Vydání 1/2005

Číslo: 1/2005 · Ročník: III

446/2005

Daňové řízení a obnova řízení

Ej 521/2004
Daňové řízení: obnova řízení
k § 54 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.")
Znalecký posudek, který byl vypracován po právní moci rozhodnutí odvolacího orgánu potvrzujícího platnost dodatečného platebního výměru a který posoudil identifikaci zboží podle účetního dokladu existujícího v době daňového řízení jako nedostatečnou, není novým důkazem, jímž by byla prokazována nová skutečnost, která nemohla být bez zavinění daňového subjektu uplatněna již dříve v řízení [§ 54 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků]. Znaleckým posudkem, jehož úkolem bylo odborně posoudit již existující soupis zboží z hlediska jeho řádné identifikace, nelze prokazovat, zda takové zboží existovalo či nikoliv.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, čj. 7 A 88/2001-55)
Věc:
Veřejná obchodní společnost P. v A. proti Ministerstvu financí o obnovu řízení.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 30. 6. 2000 byla zamítnuta žalobcova žádost o obnovu řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 8. 2. 1999 ve věci dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 1995, neboť podmínky pro povolení obnovy řízení nebyly naplněny.
Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 28. 5. 2001. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Finanční úřad v Aši doměřil žalobci dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 7. 1998 daň z přidané hodnoty a Finanční ředitelství v Plzni zamítlo dne 8. 2. 1999 žalobcovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. V žádosti o obnovu tohoto řízení podle ustanovení § 54 daňového řádu uvedl žalobce jako důvod a nový důkaz znalecký posudek znalce z oboru strojírenství ze dne 31. 1. 2000; Finanční ředitelství v Plzni však žádosti nevyhovělo. Žalovaný mj. zdůraznil, že v řízení o povolení obnovy řízení je třeba nejprve zkoumat, zda předložený důkaz splňuje podmínky ustanovení § 54 d. ř., a pokud tomu tak není, je v řízení o žádosti o obnovu řízení irelevantní, zda by měl takový důkaz podstatný vliv na výrok rozhodnutí. V souladu s ustanovením § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. se musí jednat o skutečnosti nebo důkazy, které existovaly již v době původního řízení a nemohly být uplatněny, například listiny, které byly vyhotoveny až po vydání původního rozhodnutí. Žalobcem předložený znalecký posudek tedy nebylo možno považovat za nový důkaz, který by mohl být hodnocen ve smyslu ustanovení § 2 d. ř., neboť podle ustanovení § 56a d. ř. se v řízení o mimořádných opravných prostředcích vychází z právního i skutkového stavu existujícího v době vydání rozhodnutí, které je předmětem mimořádného opravného prostředku. Žalovaný dále uvedl, že žalobce nepředložil kromě znaleckého posudku žádný další důkaz prokazující, že správce daně rozhodoval na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu nebo jiného trestného činu [§ 54 odst. 1 písm. b) d. ř.]. V původním daňovém řízení finanční orgány rozhodly o dodatečném doměření daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 4 065 973,80 Kč na základě dokladů, kde jako plátce uskutečňující zdanitelné plnění byl uveden Roman M. se sídlem v B.: bylo totiž prokázáno, že tato osoba zdanitelné plnění neuskutečnila. Tuto skutečnost však nelze považovat za důkaz neexistence zboží. V daném řízení bylo rozhodováno na základě žalobcem předložených důkazů o uskutečnění prodeje ložisek a příslušenství společnosti s ručením omezeným S., a to kupní smlouvy ze dne 12. 5. 1995, daňového dokladu č. 10595 ze dne 23. 5. 1995, dodacích listů a pokladních dokladů o provedené úhradě dodávky. Doklady byly zaneseny do účetnictví podle ustanovení § 11 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro zdaňovací období roku 1995. Všechny tyto doklady s výjimkou výdajových dokladů společnosti S. přitom vyhotovil žalobce a podpisem je stvrdil jednatel žalobce Ing. P., který také do protokolu o ústním jednání ze dne 15. 4. 1998 uvedl, že sám učinil nabídku prodeje ložisek a příslušenství panu Ing. K., jednateli společnosti S.; uskutečnění dodávky ložisek a příslušenství přitom nezpochybnil. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením, že není v žalobcově moci zajistit důkazy o tom, že správce daně rozhodoval na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu. Sám správce daně takové důkazy k dispozici nemá a vzhledem ke skutečnosti, že uvedený obchod byl realizován na základě žalobcem učiněné nabídky a jím vystavených dokladů, není ani pravděpodobné, že by tyto důkazy přinesl výsledek trestního stíhání pana Ing. K.
