Vydání 11/2005

Dle § 32 odst. 2 písm. c) daňového řádu je základní náležitostí rozhodnutí přesné označení příjemce rozhodnutí. Dle odst. 1 cit. ustanovení lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Tato rozhodnutí jsou pro příjemce právně účinná jen tehdy, jsou-li jim řádným způsobem doručena nebo sdělena, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak.

Jako zásadní stížní námitku stěžovatele je dle Nejvyššího správního soudu nutno chápat jeho poukaz na skutečnost, že byl příjemcem napadeného rozhodnutí správce daně, a proto byl i věcně legitimován k tomu, aby proti takovému rozhodnutí podal žalobu ve správním soudnictví. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující. To, kdo je příjemcem rozhodnutí ve smyslu § 32 daňového řádu, je nutno vyvodit ze znění jeho odst. 1, ze kterého vyplývá, že příjemcem rozhodnutí je ten subjekt, kterému jsou daňovým rozhodnutím ukládána práva nebo povinnosti. Jemu je rozhodnutí doručováno, s výjimkou případů, kdy je na základě plné moci zastoupen, neboť v takových případech se rozhodnutí doručuje takovému zástupci (§ 17 odst. 7 daňového řádu). Příjemcem rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 2 daňového řádu tak není zmocněný zástupce daňového subjektu, a to i když se mu dané rozhodnutí doručuje, nýbrž daňový subjekt, kterému tímto rozhodnutím vznikají práva a povinnosti. V předmětné věci byl stěžovatel zástupcem daňového subjektu na základě plné moci; proto správce daně postupoval v souladu se zákonem, jestliže výzvu doručoval i jemu. To však neznamená, že by tento akt ve sféře stěžovatele přímo konstituoval nějaká práva či povinnosti.

K výše uvedenému Nejvyšší správní soud poznamenává jen tolik, že daňový řád užívá pojmu i v ryze procesualistickém významu, kdy je za něj podle § 17 odst. 2 cit. zákona považována osoba, jíž má být doručováno. V dalších odstavcích § 17 daňového řádu (jedná se zejména o odstavce 7 až 10) je posléze řešeno, komu mají být písemnosti fyzicky doručovány, aby jejich doručení mohlo být považováno za platné. Z cit. ustanovení daňového řádu tak mimo jiné vyplývá, že písemnosti v daňovém řízení mají být doručovány vždy té osobě, která je za daňový subjekt v daňovém řízení oprávněna činit úkony (zástupce, opatrovník, daňový poradce apod.), přičemž podle odst. 11 téhož ustanovení doručení osobám uvedeným v odstavcích 7 až 10 platí jako doručení příjemci. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel byl zástupcem daňového subjektu na základě plné moci ve smyslu § 10 odst. 3 daňového řádu, správce daně zcela správně aplikoval § 17 odst. 7 cit. zákona a předmětnou výzvu doručil i stěžovateli. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel nebyl účastníkem daňového řízení, nýbrž pouze osobou, které bylo v tomto řízení doručováno, Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním závěrem krajského soudu o tom, že stěžovatel nebyl věcně legitimován k podání žaloby proti předmětné výzvě. Proto je právně irelevantní i jeho námitka týkající se údajné možnosti správce daně pokutovat ho za nesplnění povinností stanovených mu předmětnou výzvou.