Vydání 1/2005

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 30. 6. 2000 byla zamítnuta žalobcova žádost o obnovu řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 8. 2. 1999 ve věci dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 1995, neboť podmínky pro povolení obnovy řízení nebyly naplněny.

Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 28. 5. 2001. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Finanční úřad v Aši doměřil žalobci dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 7. 1998 daň z přidané hodnoty a Finanční ředitelství v Plzni zamítlo dne 8. 2. 1999 žalobcovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. V žádosti o obnovu tohoto řízení podle ustanovení § 54 daňového řádu uvedl žalobce jako důvod a nový důkaz znalecký posudek znalce z oboru strojírenství ze dne 31. 1. 2000; Finanční ředitelství v Plzni však žádosti nevyhovělo. Žalovaný mj. zdůraznil, že v řízení o povolení obnovy řízení je třeba nejprve zkoumat, zda předložený důkaz splňuje podmínky ustanovení § 54 d. ř., a pokud tomu tak není, je v řízení o žádosti o obnovu řízení irelevantní, zda by měl takový důkaz podstatný vliv na výrok rozhodnutí. V souladu s ustanovením § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. se musí jednat o skutečnosti nebo důkazy, které existovaly již v době původního řízení a nemohly být uplatněny, například listiny, které byly vyhotoveny až po vydání původního rozhodnutí. Žalobcem předložený znalecký posudek tedy nebylo možno považovat za nový důkaz, který by mohl být hodnocen ve smyslu ustanovení § 2 d. ř., neboť podle ustanovení § 56a d. ř. se v řízení o mimořádných opravných prostředcích vychází z právního i skutkového stavu existujícího v době vydání rozhodnutí, které je předmětem mimořádného opravného prostředku. Žalovaný dále uvedl, že žalobce nepředložil kromě znaleckého posudku žádný další důkaz prokazující, že správce daně rozhodoval na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu nebo jiného trestného činu [§ 54 odst. 1 písm. b) d. ř.]. V původním daňovém řízení finanční orgány rozhodly o dodatečném doměření daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 4 065 973,80 Kč na základě dokladů, kde jako plátce uskutečňující zdanitelné plnění byl uveden Roman M. se sídlem v B.: bylo totiž prokázáno, že tato osoba zdanitelné plnění neuskutečnila. Tuto skutečnost však nelze považovat za důkaz neexistence zboží. V daném řízení bylo rozhodováno na základě žalobcem předložených důkazů o uskutečnění prodeje ložisek a příslušenství společnosti s ručením omezeným S., a to kupní smlouvy ze dne 12. 5. 1995, daňového dokladu č. 10595 ze dne 23. 5. 1995, dodacích listů a pokladních dokladů o provedené úhradě dodávky. Doklady byly zaneseny do účetnictví podle ustanovení § 11 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro zdaňovací období roku 1995. Všechny tyto doklady s výjimkou výdajových dokladů společnosti S. přitom vyhotovil žalobce a podpisem je stvrdil jednatel žalobce Ing. P., který také do protokolu o ústním jednání ze dne 15. 4. 1998 uvedl, že sám učinil nabídku prodeje ložisek a příslušenství panu Ing. K., jednateli společnosti S.; uskutečnění dodávky ložisek a příslušenství přitom nezpochybnil. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením, že není v žalobcově moci zajistit důkazy o tom, že správce daně rozhodoval na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu. Sám správce daně takové důkazy k dispozici nemá a vzhledem ke skutečnosti, že uvedený obchod byl realizován na základě žalobcem učiněné nabídky a jím vystavených dokladů, není ani pravděpodobné, že by tyto důkazy přinesl výsledek trestního stíhání pana Ing. K.