Žalobou podanou proti rozhodnutí žalovaného k Vrchnímu soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení tohoto rozhodnutí s tvrzením, že žalovaný porušil ustanovení § 2, § 50 a § 54 d. ř. Vytýkal správním orgánům, že nevzaly v úvahu nabídnutý důkaz znaleckým posudkem a že ho nehodnotily ve vzájemných souvislostech s důkazy, které v daňovém řízení vyšly najevo, a dále že nepřihlédly ke skutečnostem v odvolání sice neuplatněným, ale majícím podstatný vliv na výrok rozhodnutí, čímž byly porušeny podmínky obnovy řízení. Poukázal na to, že uzavřel kupní smlouvu s osobou, která se mu prokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty a má právo podnikat podle živnostenského listu ze dne 30. 3. 1993, vydaného Živnostenským úřadem v Blatné podnikateli Romanu M. Po provedeném daňovém řízení se žalobce dověděl některé skutečnosti, získal částečné informace z probíhajícího trestního řízení vůči Ing. K. a později se stalo evidentním, že byl při uzavírání smlouvy uveden v omyl. Tento omyl je podle jeho názoru zřejmě prokazatelný probíhajícím trestním řízením. Žalobce k němu nemá přístup, avšak provést důkaz spisem bylo povinností žalovaného. Žalobce považuje za rozhodující právě zjištění, zda obchod proběhl, zda byl deklarován či nikoliv a zda mu vznikla daňová povinnost. Má za neprokázané, že došlo k uskutečnění obchodu, a předchozí závěry zpochybňuje právě předloženým znaleckým posudkem, jehož závěr spočívá v informaci znalce, že předložený soupis zboží je neidentifikovatelný a zboží s největší pravděpodobností neexistuje. Tento posudek je třeba hodnotit ve spojení s již provedenými důkazy a s obsahem trestního spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 17/98. Žalobce vyslovil přesvědčení, že v tomto trestním spise jsou zajištěny další důkazy svědčící ve prospěch návrhu na povolení obnovy řízení. Závěrem navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že předmětem žaloby je rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a nikoliv rozhodnutí o vyměření daně ve věci samé. Poukázal na ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. a uvedl, že není-li splněna alespoň jedna podmínka uvedená v tomto ustanovení, pak nelze obnovu řízení povolit. Důvody odvolání, které se nevztahují k zákonným podmínkám pro povolení obnovy řízení, jsou pro řízení o povolení obnovy irelevantní. Podle žalovaného ze závěrů znalce nevyplývá, že by zboží neexistovalo. Finanční ředitelství ve svém rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru uvedlo, že předmětem plnění bylo zboží specifikované v dodacím listu č. 00183, podle kterého šlo o ložiska, těsnění a pouzdra, vše bez identifikace druhu nebo jiných znaků. Z toho je patrné, že se nejednalo o věc novou, do té doby zcela neznámou, jak tvrdí žalobce. Žalovaný poukázal na to, že finanční ředitelství odmítlo znalecký posudek jako důkaz podle § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. též proto, že znaleckým posudkem nebylo možno zpochybnit to, že žalobce uskutečnil zdanitelné plnění ve prospěch odběratele. Odběratel, společnost S., vydaný daňový doklad přijal, jako neopodstatněně účtovanou cenu za neuskutečněné plnění doklad nevrátil a ani jinak nereklamoval nedostatečnost nebo chybovost dodávky. Žalobce byl přímým účastníkem obchodu, měl možnost si o tom učinit úsudek a tvrzení o fiktivním obchodu uplatnit již v průběhu daňového řízení při dodatečném vyměření daně. Důkaz zpracovaný v posudku je věcně neúčinný, neboť v daňovém řízení není rozhodné, zda zboží bylo prodáno jako nesprávně nebo nedostatečně označené. Žalovaný dále konstatoval, že správce daně si nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek (§ 28 odst. 2 d. ř.). Správci daně takové důkazy známy nejsou a žalobce žádné takové důkazy nepředložil. Samotná žalobcova tvrzení o nepravdách ve výpovědi svědků nebo o podvržených dokladech jsou pro předmětné řízení nedostatečná.
