Vydání 11/2004

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože z něho není zřejmý předcházející průběh řízení, nebylo specifikováno, co bylo předmětem řízení o přezkumu, nebyla dostatečně popsána skutková zjištění tohoto řízení a nebylo uvedeno, z jakých důkazů správce daně, popřípadě stěžovatel jako odvolací orgán, vycházel a jak je hodnotil. Jsou uvedena pouze zjištění k samotnému výsledku přezkumu, ale zjištění správce daně stěžovatel v souvislosti s právní úpravou nikterak nehodnotil, a stejně tak tomu bylo i v rozhodnutí správce daně. Postup stěžovatele, který v rozhodnutí neuvedl všechny důkazy, všechny souvislosti, neprovedl řádné hodnocení spolu s právním rámcem věci a posléze vše srozumitelně nevysvětlil ve vyjádření stěžovatele k žalobě, nelze akceptovat. Z rozhodnutí stěžovatele nelze podle názoru krajského soudu zjistit žádný skutkový závěr, neboť stěžovatel neuvedl výčet provedených důkazů a ty ani v rozporu s § 2 odst. 3 d. ř. nehodnotil.

V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel namítal, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení právní otázky, a proto je nezákonný. K nedostatku důvodů rozhodnutí poukázal stěžovatel na to, že předmětem soudního řízení bylo rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o výsledku přezkoumání podle § 55b d. ř. Přezkoumávané rozhodnutí bylo tedy vydáno v rámci daňového řízení o mimořádném opravném prostředku, kterému předcházelo daňové řízení vyměřovací. Rovněž předmět řízení o přezkumu podle citovaného ustanovení je v souladu s citovaným zákonem výstižně a nezaměnitelně specifikován v rozhodnutí, kterým bylo povoleno přezkoumání daňového rozhodnutí správce daně v mimoodvolacím řízení. V souladu s danou právní úpravou je popis skutkových zjištění celého řízení o přezkoumání daňových rozhodnutí podle § 55b d. ř., jakož i uvedení a hodnocení důkazů, ze kterých jak správce daně, tak stěžovatel vycházel, uveden v jednotlivých vydaných rozhodnutích v rámci předmětného řízení, která dohromady tvoří organický celek s dostatečnou výpovědní schopností o skutkových zjištěních i provedených důkazech včetně jejich hodnocení. Stěžovatel má však - vzhledem ke specifičnosti právní úpravy přezkoumání daňových rozhodnutí podle § 55b d. ř. - za to, že důkazy a jejich hodnocení s právním rámcem věci včetně všech souvislostí celého daňového řízení jsou uvedeny v rozhodnutích a vyplývají z jednotlivých rozhodnutí vydaných v rámci přezkoumání, která tvoří jeden celek, a ne jen z rozhodnutí o odvolání. K otázce obsáhlosti a podrobnosti odůvodnění rozhodnutí a obsahové náplni obecného pojmu "srozumitelně vysvětlit", který v sobě zahrnuje i větší část subjektivního hodnocení věci, odkázal stěžovatel na znění § 50 odst. 3 a 7 d . ř. a navrhl, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen.

Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti neztotožnil s názory stěžovatele, neboť skutečnost, že z kompletního spisového materiálu vedeného správními orgány lze vymezit předmět i průběh předchozího řízení, není pro daný případ . Důvodem, pro který - mimo jiné - krajský soud rozhodnutí zrušil, je to, že vymezení předmětu a průběhu předchozího řízení není z rozhodnutí zřejmé, a tento závěr soudu stěžovatel nenapadá. Pokud jde o zásadní právní názor stěžovatele, podle kterého postačuje, vyplývají-li skutková zjištění a právní hodnocení věci ze spisového materiálu, je v rozporu jednak se závěrem soudu a jednak i s právním názorem vyjádřeným v dostupné judikatuře, např. v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 30 Ca 52/2000. Právní názor stěžovatele, že na přezkoumatelnost rozhodnutí vydaných podle § 55b d. ř. je možno klást jiná - méně přísná - kritéria než na přezkoumatelnost jiných rozhodnutí v daňovém řízení, nemá výslovné zakotvení v platné právní úpravě a navíc by takový výklad byl nepřípustně extenzivním rozšiřováním okruhu uplatňování státní moci. Proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

Kasační stížnost je důvodná.

Podle § 50 odst. 7 d. ř. musí být rozhodnutí o odvolání odůvodněno, pokud se v něm nevyhovuje odvolání v plném rozsahu. V odůvodnění se musí odvolací orgán vypořádat se všemi důvody v odvolání uvedenými.

Žalobce s poukazem na citované ustanovení namítal v žalobě, že se stěžovatel nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, a příkladmo také uvedl, o které odvolací důvody se jedná, a dále dovozoval porušení § 2 odst. 3 d. ř., protože podle jeho přesvědčení správce daně neprovedl správné hodnocení důkazů. S těmito žalobními body se krajský soud nevypořádal, neboť dovodil, že napadené rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože v rozhodnutí měl být uveden předcházející průběh řízení, mělo být specifikováno, co je předmětem řízení o přezkumu, měla být dostatečně popsána skutková zjištění tohoto řízení, měly být uvedeny důkazy, z nichž správní orgány vycházely, a jejich hodnocení. Tento závěr krajského soudu však nemá oporu v § 50 odst. 7 d. ř., neboť z něj vyplývá pouze povinnost odvolacího orgánu vypořádat se se všemi odvolacími důvody, ale nikoliv už uvádět výčet všech provedených důkazů, všechny souvislosti, provést řádné hodnocení spolu s právním rámcem věci. Rozhodující je, jaké důvody uvede odvolatel v odvolání, a tímto rámcem je odvolací orgán vázán. Nelze proto vyloučit, že se odvolací orgán může zabývat v odůvodnění svého rozhodnutí jen některou dílčí otázkou, např. procesního charakteru, aniž by uváděl další souvislosti, pokud by to nebylo nezbytně nutné. V dalším řízení proto přezkoumá krajský soud napadené rozhodnutí stěžovatele v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů.

Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.).