svém účtu nějaké finanční prostředky, a dále zda se nenacházely nějaké movité věci, na které by bylo možné vést exekuci, v místě bydliště daňového dlužníka. (...)
xxx
) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.