V replice žalobce uvedl, že jeho jednatel, který byl dne 18. 4. 1999 slyšen u soudu jako svědek v trestní věci vedené proti skupině osob podezřelých z daňových a pojistných podvodů, se dověděl skutečnosti, které dříve neznal a které ho vedly k přesvědčení, že i v žalobcově věci mohlo dojít k omylu. Předložený znalecký posudek tak je z tohoto pohledu důkazem novým, dříve neznámým, který může prokázat, že zdanitelné plnění nebylo uskutečněno. Správní orgán podle něj přehlédl, že osoby, které uvedly žalobce v omyl a prodaly zboží, jsou totožné či pracují ve shodě s osobami, které zboží měly odebrat.
Ve vyjádření ze dne 21. 12. 2001, reagujícím na repliku žalobce, žalovaný setrval na stanovisku, že se žalobce v okamžiku, kdy nakoupil nedostatečně označené zboží, kterému ani nerozuměl, za cenu 19 037 246,30 Kč bez DPH a toto zboží dále prodal, vystavil odpovědnosti za prodej tohoto zboží. Předložený znalecký posudek je novým důkazem (který v době rozhodování neexistoval); dokládá ovšem skutečnost v době rozhodování již známou, ke které bylo v daňovém řízení přihlíženo, a je bez podstatného vlivu na výrok rozhodnutí.
Z předloženého spisu správního orgánu bylo zjištěno, že v daňovém řízení, které mělo být předmětem obnovy řízení, vycházely finanční orgány z toho, že doklady, podle nichž žalobce jako daňový subjekt uplatnil daň na vstupech za plnění přijatá ve svůj prospěch, nebyly vystaveny plátcem daně. Finanční orgány vycházely z důkazních prostředků podle ustanovení § 31 odst. 4, 8c d. ř., na základě kterých zjistily, že žalobce uzavřel dne 9. 5. 1995 kupní smlouvu s osobou označenou jako Roman M., ulice T., B., která tvrdila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a která se prokázala živnostenským listem znějícím na jméno Roman M. Předmětem plnění bylo zboží specifikované v dodacím listu č. 00183, podle kterého šlo o ložiska, těsnění, pouzdra, vše bez identifikace druhu nebo jiných znaků. Za zboží zaplatil žalobce jako kupující kupní cenu v hotovosti na základě faktury vystavené dne 23. 5. 1995 prodávajícímu Romanu M. ve výši celkem 22 547 672,70 Kč (z toho 4 065 973,80 Kč DPH), což bylo prokázáno prvotními účetními doklady (výdajové pokladní doklady a stvrzenky). Datum plnění bylo stanoveno na 23. 5. 1995 v B., ul. M. 1102. Ze spisu dále vyplynulo, že kupní smlouvou ze dne 12. 5. 1995 žalobce toto zboží prodal společnosti s ručením omezeným S. se sídlem ul. M. 1102, B., zastoupené jednatelem Ing. K., za cenu 23 225 440,50 Kč (z toho 4 188 194,20 Kč DPH), přičemž platba za zboží byla rovněž provedena v hotovosti. Z dalších důkazních prostředků, zejména sdělení Finančního úřadu v Blatné, vyplynulo, že Roman M. ukončil podnikatelskou činnost k 30. 11. 1994, že v době výskytu dokladů, které držel žalobce, byl dlouhodobě ústavně léčen, že předmětné doklady nevystavil a peníze nepřijal. Finanční orgány vzaly jako důkaz i znalecký posudek znalce v oboru písmoznalectví, podle kterého podpisy Romana M. na předmětných dokladech předložených žalobcem nejsou pravými podpisy této fyzické osoby a rovněž otisky razítek na konkrétních dokladech nejsou otisky téhož razítka, ale jiného razítka, přičemž ve všech případech jde o kopie otisků nepravých razítek firmy, pod níž Roman M. podnikal. Z těchto a dalších důkazních prostředků vzaly finanční orgány za prokázané, že žalobce nedodržel podmínky pro uplatnění odpočtu daně na vstupu stanovené v § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, tj. že si uplatnil daň na vstupech za přijatá plnění ve svůj prospěch, i když doklady nebyly vystaveny plátcem daně. Finanční orgány proto dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 7. 1998 vyměřily žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 1995 ve výši 4 194 234 Kč.
