Vydání 3/2006

Je podstatné předně uvést, že daná věc se týká postupu podle § 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Podle tohoto ustanovení se totiž příjmy dosažené při podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti [§ 7 odst. 1 písm. a) až c) a odst. 2] provozované za spolupráce druhého z manželů a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení rozdělují tak, aby podíl připadající na spolupracujícího manžela (manželku) nečinil více než 50 %; přitom částka připadající na spolupracujícího manžela (manželku), o kterou příjmy přesahují výdaje, smí činit nejvýše 540 000 Kč při spolupráci po celé zdaňovací období nebo 45 000 Kč za každý i započatý měsíc této spolupráce. V ostatních případech spolupráce manžela (manželky) a ostatních osob žijících v domácnosti s poplatníkem se příjmy dosažené při podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti rozdělují na spolupracující osoby tak, aby jejich podíl na společných příjmech a výdajích činil v úhrnu nejvýše 30 %; přitom částka připadající v úhrnu na spolupracující osoby, o kterou příjmy přesahují výdaje, smí činit nejvýše 180 000 Kč při spolupráci po celé zdaňovací období nebo 15 000 Kč za každý i započatý měsíc spolupráce. U spolupracujícího manžela (manželky) a dalších spolupracujících osob musí být přitom výše podílu na společných příjmech a výdajích stejná. Příjmy a výdaje nelze rozdělovat na děti až do ukončení jejich povinné školní docházky a na děti a manžela (manželku), pokud jsou uplatňovány jako osoby vyživované.

V souzeném případě se tak příjmy i výdaje žalobkyně (podle shora uvedeného ustanovení) odvozovaly od příjmů a výdajů jejího manžela, který se nacházel v pozici „hlavního daňového subjektu“, zatímco žalobkyně v pozici spolupracující manželky. Jelikož sama žalobkyně neměla jiných příjmů a výdajů, bylo možno (a tak se i stalo) na ni rozdělit z manželových příjmů a výdajů zákonem uvedené podíly těchto veličin.

Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval procesní postavení spolupracující osoby, je-li její daňová povinnost odvozována výhradně od příjmů a výdajů „hlavního daňového subjektu“. Dílem tedy vážil otázku, zda postačuje provést daňovou kontrolu pouze u hlavního daňového subjektu a spolupracující osobě pak zákonem stanovený podíl příjmů a výdajů jen „přerozdělit“ a určit rozhodnutím k placení, nebo zda i spolupracující osoba zde má své vlastní postavení se všemi procesními právy a povinnosti, jež daňový řád zakládá. V tomto ohledu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že přesto, že se daňová povinnost spolupracující osoby zcela odvíjí od poměru příjmů a výdajů zjištěných u hlavního daňového subjektu, má spolupracující osoba procesní práva i povinnosti jako hlavní daňový subjekt sám.

Pro věc je rovněž důležité, že „hlavní daňový subjekt“ – manžel žalobkyně Mgr. B. – podal rovněž žalobu proti rozhodnutí žalovaného, kterým tento rozhodl o jeho daňové povinnosti, tedy o té povinnosti, z níž byla část ke zdanění rozdělena na spolupracující osobu, v našem případě žalobkyni. Věc týkající se daňové povinnosti Mgr. B. byla již v řízení o kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem přezkoumána rozsudkem ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 2 Afs 90/2004.