Žalobou podanou proti rozhodnutí žalovaného k Vrchnímu soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení tohoto rozhodnutí s tvrzením, že žalovaný porušil ustanovení § 2, § 50 a § 54 d. ř. Vytýkal správním orgánům, že nevzaly v úvahu nabídnutý důkaz znaleckým posudkem a že ho nehodnotily ve vzájemných souvislostech s důkazy, které v daňovém řízení vyšly najevo, a dále že nepřihlédly ke skutečnostem v odvolání sice neuplatněným, ale majícím podstatný vliv na výrok rozhodnutí, čímž byly porušeny podmínky obnovy řízení. Poukázal na to, že uzavřel kupní smlouvu s osobou, která se mu prokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty a má právo podnikat podle živnostenského listu ze dne 30. 3. 1993, vydaného Živnostenským úřadem v Blatné podnikateli Romanu M. Po provedeném daňovém řízení se žalobce dověděl některé skutečnosti, získal částečné informace z probíhajícího trestního řízení vůči Ing. K. a později se stalo evidentním, že byl při uzavírání smlouvy uveden v omyl. Tento omyl je podle jeho názoru zřejmě prokazatelný probíhajícím trestním řízením. Žalobce k němu nemá přístup, avšak provést důkaz spisem bylo povinností žalovaného. Žalobce považuje za rozhodující právě zjištění, zda obchod proběhl, zda byl deklarován či nikoliv a zda mu vznikla daňová povinnost. Má za neprokázané, že došlo k uskutečnění obchodu, a předchozí závěry zpochybňuje právě předloženým znaleckým posudkem, jehož závěr spočívá v informaci znalce, že předložený soupis zboží je neidentifikovatelný a zboží s největší pravděpodobností neexistuje. Tento posudek je třeba hodnotit ve spojení s již provedenými důkazy a s obsahem trestního spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 17/98. Žalobce vyslovil přesvědčení, že v tomto trestním spise jsou zajištěny další důkazy svědčící ve prospěch návrhu na povolení obnovy řízení. Závěrem navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že předmětem žaloby je rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a nikoliv rozhodnutí o vyměření daně ve věci samé. Poukázal na ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. a uvedl, že není-li splněna alespoň jedna podmínka uvedená v tomto ustanovení, pak nelze obnovu řízení povolit. Důvody odvolání, které se nevztahují k zákonným podmínkám pro povolení obnovy řízení, jsou pro řízení o povolení obnovy irelevantní. Podle žalovaného ze závěrů znalce nevyplývá, že by zboží neexistovalo. Finanční ředitelství ve svém rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru uvedlo, že předmětem plnění bylo zboží specifikované v dodacím listu č. 00183, podle kterého šlo o ložiska, těsnění a pouzdra, vše bez identifikace druhu nebo jiných znaků. Z toho je patrné, že se nejednalo o věc novou, do té doby zcela neznámou, jak tvrdí žalobce. Žalovaný poukázal na to, že finanční ředitelství odmítlo znalecký posudek jako důkaz podle § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. též proto, že znaleckým posudkem nebylo možno zpochybnit to, že žalobce uskutečnil zdanitelné plnění ve prospěch odběratele. Odběratel, společnost S., vydaný daňový doklad přijal, jako neopodstatněně účtovanou cenu za neuskutečněné plnění doklad nevrátil a ani jinak nereklamoval nedostatečnost nebo chybovost dodávky. Žalobce byl přímým účastníkem obchodu, měl možnost si o tom učinit úsudek a tvrzení o fiktivním obchodu uplatnit již v průběhu daňového řízení při dodatečném vyměření daně. Důkaz zpracovaný v posudku je věcně neúčinný, neboť v daňovém řízení není rozhodné, zda zboží bylo prodáno jako nesprávně nebo nedostatečně označené. Žalovaný dále konstatoval, že správce daně si nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek (§ 28 odst. 2 d. ř.). Správci daně takové důkazy známy nejsou a žalobce žádné takové důkazy nepředložil. Samotná žalobcova tvrzení o nepravdách ve výpovědi svědků nebo o podvržených dokladech jsou pro předmětné řízení nedostatečná.

V replice žalobce uvedl, že jeho jednatel, který byl dne 18. 4. 1999 slyšen u soudu jako svědek v trestní věci vedené proti skupině osob podezřelých z daňových a pojistných podvodů, se dověděl skutečnosti, které dříve neznal a které ho vedly k přesvědčení, že i v žalobcově věci mohlo dojít k omylu. Předložený znalecký posudek tak je z tohoto pohledu důkazem novým, dříve neznámým, který může prokázat, že zdanitelné plnění nebylo uskutečněno. Správní orgán podle něj přehlédl, že osoby, které uvedly žalobce v omyl a prodaly zboží, jsou totožné či pracují ve shodě s osobami, které zboží měly odebrat.

Ve vyjádření ze dne 21. 12. 2001, reagujícím na repliku žalobce, žalovaný setrval na stanovisku, že se žalobce v okamžiku, kdy nakoupil nedostatečně označené zboží, kterému ani nerozuměl, za cenu 19 037 246,30 Kč bez DPH a toto zboží dále prodal, vystavil odpovědnosti za prodej tohoto zboží. Předložený znalecký posudek je novým důkazem (který v době rozhodování neexistoval); dokládá ovšem skutečnost v době rozhodování již známou, ke které bylo v daňovém řízení přihlíženo, a je bez podstatného vlivu na výrok rozhodnutí.