Žalobce poté podáním ze dne 21. 2. 2000 požádal o obnovu ukončeného daňového řízení, neboť následně na základě informací o probíhajícím trestním stíhání vůči Ing. K. pro podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu a trestného činu krácení daně nabyl přesvědčení, že se stal obětí podvodu. Svoji žádost doložil posudkem znalce z oboru strojírenství ze dne 31. 1. 2000, ze kterého vyplynulo, že obchodované zboží (ložiska a příslušenství) nelze podle předloženého dodacího listu vydaného žalobcem ve prospěch společnosti S. identifikovat. Doklady prokazující, že správce daně rozhodoval na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu nebo jiného trestného činu, nepředložil, poukázal však na to, že mohl být obětí trestné činnosti Ing. K. a dalších osob.
Žalobce předložením znaleckého posudku dovozoval (s přihlédnutím k dalším důkazům), že jím lze vyjádřit pochybnosti o vlastní existenci zboží, které mělo být obchodováno. Konstatoval, že pokud takové zboží neexistuje, nemohlo být ani předmětem obchodu, a tím nemohlo být uskutečněno ani zdanitelné plnění na výstupu, za které odvedl daň z přidané hodnoty ve výši 4 188 194,20 Kč. Vyslovil názor, že existují důvody k obnově řízení ve věci dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty ze dne 15. 7. 1998, jejímž výsledkem bude s přihlédnutím k ustanovení § 16 odst. 8 předposlední věty d. ř. dodatečné stanovení daně z přidané hodnoty ve výši 6 039,80 Kč (tj. doměrek 4 194 234 Kč snížený o daň odvedenou při "prodeji" tohoto zboží společnosti S.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Z odůvodnění:
Podle § 54 odst. 1 d. ř. se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí, b) rozhodnutí bylo učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu, křivé výpovědi svědka nebo křivého znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo dosaženo jiným trestným činem, c) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a rozhodl-li příslušný orgán o ní dodatečně v podstatných skutečnostech ovlivňujících výši stanovené daně nebo procesní postavení daňového subjektu jinak.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že v řízení o povolení obnovy (
iudicium rescindens
) správní orgán, tj. ani správce daně, nezkoumá, zda rozhodnutí jím vydané v daňovém řízení je v souladu se zákonem, včetně posouzení, zda rozhodnutí předcházelo úplné zjištění skutkového stavu věci. V tomto řízení o povolení obnovy se může zabývat pouze otázkami uvedenými v ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) d. ř., tj. 1) zda vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, 2) zda tyto nové skutečnosti nebo důkazy mohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení, 3) zda tyto najevo vyšlé skutečnosti nebo důkazy mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
V posuzované věci jde o řízení ukončené pravomocným rozhodnutím, jímž byla potvrzena správnost dodatečného platebního výměru vydaného Finančním úřadem v Aši dne 15. 7. 1998. Tímto dodatečným platebním výměrem byla žalobci podle ustanovení § 46 odst. 7 d. ř. dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 1995 ve výši 4 194 234 Kč. Důvodem bylo nedodržení podmínek pro uplatnění odpočtu daně na vstupu, stanovených v § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., neboť bylo prokázáno, že doklady, podle nichž si daňový subjekt (žalobce) uplatnil daň na vstupech za přijatá plnění ve svůj prospěch, nebyly vystaveny plátcem daně. Konkrétně pak šlo o to, že prodávající, označený jménem Roman M., nebyl skutečným Romanem M., a že se prodávající (dosud nezjištěná osoba) za skutečného Romana M. vydával. Původní obrana žalobce vyjádřená v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru byla (na rozdíl od žádosti o povolení obnovy řízení) postavena na tom, že k obchodní transakci mezi ním a Romanem M. došlo: žalobce se dovolával listinných dokladů osvědčujících existenci koupě a následného prodeje zboží specifikovaného v dodacím listu č. 00183.
