552/2005
Daňové řízení a dokazování
Ejk 4/2004
Daňové řízení: dokazování
k § 11 odst. 1 zákona č. 563/1990 Sb., o účetnictví
k § 31 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 85/1994 Sb. (v textu též "daňový řád")
Jako důkazního prostředku lze pro účely stanovení daně z příjmů použít i faktur, které nemají náležitosti účetních dokladů podle § 11 odst. 1 zákona č. 563/1990 Sb., o účetnictví, jestliže jimi mohou být prokázány či vyvráceny skutečnosti uvedené poplatníkem daně v účetních zápisech či daňových přiznáních.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2002, čj. 15 Ca 252/2000-14)
Věc:
Společnost s ručením omezeným B. v J. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů právnických osob.Žalovaný dne 5. 6. 2000 zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 2. 1997, kterým finanční úřad podle § 49 odst. 1 daňového řádu částečně vyhověl žalobcovu odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 9. 10. 1996; tímto výměrem finanční úřad žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za rok 1993 ve výši 97 200 Kč namísto původně stanovené výše 126 450 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem; namítl nesprávnost závěru o nezákonnosti a neprůkaznosti uplatněného nároku na 10 % odpočet vstupní ceny hmotného investičního majetku, který byl zařazen do užívání v roce 1993. Žalovaný opřel svůj závěr o to, že předložené účetní doklady neměly náležitosti uvedené v § 11 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ačkoliv takové náležitosti v nich ve skutečnosti byly obsaženy. Navíc tyto doklady dostatečně charakterizovaly obchodní operaci spočívající v nákupu komponent k sestavení galvanizační linky TIVIAN a splňovaly rovněž svoji dokumentární funkci. Jejich věrohodnost byla prokázána doklady osvědčujícími úhradu nabývaného majetku a jednotnými celními deklaracemi, z nichž rozhodné účetní zápisy vycházejí. Proto je nezpochybnitelné, že žalobce zmiňované zboží nakoupil, zaplatil za ně úhradu, převezl je přes státní hranice a řádně proclil, jakož i uhradil clo a daň z přidané hodnoty. Rovněž tak bylo prokázáno, že z předmětného hmotného investičního majetku od doby jeho zařazení do účetnictví prováděl žalobce příslušné odpisy, jejichž správnost správce daně nikdy nezpochybnil. Pořízení dodavatelských faktur faxem přitom není natolik významnou skutečností, že by jí mohla být zpochybněna pravdivost, průkaznost a správnost zaúčtování obchodního případu. Žalovaný navíc jednotlivé důkazy prováděl selektivně; opakovaně totiž konstatoval, že není oprávněn hodnotit postup celních orgánů při proclení zboží a stanovení daně z přidané hodnoty. Podle žalobcova názoru tak nebyla podle § 31 odst. 8 daňového řádu prokázána nevěrohodnost a nepravdivost jeho účetnictví, účetních dokladů, zápisů a postupů; napadené rozhodnutí navíc není odůvodněno v rozsahu požadovaném předešlým rozsudkem soudu, který věc dříve vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. V tomto vyjádření uvedl, že neuznal odpočet ze vstupní ceny předmětného hmotného investičního majetku, neboť žalobce nedoložil v průběhu daňového řízení výši jeho pořizovací ceny. Předložil pouze soupis 33 interních dokladů s přílohami, v nichž jsou obsaženy tři jednotné celní deklarace, které byly nahrazeny deklaracemi novými, jakož i faxové kopie zahraničních faktur bez uvedení označení žalobce jako odběratele. Jako příjemce zboží je ve fakturách naopak uvedena firma B. se sídlem v USA, která vystupovala ve dvou zrušených jednotných celních deklaracích jako odesílatel; ten sice měl odlišný název V., ale stejnou adresu jako firma B. Nelze přitom souhlasit s žalobcovým tvrzením, že název této firmy představuje ve skutečnosti označení majoritního vlastníka společnosti. Předložené faxové faktury tak nesplňují náležitosti uvedené v § 11 odst. 1 písm. a) až f) zákona o účetnictví a nejsou ani originálními písemnostmi, takže je není možné považovat za účetní doklady.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Od základu daně bylo možné ve zdaňovacím období roku 1993 odečíst 10 % vstupní ceny hmotného majetku, pořízeného v něm úplatně nebo ve vlastní režii, pokud se jednalo o hmotný majetek zatříděný podle přílohy příslušného zákona v položkách 3 až 6 a v položce 9, a to za podmínky, že doba mezi nabytím a prodejem bude činit nejméně tři roky (§ 34 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k 31. 12. 1993). Lze tedy souhlasit s žalobcovou námitkou, že oproti současné právní úpravě nebylo rozhodné, zda poplatník daně z příjmů byl prvním vlastníkem takového majetku, což ostatně uznal i žalovaný ve svém vyjádření k žalobě.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce v souladu s tímto zákonným ustanovením uplatnil za rok 1993 odpočet ze vstupní ceny galvanizační linky TIVIAN v celkové částce 2 957 520 Kč, přičemž jednotlivé komponenty tohoto majetku postupně dovážel ze zahraničí. Žalovaný však považoval pořizovací cenu linky za spolehlivě doloženou pouze ve výši 449 438 Kč a podle jeho závěru se žalobci nepodařilo prokázat, že zbývající částka 2 508 082 Kč byla vynaložena na koupi součástí této věci nebo na náklady související s jejím pořízením. Toto zjištění přitom opřel o skutečnost, že žalobce nedoložil zakoupení komponent linky originálními účetními doklady, nýbrž pouze faxovými kopiemi faktur, na nichž byl navíc místo něho uveden jiný právní subjekt jako odběratel zboží. Svoje závěry tak dostatečně odůvodnil, čímž splnil pokyny mu udělené ve zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2000.
