Vydání 3/2005

Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutími ze dne 9. 7. 2001 dodatečně vyměřil žalobci daň z přidané hodnoty za prosinec 1997 ve výši 583 000 Kč a za prosinec 1998 ve výši 847 000 Kč. Žalobce nedokázal v průběhu daňového řízení k uznání nároků na odpočet daně z přidané hodnoty prokázat skutečnost, zda a jak přijal od společnosti s ručením omezeným D. zdanitelné plnění z vystavených faktur a jak tato zdanitelná plnění použil k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. K prokázání plnění ze smluv o obchodní spolupráci žalobce předložil několik kopií odběratelských faktur z let 1997 až 1998 s tím, že tyto obchodní případy mohlo iniciovat plnění společnosti s ručením omezeným D.; k těm však správce daně nepřihlédl a dodatečně žalobci doměřil daň z přidané hodnoty.

Finanční ředitelství zamítlo odvolání proti oběma rozhodnutím správního orgánu I. stupně rozhodnutími ze dne 6. 5. 2002. V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce navrhoval výslechy zástupců společnosti s ručením omezeným M., společnosti E. a společnosti J. a blíže neoznačených zaměstnanců společnosti s ručením omezeným D., kteří se podíleli na poskytování služeb na základě smlouvy o obchodní spolupráci. Zástupci společnosti s ručením omezeným M. a společnosti J. v písemném vyjádření potvrdili, že při rozhodování o nákupu kráčivých rypadel využili možnost shlédnout techniku při práci v terénu, což umožnila společnost s ručením omezeným D. Žalovaný odvolání zamítl s odůvodněním, že pouhé předložení dokladů ještě neznamená prokázání přijetí služeb, jež údajně spočívalo ve spolupráci při vyhledávání obchodních partnerů pro žalobce; navíc bylo nesporně prokázáno, že s uvedenými subjekty žalobce obchodoval již v letech 1995 a 1996, a nemohlo se tedy jednat o nově vyhledané obchodní partnery.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 1. 2003 žaloby proti rozhodnutím žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z principu daně z přidané hodnoty vyplývá ve vztahu k souzené problematice, že výsledkem činnosti společnosti s ručením omezeným D. měl být prodej žalobcova zboží odběratelům vyhledaným buď přímo uvedenou společností, nebo za jejího přispění, a toto přijetí a využití služeb pak podle žalobce dokládaly navázané obchodní vztahy s takto vyhledanými partnery. K důkazu těchto tvrzení žalobce dokládal písemná vyjádření několika odběratelů a navrhoval jejich výslech a dále výslech blíže neoznačených zaměstnanců společnosti s ručením omezeným D.; využití služeb a následný obrat dokládal pouze poukazem na obrat v letech 1997 a 1998 při současném tvrzení o poklesu obratu v následujících letech, kdy spolupráce se společností s ručením omezeným D. již neprobíhala. Z vyjádření žalobcových odběratelů však nesporně vyplynulo, že tito odběratelé o možnosti koupě kráčivých rypadel u žalobce věděli již dříve, neboť podle předložených faktur se žalobcem obchodovali již v letech 1995 a 1996. Z těchto důvodů správní orgán nepřistoupil k provedení svědeckých výpovědí uvedených subjektů. Krajský soud závěrem konstatoval, že pokud neexistují žádné písemné doklady, jež by prokazovaly tvrzení o vyhledávání obchodních partnerů společností s ručením omezeným D. pro žalobce, a tato skutečnost vyplývá i z výpovědi bývalého statutárního orgánu této společnosti, pak nelze žalovanému vytýkat, že nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť v daňovém řízení nese důkazní břemeno zásadně daňový subjekt; žalovaný vyhodnotil shromážděné důkazy na základě volného správního uvážení, při němž nebyly překročeny zákonné hranice.

Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále "stěžovatel") kasační stížností, a to z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisech, a proto měl soud I. stupně žalobami napadená rozhodnutí zrušit. Žalovaný se spokojil pouze s listinnými důkazy a neprovedl stěžovatelem navrhované svědecké výpovědi, aniž tento postup dostatečně odůvodnil; stěžovatel je přesvědčen o tom, že výpověďmi svědků mohly vyjít najevo nové skutečnosti, jež proto nemohly být nahrazeny písemným vyjádřením, a žalovaný nebyl v daném případě oprávněn odmítnout jejich provedení. Stěžovatel uvádí, že okamžikem předložení důkazních prostředků ze strany daňového subjektu dochází k přesunu důkazního břemene na správce daně, jenž je povinen způsobem vylučujícím jakoukoliv pochybnost prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost daňovým subjektem poskytnutých vysvětlení. Stěžovatel odkázal na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, jenž v odůvodnění rozsudku sp. zn. 38 Ca 288/99 uvedl, že "...pokud daňový subjekt poměr navrženého svědka k věci alespoň minimálně objasní, bude na místě jeho výslech provést, a teprve potom se v rámci hodnocení důkazů vypořádat i s tím, zda se jeho výpověď okolností důležitých pro daňové řízení týkala či nikoliv. Jen tehdy, když daňový subjekt není schopen vysvětlit, co podstatného k jeho daňové věci může navržený svědek uvést, lze tento důkazní prostředek odmítnout...". Stěžovatel připustil, že s některými obchodními partnery, jejichž svědecké výpovědi navrhoval, spolupracoval již v letech 1995 a 1996, avšak poté podle jeho sdělení došlo ke zhoršení ekonomické situace, pročež byl nucen zintenzivnit svou propagaci na trhu prostřednictvím smlouvy o obchodní spolupráci se společností s ručením omezeným D.; toto tvrzení se stěžovatel neúspěšně pokoušel podpořit návrhem výslechu bývalého zaměstnance společnosti s ručením omezeným D., pana M. V neakceptování navrhovaných důkazů spatřuje stěžovatel porušení ustanovení § 31 odst. 2 a 3 daňového řádu. Plnění společnosti s ručením omezeným D. na základě smlouvy o obchodní spolupráci spočívalo v poskytování služeb, jež měly v konečném efektu udržovat stěžovatelův obrat. Stěžovatel uvedl, že krajský soud nepřipustil důkaz sdělením o stavbách akciové společnosti T., ačkoli na základě prezentace strojů opatřených logem stěžovatele byly na těchto stavbách uzavřeny obchody se společností s ručením omezeným M. a navázána obchodní spolupráce s O. J. a s V. D.; soud tyto osoby však nevyslechl. Stěžovatel považuje za mylný předpoklad správce daně, že každá předváděcí akce společnosti s ručením omezeným D. musí mít za následek uzavření nového obchodního kontraktu; předmětem smlouvy o obchodní spolupráci bylo oslovování potenciálních zákazníků; rovněž tuto skutečnost měly osvětlit navrhované svědecké výpovědi. Ve smlouvě uzavřené se společností s ručením omezeným D. nebyla odměna vázána na množství uzavřených obchodů, nýbrž na pouhé vyvíjení aktivit směřujících k uzavření obchodních případů ve prospěch stěžovatele, a tyto skutečnosti nemusela společnost s ručením omezeným D. evidovat; dostačující pak měla být pro správce daně evidence, kterou vedl stěžovatel; tuto skutečnost stěžovatel hodlal podpořit svědeckými výpověďmi, jež byly rovněž odmítnuty. Stěžovatel je přesvědčen o prokázání příčinné souvislosti obchodů uzavřených v letech 1997 a 1998 se spoluprací se společností s ručením omezeným D., avšak v mnoha případech nebylo možné určit konkrétní plnění ze strany společnosti s ručením omezeným D. a na něj navazující stěžovatelem uzavřený obchod. Krajský soud nesprávně posoudil skutkový stav, neboť neprovedl stěžovatelem navržené důkazy a spokojil se toliko s listinnými důkazy, věcí se zabýval povrchně, bez dalšího přijal stanovisko žalovaného. Stěžovatel uznává, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, ale je přesvědčen o tom, že mu musí být dán prostor, aby bylo uneseno, což se v daném případě nestalo. Skutková podstata, z níž žalovaný vycházel v napadeném rozhodnutí, nemá podle názoru stěžovatele oporu ve spisu a pro tuto vadu měl krajský soud napadená rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k provedení dokazování.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelem v průběhu daňového řízení předložené důkazní prostředky neprokázaly, že se stěžovatelem tvrzená zdanitelná plnění, jež údajně plynula z obchodní spolupráce se společností s ručením omezeným D., uskutečnila a že byla použita k dosažení obratu za jeho zdanitelná plnění. Stěžovatel navrhl výslech svědků, avšak namísto bližší konkretizace uvedl toliko názvy několika obchodních společností. Přesto správce daně vyslechl za účasti stěžovatele v souladu s ustanovením § 16 odst. 4 daňového řádu jako svědka Bronislava P., bývalého jednatele společnosti s ručením omezeným D.; tento svědek, jenž podepisoval smlouvy o obchodní spolupráci se stěžovatelem, však neuvedl žádná konkrétní jména zaměstnanců, kteří by prováděli pro stěžovatele zmíněnou činnost, a také neuvedl žádné obchodní partnery, kteří se na základě této činnosti stali stěžovatelovými odběrateli. Jedinou dokumentaci spolupráce pak představují fotografie stavebních strojů při práci v terénu. Navíc bylo místním šetřením z účetnictví stěžovatele zjištěno, že navrhovaní svědkové byli obchodními partnery stěžovatele již v letech 1995 a 1996; proto žalovaný - vzhledem k existenci zmíněných listinných důkazů - pokládal stěžovatelovo tvrzení, že by svědecké výpovědi těchto subjektů mohly přinést nové okolnosti, za účelové. K námitce stěžovatele, že mu nebylo umožněno unést důkazní břemeno, žalovaný uvedl, že stěžovatel měl na prokázání svých tvrzení dostatek času: jen odvolací řízení, v jehož průběhu mohl v souladu s dikcí ustanovení § 48 odst. 7 daňového řádu doplňovat a pozměňovat údaje svého odvolání, včetně předkládání dalších důkazních prostředků, trvalo téměř devět měsíců; stěžovatel se však omezil pouze na návrhy výše zmíněných svědeckých výpovědí. Vzhledem k tomu, že svědek Bronislav P., jednatel společnosti s ručením omezeným D., neuvedl konkrétní jména zaměstnanců společnosti, kteří by předmětnou činnost měli pro stěžovatele provádět, žalovaný k výslechu těchto stěžovatelem navržených svědků nepřistoupil, a to plně v souladu s dikcí ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.