574/2005
Daňové řízení a neomezená a omezená plná moc
Ej 116/2005
Daňové řízení: neomezená a omezená plná moc
k § 10 odst. 3 ve spojení s § 17 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, rozlišuje zastoupení na základě neomezené a omezené plné moci (§ 10 odst. 3 ve spojení s § 17 odst. 7 tohoto zákona). Pod omezenou plnou mocí je nutno chápat pouze takovou, která má přesně vymezený rozsah zmocnění. Ve všech dalších případech konstruuje § 10 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, právní fikci neomezené plné moci. Aby mohla být plná moc považována za omezenou, je nutné, aby v ní byly přesně specifikovány úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, tedy např. nahlédnout do spisu, sepsat odvolání apod. Jestliže je však rozsah plné moci vymezen tak, že zástupce je zmocněn ve věci daňového řízení ohledně určitých platebních výměrů, je nutné takovou plnou moc posuzovat jako neomezenou, neboť na jejím základě může zmocněnec v konkrétním daňovém řízení konat veškeré úkony.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, čj. 7 Afs 10/2005-86)
Věc:
Miroslav R. v K. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce.Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 4. 2003 zamítl žalobcovo odvolání proti čtyřem dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Podbořanech. Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 8. 2004 odmítl jako opožděnou.
Usnesení krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Nesouhlasil s tím, že zmeškal lhůtu k podání kasační stížnosti. Poukázal přitom na skutečnost, že plná moc, kterou vystavil ve prospěch JUDr. Rudolfa P., byla omezená, opravňující tohoto zmocněnce k zastupování jen při specifikovaných úkonech v daňovém řízení. Tato skutečnost vyplývá z obsahu samotné plné moci. Správní orgán si byl vymezeného rozsahu zmocnění JUDr. Rudolfa P. bezpochyby vědom, neboť rozhodnutí doručoval jak zmocněnci, tak i stěžovateli. Stěžovatel dále poukázal na protokol ze dne 8. 3. 2002 vyhotovený Finančním úřadem v Podbořanech, který byl pořízen za účelem odstranění pochybností o rozsahu jednotlivých plných mocí vystavených stěžovatelem (pro JUDr. P. a pro Ing. B.). Skutečnost, že JUDr. P. byl zmocněným zástupcem s omezenou plnou mocí, vyplývá i z vyrozumění finančního úřadu ze dne 17. 5. 2002, které je adresováno Ing. B. Z konstrukce § 72 odst. 1 s. ř. s. přitom vyplývá, že počátek běhu lhůty je určen dnem, kdy bylo rozhodnutí doručeno stěžovateli; to se stalo dne 26. 4. 2003. Jestliže tedy byla žaloba podána k poštovní přepravě dne 26. 6. 2003, byla podána v zákonem stanovené lhůtě. I žalovaný ostatně vyznačil na rozhodnutí doložku právní moci a vykonatelnosti podle okamžiku doručení stěžovateli. Obsahem napadených dodatečných platebních výměrů byla povinnost stěžovatele uhradit částku v nich specifikovanou. Je tedy nepochybné, že se jedná o osobní povinnost stěžovatele, nikoliv o povinnost třetí osoby. S ohledem na základní zásady demokratického právního řádu, především na princip právní jistoty v právních vztazích, je pak nutné shora uvedené skutečnosti vykládat ve prospěch daňového subjektu, a nikoliv naopak, jak činí krajský soud.
Ze správního spisu vyplynulo, že dne 6. 4. 2001 udělil stěžovatel JUDr. Rudolfu P. plnou moc mimo jiné i „jako zvláštní plnou moc ve věci daňového řízení ohledně platebních výměrů FÚ Podbořany č. 1010000017, 1010000018, 1010000019, 1010000020 a č. 4879/01/202970, 4895/01/202970, 4901/01/202970, 4903/01/202970, 4930/01/202970“. V protokolu o ústním jednání sepsaném Finančním úřadem v Podbořanech dne 29. 5. 2001 stěžovatel uvedl, že „plná moc pro JUDr. P. platí pouze v daňovém řízení ohledně platebních výměrů, které jsou výslovně uvedeny v plné moci ze dne 6. 4. 2001“. V protokolu o ústním jednání sepsaném Finančním úřadem v Podbořanech dne 8. 3. 2002 stěžovatel uvedl, že „u JUDr. Rudolfa P. jsou kromě jiného vyjmenované platební výměry, a plná moc se tudíž vztahuje k nim a k obdobím jím příslušejícím. Plná moc pro JUDr. Rudolfa P. platí pro daň z příjmů fyzických osob a daň z přidaného hodnoty za zdaňovací období 1996 – 1999“.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
Z odůvodnění:
Podle § 10 odst. 3 daňového řádu se může daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.
Dle § 17 odst. 7 d. ř. platí, že má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci.
