Vydání 6/2006

Pěti rozhodnutími ze dne 17. 9. 2002 zamítl žalovaný odvolání žalobce proti platebním výměrům na penále na dani z nemovitostí za zdaňovací období let 1994, 1997, 1998, 1999 a 2000.

Žaloby proti těmto rozhodnutím zamítl Krajský soud v Brně pěti rozsudky ze dnů 1. 9. 2004 a 6. 10. 2004. V odůvodněních uvedl, že žalobci byla uložena povinnost hradit daň za původního vlastníka rozhodnutím Finančního úřadu v Pacově ze dne 18. 10. 1999, které žalobce převzal dne 20. 10. 1999. Žalobce je daňovým subjektem dle § 6 daňového řádu, neboť na něho přešla ve smyslu § 13b zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, povinnost uhradit daňové nedoplatky za původního vlastníka, a to i za období, kdy ještě vlastníkem nemovitosti nebyl. Zákonným shledal soud i postup správce daně, který použil žalobcovu platbu daně z nemovitosti na úhradu nedoplatků na dani původního vlastníka nemovitosti (§ 59 odst. 6 d. ř.). Protože žalobou byla napadena rozhodnutí o penále, považoval soud námitky žalobce týkající se daňové povinnosti za bezpředmětné.

Žalobce (stěžovatel) napadl shora uvedené rozsudky kasačními stížnostmi. Namítl, že v minulosti platil daň z nemovitostí; platební výměry na penále jsou nesrozumitelné - není z nich totiž patrno, z jakých nedoplatků na jeho daňových povinnostech se při výpočtu penále vychází. Veškeré doklady o zaplacení daňových povinností od roku 1996 do roku 2004 má stěžovatel v držení, soud se s nimi neseznámil a vycházel nesprávně pouze z tvrzení žalovaného. Dodal, že na něho ani nemohla přejít povinnost platit daňové nedoplatky, vzniklé liknavostí jeho předchůdce, za období let 1994 a 1995, neboť ta je již prekludována.

Žalovaný navrhl zamítnutí kasačních stížností s tím, že předpis penále byl stěžovateli sdělen podle § 63 d. ř. z důvodu opožděné úhrady daně z nemovitostí, což je zřejmé ze všech platebních výměrů na penále. Platby provedené stěžovatelem v průběhu roku 1997 a 1998 byly použity na úhradu této daně za zdaňovací období kalendářního roku 1994 ve výši 4 085 Kč, část platby provedené v roce 1999 ve výši 1 085 Kč pak na úhradu daně za zdaňovací období roku 1995 atd. Veškeré platby provedené stěžovatelem v letech 1997 až 2000 tak byly použity ve shodě s § 59 odst. 6 d. ř. na nejstarší nedoplatky na dani z nemovitosti. Proto byly ve skutečnosti stěžovatelovy daně z nemovitostí za jednotlivá zdaňovací období od roku 1997 hrazeny opožděně a finanční orgány byly nuceny stěžovateli sdělit platebními výměry penále, které z nedoplatků na dani vzniklo. Závěrem žalovaný podotkl, že současnými žalobami byla napadena rozhodnutí o sdělení penále, nikoliv rozhodnutí o uložení daňové povinnosti za předchozího vlastníka. Samotná povinnost platit daň za původního vlastníka byla stěžovateli uložena rozhodnutím správce daně ze dne 18. 10. 1999. Toto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí odvolacího orgánu - Finančního ředitelství v Českých Budějovicích - bylo přezkoumáno Krajským soudem v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 10 Ca 56/2000, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že zmíněná povinnost byla stěžovateli uložena v souladu se zákonem.

Nejvyšší správní soud kasační stížnosti ve shodě s § 39 odst. 1 s. ř. s. spojil ke společnému projednání, a to vzhledem k tomu, že směřují proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, neboť vzniklé penále za jednotlivé období vždy vychází z konkrétní výše nedoplatku na dani ke dni vydání platebního výměru na penále.

Nejvyšší správní soud napadené rozsudky krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.