Žalobce předkládá jako důvod pro povolení obnovy řízení znalecký posudek znalce Miroslava V. ze dne 31. 1. 2000, k jehož vyžádání ho vedly zvláštní okolnosti případu a především zájem na ověření totožnosti zboží samého. V žádosti o povolení obnovy řízení pak žalobce konstatoval, že s přihlédnutím k dosud zjištěným skutečnostem - Roman M. zboží nevlastnil a nedodal, Ing. P. zboží neviděl a fyzicky nepřevzal a následně nepředal - znalec uzavřel, že obchod s takto nedostatečně označenými ložisky a jejich příslušenstvím není v zásadě možný z důvodu nemožnosti ztotožnění zboží. Osoby mající vztah ke společnosti S. nejsou schopny důvěryhodným způsobem prokázat okolnosti příjmu zboží, a lze tak mít důvodné pochybnosti o vlastní existenci zboží, které mělo být obchodováno. Žalobce tedy poukazuje na znalecký posudek, dospívá k závěru, že pokud takové zboží neexistovalo, nemohlo být ani předmětem obchodu, a tím nemohlo být ani uskutečněno zdanitelné plnění na výstupu, za které žalobce odvedl daň z přidané hodnoty ve výši 4 188 194,20 Kč.
S tímto názorem nelze souhlasit.
Jak již bylo výše uvedeno, podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. lze řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnovit na žádost příjemce nebo z úřední povinnosti mimo jiné v případě, kdy vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Rozhodující je, že tyto skutečnosti nebo důkazy v době dřívějšího rozhodování již existovaly. Pokud takové skutečnosti nastaly až po právní moci rozhodnutí, není to důvodem pro obnovu řízení. Nové skutečnosti je nutno chápat tak, že může jít jen o skutečnosti v době rozhodování již existující, které nově, tj. po právní moci rozhodnutí, jen vyšly najevo a předtím - přes svoji existenci - nebyly známy ani daňovému subjektu ani správci daně, a nemohly být tedy vzaty v úvahu v daňovém řízení a brány v úvahu při rozhodování.
Především je nutno zdůraznit, že znalecký posudek je v českém právním řádu důkazem, který se vyžaduje k posouzení skutkového stavu, jestliže takové posouzení závisí na odborných znalostech. Znalec je tedy osobou, která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti určené soudem, správním orgánem nebo jiným subjektem a ve znaleckém posudku sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. V žádosti o podání znaleckého posudku by měl být proto vymezen úkol znalce, a to určením skutečností, ke kterým se má znalec vyjádřit z hlediska svých odborných vědomostí a schopností. Není přípustné svěřit znaleckému posouzení právní kvalifikaci těchto skutečností, a již vůbec nelze znaleckým posudkem dokazovat, zda k určitému skutkovému ději došlo či nikoliv.
V posuzované věci plyne z obsahu správního spisu, že úkolem znalce Miroslava V. byla "identifikace ložisek a příslušenství podle přiloženého seznamu". Podle závěru znaleckého posudku tohoto znalce ze dne 31. 1. 2000 je "dodací list takto vystavený a na tak velikou částku nekonkrétní, nevěcný, cenově nekontrolovatelný a postrádá základní povinné údaje po všech stránkách. Tento dodací list nelze použít k žádnému porovnání z důvodů již uvedených a nemůže sloužit jako příloha k fakturované částce. Rozpis jednotlivých položek (sdružení) pro prodejní účely je prakticky neuskutečnitelný, protože cenové rozdíly za jeden kus jsou značné. Tím ověření věcnosti a správnosti je nulové!"