Podle § 2 odst. 1 d. ř. při správě daně jednají správci daně v řízení o daních (dále jen „daňové řízení“) v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení.
Zásadní stížní námitkou je nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky týkající se nedodržení lhůty k podání žaloby. Aby mohla být tato otázka vyřešena, je nutné se nejprve věnovat samotné povaze plné moci, kterou stěžovatel udělil JUDr. Rudolfu P., neboť její posouzení je pro spor klíčové.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za vhodné uvést, že daňový řád rozlišuje dvě formy zastoupení na základě plné moci, a to tzv. plnou moc neomezenou a plnou moc omezenou (viz § 10 odst. 3 ve spojení s § 17 odst. 7 d. ř.). Ze zákonné dikce je zřejmé, že pod omezenou plnou mocí je nutno chápat pouze takovou, která má přesně vymezený rozsah zmocnění. Ve všech dalších případech konstruuje daňový řád v § 10 odst. 3 právní fikci neomezené plné moci. Aby mohla být plná moc považována za omezenou, je nutné, aby v ní byly přesně specifikovány úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, tedy např. nahlédnutí do spisu, sepsání odvolání apod. Jestliže je však rozsah plné moci vymezen tak, že zástupce je zmocněn ve věci daňového řízení ohledně určitých platebních výměrů, je nutné takovou plnou moc posuzovat jako neomezenou, neboť na jejím základě může zmocněnec v konkrétním daňovém řízení konat veškeré úkony. Tomuto závěru svědčí i skutečnost, že pod legislativní zkratkou „daňové řízení“ je dle § 2 odst. 1 d. ř. nutno chápat řízení o daních jako takové, nikoliv určité úkony, popřípadě určité fáze v rámci tohoto řízení.
Nelze ztotožňovat pojem tzv. speciální plné moci, kterou stěžovatel udělil smlouvou ze dne 6. 4. 2001, a omezené plné moci dle daňového řádu, neboť pro kvalifikaci plné moci podle daňového řádu je určující její obsah, nikoliv název. Tomuto závěru plně odpovídají i vyjádření stěžovatele ze dne 29. 5. 2001 a 8. 3. 2002, ze kterých je patrné, že jeho úmyslem bylo, aby ho JUDr. Rudolf P. zastupoval po celé daňové řízení týkající se specifikovaných daní a zdaňovacích období. Není z nich patrná jakákoliv snaha rozsah tohoto zastoupení omezit.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za vhodné citovat rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 433/01, na které odkazuje i stěžovatel. „
Právní teorie i praxe rozlišují různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění, podle různých kritérií. Jde např. o všeobecnou (generální) plnou moc, která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům, nebo zvláštní (speciální) plnou moc omezující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh právních úkonů či pouze jediný právní úkon. Každý druh plné moci může být omezený nebo neomezený. Podle neomezené plné moci může zmocněnec provést příslušné právní úkony podle svého volného uvážení, zachovávaje povinnosti zmocněnce, v omezené plné moci má dány směrnice, jak má postupovat. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce; rozhodující je proto obsah plné moci a omezení daná
“ Jak je zřejmé, plná moc ze dne 6. 4. 2001 žádné takové příkazy neobsahovala.inter partes
nemají vůči třetím osobám žádnou právní relevanci.S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud, zcela ve shodě s Krajským soudem v Ústí nad Labem, uzavírá, že plná moc, kterou stěžovatel udělil dne 6. 4. 2001 JUDr. Rudolfu P., je ve smyslu daňového řádu plnou mocí neomezenou, a proto lhůtu dvou měsíců pro podání žaloby je nutno posuzovat ode dne doručení napadeného rozhodnutí uvedenému zástupci, tj. od 24. 4. 2003. Posledním dnem pro včasné podání žaloby byl proto den 24. 6. 2003, avšak stěžovatel podal žalobu až 26. 6. 2003, tedy opožděně. Dle § 17 odst. 7 d. ř. je právně účinné pouze doručení zástupci stěžovatele. Důvody, pro které správní orgán doručoval i stěžovateli, jsou tak pro spornou otázku právně bezvýznamné.
Jak již bylo vyjádřeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, není rozhodné, že správní orgán vyznačil doložku právní moci dle doručení stěžovateli, neboť soud není v přezkumném řízení vázán tímto právním názorem správního orgánu.
Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje principem právní jistoty, Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že ten je vyjádřen právě v § 10 odst. 3 d. ř. již zmíněnou fikcí neomezené plné moci. Nedůvodná je i námitka poukazující na okolnost, že stěžovateli bylo upřeno právo na soudní a jinou právní ochranu, neboť stěžovatel měl možnost se s žalobou obrátit na soudní instanci, která ji také projednala. Skutečnost, že žaloba byla odmítnuta, je možno připsat pouze na vrub stěžovateli, neboť to byl on, kdo k jejímu podání zmeškal lhůtu.
(lík)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.