544/2005
Daňové řízení a přerušení běhu promlčecí lhůty
Ej 90/2005
Daňové řízení: přerušení běhu promlčecí lhůty
k § 70 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona ČNR č. 35/1993 Sb. (v textu též "daňový řád", "d. ř.")
V § 70 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je stanoven jak druh úkonu, který může způsobit přerušení běhu promlčecí lhůty, tak i povinnost zpravit o tomto úkonu daňového dlužníka. Tento úkon musí být adresován přímo daňovému dlužníkovi, a nikoliv jiné osobě, bez ohledu na to, jaký je její právní vztah k daňovému dlužníkovi. Úkonem přerušujícím běh promlčecí lhůty proto není doručení rozsudku krajského soudu jednateli daňového dlužníka, který je zároveň jeho společníkem, v němž byla jednateli (společníkovi) jakožto ručiteli podle § 106 obchodního zákoníku uložena povinnost zaplatit správci daně dlužnou částku.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2005, čj. 7 Afs 52/2004-53)
Věc:
Společnost s ručením omezeným P. v J. proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o daňové penále, o kasační stížnosti žalobce.Finanční úřad v Jičíně vydal 4. 3. 2002 dva platební výměry na daňové penále. O odvolání žalobce rozhodovalo Finanční ředitelství v Hradci Králové, které dne 12. 7. 2002 odvolání dvěma rozhodnutími zamítlo.
Žalobce se u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení rozhodnutí o odvolání, avšak krajský soud žaloby zamítl rozsudkem ze dne 27. 6. 2003. Daňové nedoplatky se podle něj staly splatnými v průběhu roku 1995 a v souladu s § 70 odst. 1 d. ř. by se právo pro jejich vymáhání promlčelo k 31. 12. 2001. Za jediný úkon, který měl za následek přerušení promlčecí lhůty, lze považovat žalobu ze dne 28. 4. 1999, kterou se správce daně domáhal zaplacení pohledávky na společnících žalobce jako ručitelích ve smyslu § 106 obchodního zákoníku. Tento krok lze podle krajského soudu považovat za úkon směřující k vymožení daňového nedoplatku tak, jak o tom hovoří § 70 odst. 2 d. ř. Žaloba nesměřovala, což je nesporné, přímo vůči daňovému subjektu, tedy žalobci, nicméně prostřednictvím tohoto ručitelského závazku je věřitelům umožněno domoci se pohledávky, již mají vůči obchodní společnosti. Dne 17. 1. 2000 byl rozsudek ukládající společníkům žalobce jako jeho ručitelům povinnost zaplatit správci daně stanovenou částku vyhlášen; k tomuto dni se tedy žalobce o úkonu směřujícím k přerušení promlčecí lhůty dověděl, a to prostřednictvím svého jednatele Ing. Zdeňka U., který byl současně jedním ze žalovaných. Z těchto důvodů považoval krajský soud námitku o promlčení lhůty pro vydání platebních výměrů za nedůvodnou.
V kasační stížnosti vyjádřil žalobce (stěžovatel) nesouhlas se závěrem krajského soudu ohledně posouzení námitky promlčení. Pokud krajský soud dovodil, že byla-li jedním ze žalovaných i osoba, která je zapsána jako jednatel, byl daňový dlužník o takovém úkonu zpraven, jedná se o zakrytí skutečného stavu stavem formálně právním. V době soudního řízení nebyl Ing. Zdeněk U. jednatelem stěžovatele, byť byl zapsán v obchodním rejstříku, protože mu uplynulo funkční období. Krajský soud však před přijetím svého závěru nezkoumal stav skutečný, ale stav formálně právní. Daňový řád neřeší, jakým způsobem má být daňový dlužník o provedeném úkonu "zpraven". Podle stěžovatele je nutné odmítnout extenzivní výklad v tom smyslu, že soudní řízení s jednatelem je přípustnou formou zpravení daňového dlužníka o úkonu. Z řady ustanovení daňového řádu je zřejmé, že pokud se má něco týkat konkrétní osoby, musí být tato osoba vždy jednoznačně a nezaměnitelně označena. Orgánu veřejné moci nic nebránilo v tom, aby daňového dlužníka řádně označil a zpravil o provedeném úkonu, tj. o uplatnění ručitelského závazku formou žaloby na třetí osobu. Názor krajského soudu, který za dostatečné považuje soudní řízení s třetí osobou, je nepřípustně extenzivní a současně se jedná o způsob "zpravení daňového dlužníka", který zákon nepředpokládá, tedy o způsob, který jde nad rámec a mez zákona. Opomenutí nebo nečinnost orgánu veřejné moci nelze zhojit extenzivním výkladem zákona.