Finanční orgány ve svých rozhodnutích o návrhu na obnovu řízení zaujaly zejména názor, že znalecký posudek ze dne 31. 1. 2000 nelze považovat za důkaz ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. Poukazovaly dále na to, že v řízení o žádosti o obnovu řízení musí být nejprve zkoumáno, zda předložený důkaz splňuje podmínky § 54 d. ř., a pokud tomu tak není, je pak v řízení o žádosti o obnovu řízení irelevantní, zda by měl takový důkaz podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Žalovaný pak ve svém rozhodnutí uvedl, že podle § 56a d. ř. se v řízení o mimořádných opravných prostředcích vychází z právního i skutkového stavu existujícího v době vydání rozhodnutí, které je předmětem mimořádného opravného prostředku. Finanční ředitelství v Plzni shledalo, že žalobcem předložený znalecký posudek nesplňuje podmínky § 54 d. ř., přesto se však zabývalo i otázkou, zda by měl tento znalecký posudek podstatný vliv na výrok původního rozhodnutí. I bez tohoto posouzení by však vzhledem k výše uvedenému nemohla být obnova řízení povolena.
Nejvyšší správní soud se s tímto názorem žalovaného ztotožňuje a k věci dále uvádí, že z hlediska významu znaleckého posudku v důkazním řízení uvedeného výše je možné vycházet pouze ze závěru znaleckého posudku Miroslava V. ze dne 31. 1. 2000 o tom, že dodací list č. 00183 je nekonkrétní, nevěcný, cenově nekontrolovatelný a postrádá povinné údaje po všech stránkách. Tento závěr znalce však není novou skutečností, která nemohla být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněna již dříve v řízení. Naopak dodací list č. 00183 zde existoval jako doklad prokazující koupi zboží žalobcem a jeho prodej již od samého počátku daňového řízení. Skutečnost, že zboží, které bylo předmětem obchodní transakce, nebylo přesně identifikováno v době jeho koupě a následného prodeje, tak není novou skutečností, ale skutečností, která byla známa jak žalobci, tak i správci daně v době původního řízení, tedy již v roce 1995. Dále nutno uvést, že samotný znalecký posudek vypracovaný dne 31. 1. 2000, tedy po právní moci rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 8. 2. 1999, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, nelze považovat za důkaz, který vyšel nově najevo a nemohl být bez zavinění daňového subjektu uplatněn již dříve v řízení. To ostatně vyplývá ze samotného charakteru znaleckého posudku, jehož úkolem je odborně posoudit skutečnosti již existující, v daném případě tedy skutečnosti, které existovaly již v době daňového řízení. Podle názoru Nejvyššího správního soudu není znalecký posudek ze dne 31. 1. 2000 a jeho akceptovatelný závěr novou skutečností nebo důkazem, který zde existoval v době rozhodování a který vyšel najevo po právní moci rozhodnutí. Není tedy způsobilý vyvolat úvahu o povolení obnovy řízení v této věci.
Pokud jde o samotný akceptovatelný závěr znaleckého posudku, musel by být [za situace, že by byl uznán důkazem ve smyslu § 54 odst. 1 písm. a) d. ř.] hodnocen v tom smyslu, zda by mohl mít vliv na výrok rozhodnutí. Muselo by jít tedy o důkaz osvědčující takovou skutečnost, která by s určitou pravděpodobností musela zvrátit dosud zastávaný závěr finančních orgánů ve vztahu k ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb. Musel by tedy nasvědčovat tomu, že daňový doklad, jímž žalobce prokazoval daň na vstupu, je dokladem, který byl vystaven plátcem daně z přidané hodnoty. Takovou skutečnost znalecký posudek ze dne 31. 1. 