713/2005
Daňové řízení a postavení správce konkursní podstaty
Ej 395/2005
Daňové řízení: postavení správce konkursní podstaty
k § 14 odst. 1 písm. a) a § 14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 94/1996 Sb., č. 12/1998 Sb. a č. 105/2000 Sb.
k § 7 odst. 2 písm. e) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Na hmotněprávním postavení daňového subjektu (úpadce) se prohlášením konkursu nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem; správce daně tedy vyměřuje daň jemu, a nikoliv správci konkursní podstaty. U daňového subjektu však dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, což se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv. třetí osoba podle § 7 odst. 2 písm. e) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správce konkursní podstaty. Jako projev omezení dispoziční volnosti úpadce přechází na správce konkursní podstaty v souladu s § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které mj. i podle daňových předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. To platí jak pro výkon subjektivních práv a povinností hmotných, tak i procesních. Správce konkursní podstaty má proto v daňovém řízení stejná práva, jako měl úpadce: správce daně se správcem konkursní podstaty jedná v daňovém řízení týkajícím se daňové povinnosti úpadce, a jemu také doručuje rozhodnutí. Důsledkem přechodu oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti v daňovém řízení je rovněž to, že odvolání proti platebnímu výměru je oprávněn podat správce konkursní podstaty, a nikoliv úpadce.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2005, čj. 1 Afs 55/2004-94)
Prejudikatura:
srov. R 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.Věc:
Jiří K. v P. proti 1) Finančnímu úřadu pro Prahu 3 a 2) Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů fyzických osob, o osvobození od soudních poplatků, o kasační stížnosti žalobce.Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2003 zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků za řízení o žalobě proti dvěma rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 15. 10. 2001 a dále proti dvěma rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 9. 2001. V odůvodnění soud uvedl, že dospěl k závěru, že návrh žalobce na zrušení napadených rozhodnutí nemůže být zjevně úspěšný. Při posuzování žádosti soud vycházel z toho, že na majetek žalobce byl v době vydání rozhodnutí obou žalovaných prohlášen konkurs. Vyměření daně z příjmů fyzických osob za dobu před prohlášením konkursu se týká majetku patřícího do podstaty. Podle § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání přechází prohlášením konkursu na správce konkursní podstaty oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Žalované správní orgány tedy nepochybily, jestliže rozhodnutí vydaná v daňových řízeních doručovaly správci konkursní podstaty. Napadená rozhodnutí byla tedy řádně doručena. Odvolání proti rozhodnutím žalovaného uvedeného ad 1) byla zamítnuta jako opožděná a proti těmto rozhodnutím o zamítnutí odvolání již odvolání podáno nebylo, ačkoliv to daňový řád připouští. Podle § 68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky, pokud je zvláštní zákon připouští. Žaloba podaná proti rozhodnutím žalovaného ad 1) je zjevně nepřípustná. Pokud jde o rozhodnutí žalovaného uvedeného ad 2), soud vycházel z § 72 odst. 1 s. ř. s. Za den doručení napadených rozhodnutí je třeba považovat den 7. 9. 2001, kdy byla doručena správkyni konkursní podstaty. Žaloba byla u městského soudu podána dne 28. 11. 2001, tedy po marném uplynutí lhůty dvou měsíců od oznámení rozhodnutí doručením písemného vyhotovení. Soud proto posoudil podanou žalobu jako zjevně neúspěšnou a žádost o osvobození od soudních poplatků z tohoto důvodu zamítl podle § 36 odst. 3 s. ř. s.
V kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobce namítal, že soud nesprávně dovodil, že byla-li předmětná rozhodnutí žalovaných doručena správkyni konkursní podstaty, a nikoliv již žalobci samému, jedná se o postup v souladu se zákonem. Žalobce měl zachována před správci daně svá procesní práva, a proto napadená rozhodnutí měla být doručována především jemu. Prohlášením konkursu nemůže správce konkursní podstaty nabývat žalobcův majetek, a to proto, že na něho nepřechází vlastnické právo, ale pouze jistý okruh práv procesních (vedení účetnictví, plnění povinností podle předpisů o daních). Správce konkursní podstaty se nestává v žádném případě prohlášením konkursu bez dalšího zástupcem úpadce, rozhodnutí mu tedy neměla být doručována ani z tohoto důvodu. Žalobu nelze proto označit předem jako zjevně neúspěšnou.
V doplnění kasační stížnosti žalobce uvedl, že prohlášením konkursu se nemění jeho procesní postavení v jiných řízeních. Zákon o konkursu a vyrovnání ve svém § 14 odst. 1 písm. d) zakazuje zahajovat po prohlášení konkursu jakákoli jiná řízení, v nichž by se rozhodovalo o majetku úpadce. Žalované finanční orgány neměly proto možnost daňové řízení vést. Žalobce odkázal dále na § 7 daňového řádu, podle něhož je správce konkursní podstaty pouhou „třetí osobou“, zatímco úpadce je osobou na řízení účastnou; proto se rozhoduje jen o jeho právech a rozhodnutí mu měla být rovněž doručena.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, na vlastní žádost osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Soud rozhodující o osvobození od soudního poplatku se tak nejprve musí vypořádat s otázkou zjevné neúspěšnosti návrhu. V případě, že dospěje k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, nezabývá se už dále majetkovými a výdělkovými poměry účastníka, ale osvobození od soudního poplatku nepřizná.
Žalobce označil za soudem nesprávně posouzenou právní otázku výklad ustanovení § 14 a § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, a to zejména ve vztahu k § 7 odst. 1 a 2 daňového řádu.
Podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání má prohlášení konkursu ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce konkursní podstaty. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Písmeno d) téhož ustanovení potom normuje, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20 odst. 1), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v § 23 a § 24.
Podle § 14a odst. 1 téhož zákona prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, rozhodovat o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů o daních. Povinnosti uložené úpadci tímto zákonem tím nejsou dotčeny.
Stěžovateli lze přisvědčit v obecné charakteristice postavení správce konkursní podstaty, kterou podal Nejvyšší soud pod bodem XIX stanoviska R 52/98: Správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení, nýbrž má jako zvláštní procesní subjekt samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům. Nelze jej proto považovat ani za zástupce konkursních věřitelů (i když vlastně svou činností jedná v jejich zájmu), ani za zástupce úpadce (ačkoliv na něj přešla téměř všechna úpadcova dispoziční oprávnění). Ve sporu, v němž správce vymáhá ve prospěch podstaty pohledávku úpadce, je žalobcem správce konkursní podstaty.
Účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání znamenají, že na správce konkursní podstaty přechází dispoziční oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty. V důsledku toho ovšem úpadce nepřestává být účastníkem hmotněprávních vztahů a na jeho místo nenastupuje správce konkursní podstaty; úpadce je i nadále např. věřitelem či dlužníkem pohledávek a vlastníkem majetku, nesmí s nimi však disponovat (u vlastnického práva mu zůstává tzv. holé vlastnictví – ). Co se týče majetku, jenž do podstaty nenáleží, nejsou úpadcovy dispozice omezeny vůbec. Smyslem omezení úpadcovy dispoziční volnosti je zabránit tomu, aby mohl konkursní věřitele poškozovat.
nuda proprietas
Daňové řízení se podle § 40 odst. 11 daňového řádu prohlášením konkursu nepřerušuje. Smyslem této úpravy je zajistit správci daně možnost vyměřit daňovou pohledávku, vzniklou před prohlášením konkursu, kterou by posléze mohl do konkursu přihlásit. Na hmotněprávním postavení úpadce se nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem, a proto správce daně vyměřuje daň jemu, a nikoliv správci konkursní podstaty. U daňového subjektu ovšem dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, což se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv. třetí osoba podle § 7 odst. 2 písm. e) d. ř. správce konkursní podstaty. Jako projev omezení dispoziční volnosti úpadce přechází na správce konkursní podstaty v souladu s § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které mj. i podle daňových předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. To platí jak pro výkon subjektivních práv a povinností hmotných, tak i procesních. Správce konkursní podstaty má proto v daňovém řízení stejná práva, jako měl úpadce: pro souzenou věc je mj. významné to, že se správcem konkursní podstaty správce daně jedná v daňovém řízení týkajícím se daňové povinnosti úpadce, a jemu také doručuje rozhodnutí. Důsledkem přechodu oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti v daňovém řízení je rovněž to, že odvolání proti platebnímu výměru je oprávněn podat správce konkursní podstaty, a nikoliv úpadce.
V daném případě byl na majetek žalobce dne 20. 10. 1998 prohlášen konkurs, a proto tímto dnem přešla oprávnění vykonávat uvedená práva a povinnosti úpadce (žalobce) na správce konkursní podstaty. Platební výměry, jimiž finanční orgány ukládaly daňové povinnosti na daň z příjmů fyzických osob za dobu před prohlášením konkursu, doručovaly tyto orgány správci konkursní podstaty, a nikoliv úpadci; tento postup považuje Nejvyšší správní soud za správný a odpovídající procesní situaci, která v daňovém řízení nastala po prohlášení konkursu.
Pravomocným rozhodnutím o odvolání je daňové řízení skončeno. Šlo-li o daňovou pohledávku, která vznikla před prohlášením konkursu – jako tomu bylo v daném případě – je správce daně oprávněn přihlásit ji do konkursu. Učiní-li tak, stává se stát, reprezentovaný správcem daně, účastníkem konkursního řízení v procesním postavení konkursního věřitele, přičemž přihlášená daňová pohledávka má povahu nároku, který má být uspokojen z konkursní podstaty. Řízení o tomto nároku může být zahájeno pouze na návrh správce [§ 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání].
V souzené věci podal žalobu proti rozhodnutí finančních orgánů sám úpadce, a nikoliv správce konkursní podstaty. Nabízí se proto otázka, jak tuto procesní situaci posoudit.
Pro oblast civilního řízení soudního konstatoval Nejvyšší soud pod bodem XXIII stanoviska R 52/98, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu o těchto nárocích, podanou úpadcem po prohlášení konkursu, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
Toto řešení je přiléhavé pro civilní řízení soudní, nikoliv však pro správní soudnictví. Soudní řád správní obsahuje totiž v § 46 odst. 1 písm. c) speciální ustanovení, podle něhož soud odmítne usnesením návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Jestliže úpadce v důsledku ztráty dispozičních oprávnění k majetku, který je součástí konkursní podstaty, není podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání ani oprávněn k podání žaloby – kteréžto oprávnění přechází výlučně na správce konkursní podstaty – je namístě jeho žalobu ve správním soudnictví odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako návrh osoby k němu zjevně neoprávněné.
Je-li žaloba podána osobou zjevně k návrhu neoprávněnou, potom je zřejmé, že jde zároveň o žalobu, která zjevně nemůže být úspěšná ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, ač správnost závěrů shledal v jiných důvodech než městský soud.
(ani)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.