Vydání 6/2006

Číslo: 6/2006 · Ročník: IV

870/2006

Daňové řízení: daňový nedoplatek. Daň z nemovitostí. Přechod povinnosti.

Ej 46/2006
Daňové řízení: daňový nedoplatek. Daň z nemovitostí: přechod povinnosti uhradit daňový nedoplatek
k § 59 odst. 6 a § 63 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 255/1994 Sb. a č. 323/1996 Sb. (v textu též "daňový řád", "d. ř.")
k § 13b odst. 2 zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění zákonů č. 315/1993 Sb. a č. 242/1994 Sb.*)
I. Pokud žalobci nebyla rozhodnutím dosud založena povinnost platit daňový nedoplatek za svého předchůdce (zde za roky 1994, 1995, 1996), nemohl správce daně bez dalšího převést platbu provedenou žalobcem na nedoplatky na daňovém účtu žalobcova předchůdce.
II. Hradil-li žalobce daň za zdaňovací období (zde roku 1997 a následující) včas, nemohlo mu vzniknout penále za období, kdy ještě nebyl vlastníkem nemovitosti, a především neměl automaticky povinnost hradit daňové nedoplatky za svého předchůdce.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2005, čj. 1 Afs 140/2004-55)
Prejudikatura:
srov. č. 703/2005 Sb. NSS.
Věc:
JUDr. Pavel L. proti Finančnímu ředitelství v Brně o penále na dani z nemovitostí, o kasační stížnosti žalobce.
Pěti rozhodnutími ze dne 17. 9. 2002 zamítl žalovaný odvolání žalobce proti platebním výměrům na penále na dani z nemovitostí za zdaňovací období let 1994, 1997, 1998, 1999 a 2000.
Žaloby proti těmto rozhodnutím zamítl Krajský soud v Brně pěti rozsudky ze dnů 1. 9. 2004 a 6. 10. 2004. V odůvodněních uvedl, že žalobci byla uložena povinnost hradit daň za původního vlastníka rozhodnutím Finančního úřadu v Pacově ze dne 18. 10. 1999, které žalobce převzal dne 20. 10. 1999. Žalobce je daňovým subjektem dle § 6 daňového řádu, neboť na něho přešla ve smyslu § 13b zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, povinnost uhradit daňové nedoplatky za původního vlastníka, a to i za období, kdy ještě vlastníkem nemovitosti nebyl. Zákonným shledal soud i postup správce daně, který použil žalobcovu platbu daně z nemovitosti na úhradu nedoplatků na dani původního vlastníka nemovitosti (§ 59 odst. 6 d. ř.). Protože žalobou byla napadena rozhodnutí o penále, považoval soud námitky žalobce týkající se daňové povinnosti za bezpředmětné.
Žalobce (stěžovatel) napadl shora uvedené rozsudky kasačními stížnostmi. Namítl, že v minulosti platil daň z nemovitostí; platební výměry na penále jsou nesrozumitelné - není z nich totiž patrno, z jakých nedoplatků na jeho daňových povinnostech se při výpočtu penále vychází. Veškeré doklady o zaplacení daňových povinností od roku 1996 do roku 2004 má stěžovatel v držení, soud se s nimi neseznámil a vycházel nesprávně pouze z tvrzení žalovaného. Dodal, že na něho ani nemohla přejít povinnost platit daňové nedoplatky, vzniklé liknavostí jeho předchůdce, za období let 1994 a 1995, neboť ta je již prekludována.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasačních stížností s tím, že předpis penále byl stěžovateli sdělen podle § 63 d. ř. z důvodu opožděné úhrady daně z nemovitostí, což je zřejmé ze všech platebních výměrů na penále. Platby provedené stěžovatelem v průběhu roku 1997 a 1998 byly použity na úhradu této daně za zdaňovací období kalendářního roku 1994 ve výši 4 085 Kč, část platby provedené v roce 1999 ve výši 1 085 Kč pak na úhradu daně za zdaňovací období roku 1995 atd. Veškeré platby provedené stěžovatelem v letech 1997 až 2000 tak byly použity ve shodě s § 59 odst. 6 d. ř. na nejstarší nedoplatky na dani z nemovitosti. Proto byly ve skutečnosti stěžovatelovy daně z nemovitostí za jednotlivá zdaňovací období od roku 1997 hrazeny opožděně a finanční orgány byly nuceny stěžovateli sdělit platebními výměry penále, které z nedoplatků na dani vzniklo. Závěrem žalovaný podotkl, že současnými žalobami byla napadena rozhodnutí o sdělení penále, nikoliv rozhodnutí o uložení daňové povinnosti za předchozího vlastníka. Samotná povinnost platit daň za původního vlastníka byla stěžovateli uložena rozhodnutím správce daně ze dne 18. 10. 1999. Toto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí odvolacího orgánu - Finančního ředitelství v Českých Budějovicích - bylo přezkoumáno Krajským soudem v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 10 Ca 56/2000, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že zmíněná povinnost byla stěžovateli uložena v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti ve shodě s § 39 odst. 1 s. ř. s. spojil ke společnému projednání, a to vzhledem k tomu, že směřují proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, neboť vzniklé penále za jednotlivé období vždy vychází z konkrétní výše nedoplatku na dani ke dni vydání platebního výměru na penále.