Lze přitom souhlasit s názorem žalovaného, že tyto faktury nejsou účetními doklady, neboť za ně se podle znění § 11 odst. 1 písm. b) zákona o účetnictví účinného v rozhodné době považovaly pouze originální písemnosti, které obsahovaly označení účastníků účetního případu. Správce daně přitom v rámci provedeného dokazování vyvinul dostatečné úsilí k získání originálů faktur: vyslechl i bývalé žalobcovy zaměstnance Josefa D. a Ing. Josefa S., takže v tomto směru mu nelze nic vytknout.
Podle § 31 odst. 4 věty první daňového řádu však správce daně může jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a jež nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Provedené důkazní prostředky pak podle poslední věty téhož zákonného ustanovení osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem.
Z těchto ustanovení daňového řádu tak vyplývá, že jako důkazního prostředku lze pro účely stanovení daně z příjmů použít i faktur, které nemají náležitosti účetních dokladů podle § 11 odst. 1 zákona o účetnictví, pokud jimi mohou být prokázány či vyvráceny skutečnosti uvedené poplatníkem daně v účetních zápisech či daňových přiznáních. Obsah takových faktur je pak zapotřebí pečlivě zkoumat zvláště v případech, když ostatní předložené důkazy mohou nasvědčovat tomu, že údaje v nich uvedené odpovídají skutečnosti.
Z obsahu většiny žalobcem předložených faktur přitom nepochybně vyplývá, že jejich předmětem je dodání jednotlivých součástí galvanizační linky či vynaložení nákladů s tím spojených. Dále je z později zrušených jednotných celních deklarací vydaných na základě faxových faktur zřejmé, že žalobci jako celnímu deklarantovi bylo povoleno propustit do celního režimu zboží, které se skládalo také z dvou galvanizačních van. Ve spise je rovněž založena opravná jednotná celní deklarace, která byla vydána na základě faxové faktury int. č. 13/162, v níž je obsažena také galvanizační linka jako předmět dovezený žalobcem ze zahraničí.
Je tedy zřejmé, že žalobci byly v rozhodném období dodány jednotlivé součásti galvanizační linky, o čemž svědčí i to, že zaplatil clo a daň z přidané hodnoty. Hodnota zboží přitom byla uvedena ve výši 2 634 452 Kč v původních celních deklaracích a ve výši 3 424 275 Kč ve zrušené celní deklaraci, takže podstatně převyšovala částku 449 438 Kč, kterou žalovaný uznal jako prokazatelnou výši vstupní ceny zmiňovaného hmotného majetku. Celními úřady potvrzená jednotná celní deklarace je přitom podle § 134 o. s. ř. veřejnou listinou, která potvrzuje pravdivost toho, co je v ní obsaženo, pokud není prokázán opak. Žalovaný proto nepostupoval v souladu se zákonem, když konstatoval, že není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí celních orgánů, a nevycházel z opravné jednotné celní deklarace, která doposud nebyla zrušena, aniž zároveň prokázal nepravdivost skutečností v ní uvedených. Zpochybnění věrohodnosti údajů v ní obsažených přitom neodůvodňuje ani zjištění, že tam stanovená hodnota dovezeného zboží převyšovala celkovou částku uvedenou ve všech shora zmíněných faxových fakturách, a to zvláště za situace, kdy žalobcem uplatňovaná výše vstupní ceny galvanizační linky pro účely odpočtu od základu daně nepřevyšuje její výši uvedenou v této deklaraci.
Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalovaným učiněná skutková zjištění v napadeném rozhodnutí jsou nedostatečná pro posouzení věci, přičemž tento nedostatek se týká i dodatečného platebního výměru a rozhodnutí o odvolání, které vydal správce daně jako správní orgán I. stupně. Proto soud všechna tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V něm bude zapotřebí ověřit tvrzení učiněné v žalobě, že označení odběratele zboží na předmětných faxových fakturách odpovídá zkratce kanceláře žalobcova majoritního společníka. Rovněž tak je nutné prozkoumat, zda obsah jednotných celních deklarací odpovídal skutečnosti. Správce daně se však neobejde bez dalších důkazů, pokud potřeba jejich provedení vyjde v dalším průběhu daňového řízení najevo. Teprve po provedení takto uvedeného dokazování bude možné zjistit skutečnou vstupní cenu předmětného hmotného majetku.
(all)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.