Z předloženého spisu správního orgánu bylo zjištěno, že v daňovém řízení, které mělo být předmětem obnovy řízení, vycházely finanční orgány z toho, že doklady, podle nichž žalobce jako daňový subjekt uplatnil daň na vstupech za plnění přijatá ve svůj prospěch, nebyly vystaveny plátcem daně. Finanční orgány vycházely z důkazních prostředků podle ustanovení § 31 odst. 4, 8c d. ř., na základě kterých zjistily, že žalobce uzavřel dne 9. 5. 1995 kupní smlouvu s osobou označenou jako Roman M., ulice T., B., která tvrdila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a která se prokázala živnostenským listem znějícím na jméno Roman M. Předmětem plnění bylo zboží specifikované v dodacím listu č. 00183, podle kterého šlo o ložiska, těsnění, pouzdra, vše bez identifikace druhu nebo jiných znaků. Za zboží zaplatil žalobce jako kupující kupní cenu v hotovosti na základě faktury vystavené dne 23. 5. 1995 prodávajícímu Romanu M. ve výši celkem 22 547 672,70 Kč (z toho 4 065 973,80 Kč DPH), což bylo prokázáno prvotními účetními doklady (výdajové pokladní doklady a stvrzenky). Datum plnění bylo stanoveno na 23. 5. 1995 v B., ul. M. 1102. Ze spisu dále vyplynulo, že kupní smlouvou ze dne 12. 5. 1995 žalobce toto zboží prodal společnosti s ručením omezeným S. se sídlem ul. M. 1102, B., zastoupené jednatelem Ing. K., za cenu 23 225 440,50 Kč (z toho 4 188 194,20 Kč DPH), přičemž platba za zboží byla rovněž provedena v hotovosti. Z dalších důkazních prostředků, zejména sdělení Finančního úřadu v Blatné, vyplynulo, že Roman M. ukončil podnikatelskou činnost k 30. 11. 1994, že v době výskytu dokladů, které držel žalobce, byl dlouhodobě ústavně léčen, že předmětné doklady nevystavil a peníze nepřijal. Finanční orgány vzaly jako důkaz i znalecký posudek znalce v oboru písmoznalectví, podle kterého podpisy Romana M. na předmětných dokladech předložených žalobcem nejsou pravými podpisy této fyzické osoby a rovněž otisky razítek na konkrétních dokladech nejsou otisky téhož razítka, ale jiného razítka, přičemž ve všech případech jde o kopie otisků nepravých razítek firmy, pod níž Roman M. podnikal. Z těchto a dalších důkazních prostředků vzaly finanční orgány za prokázané, že žalobce nedodržel podmínky pro uplatnění odpočtu daně na vstupu stanovené v § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, tj. že si uplatnil daň na vstupech za přijatá plnění ve svůj prospěch, i když doklady nebyly vystaveny plátcem daně. Finanční orgány proto dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 7. 1998 vyměřily žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 1995 ve výši 4 194 234 Kč.

Žalobce poté podáním ze dne 21. 2. 2000 požádal o obnovu ukončeného daňového řízení, neboť následně na základě informací o probíhajícím trestním stíhání vůči Ing. K. pro podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu a trestného činu krácení daně nabyl přesvědčení, že se stal obětí podvodu. Svoji žádost doložil posudkem znalce z oboru strojírenství ze dne 31. 1. 2000, ze kterého vyplynulo, že obchodované zboží (ložiska a příslušenství) nelze podle předloženého dodacího listu vydaného žalobcem ve prospěch společnosti S. identifikovat. Doklady prokazující, že správce daně rozhodoval na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu nebo jiného trestného činu, nepředložil, poukázal však na to, že mohl být obětí trestné činnosti Ing. K. a dalších osob.

Žalobce předložením znaleckého posudku dovozoval (s přihlédnutím k dalším důkazům), že jím lze vyjádřit pochybnosti o vlastní existenci zboží, které mělo být obchodováno. Konstatoval, že pokud takové zboží neexistuje, nemohlo být ani předmětem obchodu, a tím nemohlo být uskutečněno ani zdanitelné plnění na výstupu, za které odvedl daň z přidané hodnoty ve výši 4 188 194,20 Kč. Vyslovil názor, že existují důvody k obnově řízení ve věci dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty ze dne 15. 7. 1998, jejímž výsledkem bude s přihlédnutím k ustanovení § 16 odst. 8 předposlední věty d. ř. dodatečné stanovení daně z přidané hodnoty ve výši 6 039,80 Kč (tj. doměrek 4 194 234 Kč snížený o daň odvedenou při "prodeji" tohoto zboží společnosti S.).

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.