2000 sám o sobě, ale ani ve spojení s jinými důkazy nemůže osvědčit. Identifikace plátce daně z přidané hodnoty není skutečností, pro jejíž posouzení je třeba odborných znalostí, ale je okolností skutkovou, která posléze může být právně posouzena. Rozhodně však nelze znaleckým posudkem prokazovat, že nedošlo k uskutečnění předmětného obchodu, a to ani jak znaleckým posudkem samotným, tak ani ve spojení s ostatními důkazy. Skutečnosti, zda došlo k předmětnému obchodu či nikoliv, jsou okolnostmi skutkovými, které posléze podléhají právnímu posouzení. Jestliže tedy znalecký posudek je vyžadován k odbornému posouzení skutečností již existujících, nemůže sám být důkazem o existenci těchto skutečností nebo tyto skutečnosti právně hodnotit. Pokud žalobce v podané žalobě namítá, že předmětný znalecký posudek obsahuje informaci zcela novou, že předložený soupis je neidentifikovatelný a zboží s největší pravděpodobností neexistuje, nelze s jeho tvrzením zcela souhlasit. Posudek ve svém závěru rozhodně neobsahuje informaci, že zboží s největší pravděpodobností neexistuje. I kdyby takovou "informaci" znalecký posudek obsahoval, nebylo by možné z takového znaleckého posudku pro jeho nekompetentnost vycházet, neboť by se vyjadřoval k něčemu, k čemu znalec nebyl a ani nemůže být oprávněn. Případné dohady o tom, zda zboží existovalo či nikoliv nebo zda k obchodu došlo, by mohly být předmětem úvah soudu v občanskoprávním řízení, nikoliv předmětem odborného posouzení znalcem, neboť jde o okolnosti skutkové, které by byly předmětem dokazování o skutkovém stavu a jeho následného právního posouzení soudem.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že znalecký posudek, který byl vypracován po právní moci rozhodnutí odvolacího orgánu potvrzujícího platnost dodatečného platebního výměru a který posoudil identifikaci zboží podle účetního dokladu existujícího v době daňového řízení jako nedostatečnou, není novým důkazem, jímž by byla prokazována nová skutečnost, která nemohla být bez zavinění daňového subjektu uplatněna již dříve v řízení. Znaleckým posudkem, jehož úkolem bylo odborně posoudit již existující soupis zboží z hlediska jeho řádné identifikace, nelze prokazovat, zda takové zboží existovalo či nikoliv. Existence zboží tvořícího předmět kupní smlouvy je okolností skutkovou, k jejímuž posouzení není znalec odborně posuzující skutečnosti již zjištěné oprávněn.
Pokud se žalobce dovolává toho, aby znalecký posudek byl hodnocen s obsahem trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 17/98, je třeba uvést, že žádost o povolení obnovy řízení ze dne 21. 2. 2000 není odůvodňována požadavkem na zajištění spisu 4 T 17/98. V této žádosti je pouze okrajově poukazováno a zcela nekonkrétně uváděno, že proti Ing. K., jednateli společnosti S., je zřejmě vedeno trestní řízení. Tvrzení uvedené v žalobě, že v tomto spise jsou zajištěny další důkazy ve prospěch návrhu na povolení obnovy řízení, je blíže neodůvodněno. Za situace, kdy z podaného návrhu na obnovu řízení není patrno, že by se žalobce žalobou tohoto důvodu dovolával, a kdy z podané žaloby není alespoň rámcově vymezena souvislost mezi žádostí o obnovu řízení v této věci a trestním řízením vedeným pod sp. zn. 4 T 17/98 u Městského soudu v Praze, nelze se k uvedenému žalobnímu bodu blíže vyjádřit. I za situace, kdy není v dispozici žalobce, aby trestní spis předložil, je třeba, aby provedení důkazu trestním spisem odůvodnil tak, aby orgány posuzující žádost o obnovu řízení mohly zhodnotit, zda by zde mohla existovat souvislost mezi návrhem na povolení obnovy řízení a trestním řízením. Byl-li snad jednatel žalobce Ing. P. v této trestní věci vyslýchán, bylo mu jistě i jako svědkovi sděleno, proti komu je vedeno trestní řízení a pro jakou trestnou činnost. Tyto skutečnosti však nejsou přesně uvedeny ani v návrhu na povolení obnovy řízení, ani v žalobě. Uvedenou námitku, případně požadavek, proto Nejvyšší správní soud považoval za nedůvodný.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že ze všech shora uvedených skutečností nelze znalecký posudek ze dne 31. 1. 2000 považovat za novou skutečnost nebo důkaz, který nemohl být bez zavinění daňového subjektu uplatněn již dříve v řízení a který mohl mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Protože jiné důvody obnovy řízení ani důvody pro povolení obnovy řízení podle § 54 odst. 1 písm. b) a c) nebyly uplatněny, nezbylo než uzavřít, že soud neshledal v postupu žalovaného správního orgánu pochybení, a žalobu proto jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
(tur)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.