Kasační stížnosti na tento rozsudek podané Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil.
Z odůvodnění:
Stěžovatel mimo jiné namítal nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení věci týkající se promlčení. Podle § 70 odst. 1, 2 d. ř. se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven; daňové nedoplatky lze však vymáhat nejpozději do dvaceti let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným, s výjimkou daňových nedoplatků zajištěných podle odstavců 4 a 5.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právo správce daně vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se po uplynutí stanovené šestileté lhůty promlčuje. Tato lhůta však může být prodloužena, jsou-li splněny zákonné předpoklady, které způsobují její přerušení a započetí běhu nové lhůty. Aby taková situace nastala, musí být jednak proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku a jednak musí být daňový dlužník o tomto úkonu zpraven. V daném případě se stalo sporným posouzení, jakým způsobem má být daňový subjekt zpraven o úkonu, který způsobuje přerušení běhu promlčení lhůty. Zákonodárce stanovil jak druh úkonu, který může způsobit přerušení běhu promlčení lhůty, tak povinnost zpravit o tomto úkonu daňového dlužníka. S ohledem na závažné důsledky, které učinění stanoveného úkonu pro daňového dlužníka má, nelze připustit, aby se o něm daňový dlužník dozvěděl zprostředkovaně či dokonce nahodile. Musí se tedy jednat o úkon, který je adresovaný přímo daňovému dlužníkovi, a nikoliv jinému subjektu bez ohledu na to, jaký je jeho právní vztah k daňovému dlužníkovi. Stěžovatel proto důvodně označuje za nepřípustně extenzivní výklad krajského soudu, který dovodil, že rozsudek doručený ručiteli stěžovatele zapsanému v obchodním rejstříku jako jeho jednatel je úkonem ve smyslu § 70 odst. 2 d. ř. Navíc se v souvislosti s tímto výkladem nabízí otázka, proč až rozsudek by měl být tím úkonem, neboť už podáním žaloby, která byla rovněž Ing. Zdeňku U. doručena, vyjádřil správce daně svůj požadavek, o kterém soud rozhodl.
Všechny úkony, které správce daně činil v soudním řízení, směřovaly proti fyzickým osobám, a nikoliv vůči stěžovateli. I kdyby bylo prokázáno, že Ing. Zdeněk U. byl v době soudního řízení jednatelem stěžovatele (což stěžovatel zpochybňuje), nevystupoval v tomto řízení jako statutární orgán stěžovatele, ale jako fyzická osoba, která ručila zákonem stanoveným způsobem za závazky stěžovatele. Jednalo se tedy o odlišné subjekty, a proto ze žádného úkonu vůči Ing. Zdeňku U. jako fyzické osobě, byť by byl v právním vztahu ke stěžovateli, nebylo možno dovodit, že se jednalo o úkon, o němž byl stěžovatel zpraven. Protože krajský soud neshledal jiný úkon než doručení rozsudku fyzické osobě jako úkon ve smyslu § 70 odst. 2 d. ř., došlo z důvodů výše uvedených k promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek vůči stěžovateli uplynutím šestileté lhůty, neboť to stěžovatel v souladu s § 70 odst. 3 d. ř. namítal.
(ci)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.