Nejvyšší správní soud napadené rozsudky krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Pro posouzení celé věci je rozhodné, že stěžovatel získal předmětnou nemovitost do svého vlastnictví v průběhu roku 1996, stal se tak počínaje 1. 1. 1997 daňovým subjektem, tedy osobou povinnou k podání daňového přiznání k dani z nemovitosti na zdaňovací období roku 1997 a rovněž tak k zaplacení této daně. Poplatníkem daně z nemovitostí, který je povinen podat daňové přiznání ve lhůtě stanovené v § 13a odst. 1 zákona o dani z nemovitostí (nejde-li o případ, kdy se daňové přiznání nepodává) a který je rovněž povinen zaplatit daň ve lhůtách stanovených v § 15 téhož zákona, je totiž vlastník nemovitosti, tj. osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí k 1. lednu příslušného zdaňovacího období (zde: zdaňovacího období roku 1997).
Podle § 13b odst. 2 téhož zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2000) platilo, že dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu. V územním obvodu jednoho správce daně se daňový nedoplatek k těmto nemovitostem zjistí z poměru, v jakém se podílí daň připadající na tyto nemovitosti na celkové daňové povinnosti původního poplatníka. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí.
Správce daně proto rozhodnutím ze dne 18. 10. 1999 (doručeným dne 20. 10. 1999) stanovil stěžovateli k úhradě daňový nedoplatek vzniklý na předmětné dani za původního vlastníka, a to ve výši 9 255 Kč. Proti rozhodnutí správce daně se stěžovatel odvolal a odvolací orgán rozhodl ve věci s konečnou platností.
V této souvislosti se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že námitky stěžovatele brojící proti tomuto rozhodnutí jsou nerelevantní, neboť směřují do rozhodnutí, které již bylo soudem přezkoumáno (jak uvádí žalovaný ve svém vyjádření), a není procesní cesty, jak takové rozhodnutí změnit. Z uvedeného je zřejmé, že tímto rozhodnutím byla stěžovateli pravomocně uložena daňová povinnost.
V nyní souzené věci stěžovatel brojil žalobami proti rozhodnutím, kterými bylo stanoveno penále za jednotlivá zdaňovací období, a to z nedoplatku na dani z předmětné nemovitosti.
Stěžovatel předně namítal (byť argumentačně neobratně), že pravidelně od roku 1997, kdy se stal vlastníkem nemovitosti, za tuto nemovitost daň platil, a proto mu nemohl vzniknout nedoplatek na této dani za jednotlivá zdaňovací období v té výši, z jaké mu bylo počítáno penále.
Bylo tak na krajském soudu, aby k žalobním námitkám posoudil, zda skutečně za jednotlivá zdaňovací období měl stěžovatel daňový nedoplatek, z jehož výše a doby prodlení s jeho úhradou se pak odvíjí i výše sděleného penále. Tomuto však krajský soud nedostál.
(...) Podle § 63 d. ř. je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti.
Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel se stal počínaje rokem 1997 daňovým subjektem, měl povinnost uhradit daň, což také učinil. Stěžovatel tak platbu daně určil na úhradu daňové povinnosti za nemovitost, jejímž se stal v průběhu roku 1996 vlastníkem. Podle § 59 odst. 2 d. ř. správce daně přijme platbu na daň, na kterou byla určena. O úhradě daně použité správcem daně na jinou platbu, než na jakou ji určil daňový dlužník, musí správce daně daňového dlužníka písemně uvědomit. Proti tomuto rozhodnutí se lze odvolat. Takový postup však ze správního spisu není zřejmý.
Byť podle § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí (ve znění tehdy účinném), dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu, není takový přechod povinnosti automatický, ale správce daně je povinen založit povinnost uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka pravomocným rozhodnutím o uložení takovéto povinnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 311/99, Sb. ÚS, sv. 25, nález č. 4, str. 29). Pokud tedy stěžovateli nebyla dosud založena rozhodnutím povinnost platit daňový nedoplatek za svého předchůdce (tedy za roky 1994, 1995, 1996), nemohl správce daně bez dalšího platbu provedenou stěžovatelem převést na nedoplatky na daňovém účtu stěžovatelova předchůdce.
Povinnost uhradit daňový nedoplatek za předchozího vlastníka byla stěžovateli založena až rozhodnutím správce daně z 18. 10. 1999. Znamená to, že veškeré platby daně z nemovitosti, které stěžovatel před tímto dnem zasílal jako platby daně za svoji nemovitost, musely být (neměl-li jiných nedoplatků na této dani) použity jako platby na jeho daňovou povinnost a zaúčtovány na jeho daňový účet. Takový postup však není z napadených rozhodnutí zřejmý, naopak z jejich odůvodnění se podává, že i platby provedené stěžovatelem v průběhu roku 1997 a 1998 byly použity na úhradu nejstarších nedoplatků stěžovatelova předchůdce. Takový postup je nepřijatelný.
Podle § 59 odst. 6 d. ř. (v tehdy účinném znění) mohl správce daně úhradu daně použít na úhradu daňových povinností (dát tedy přednost úhradě nejstarších nedoplatků na dani) před běžnou platbou daní, avšak jen za situace, kdy by daňový subjekt takovou daňovou povinnost měl. Jak je však z uvedeného zřejmé, povinnost hradit daňové nedoplatky za svého předchůdce mu byla uložena až rozhodnutím z 18. 10. 1999.
Hradil-li stěžovatel daň na zdaňovací období roku 1997 a následující včas, nemohlo mu tak vzniknout penále za období, kdy ještě nebyl vlastníkem nemovitosti, a především tak neměl automaticky povinnost hradit daňové nedoplatky za svého předchůdce.
*)
Zákonem č. 65/2000 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2001 toto ustanovení zrušeno.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.