3001/2014
Daně: odvod z elektřiny ze slunečního záření
Daně: odvod z elektřiny ze slunečního záření
k § 17 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů
Elektřina vyrobená v období od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2012 ve výrobně s instalovaným výkonem do 30 kW je dle § 17 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, osvobozena od odvodu z elektřiny ze slunečního záření.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2013, čj. 9 Afs 25/2013-32)
Prejudikatura:
nález Ústavního soudu č. 63/1997 Sb.Věc:
Mgr. Vladimír C. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o odvod z elektřiny ze slunečního záření, o kasační stížnosti žalobce.Předmětem sporu v projednávané věci je aplikace § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie, který s účinností od 30. 5. 2012 rozšířil právní úpravu osvobození od odvodu z elektřiny vyrobenou ze slunečního záření, a to za splnění dalších zákonných podmínek na všechny výrobny s instalovaným výkonem do 30 kW, bez ohledu na jejich umístění. Žalobce je provozovatelem fotovoltaické elektrárny o výkonu 20 kW umístěné na zemi, kterou uvedl do provozu v roce 2010. Byl přesvědčen, že počínaje měsícem červnem 2012 byl osvobozen od odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření právě v návaznosti na osvobození zavedené § 17 citovaného zákona. Nesouhlasil s postupem plátce daně, který za měsíc červen 2012 předmětný odvod strhl, a neuhradil tak výkupní cenu v plné výši.
Rozhodnutím ze dne 5. 9. 2012 Finanční úřad v Českých Budějovicích zamítl stížnost žalobce na postup plátce daně. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, kterému žalovaný vyhověl jen částečně, a to tak, že napravil nesprávně vymezené období v rozhodnutí I. stupně z měsíce května 2012 na měsíc červen 2012.
Správce daně měl za to, že přijatý zákon o podporovaných zdrojích energie, který s účinností od 1. 1. 2013 nahradil zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), stanoví sice osvobození od odvodu s účinností od 30. 5. 2012 (§ 17 uvedeného zákona), nicméně nelze pominout § 14 téhož zákona. Z § 14 zákona o podporovaných zdrojích energie plyne, že pro účely aplikace § 17 téhož zákona se musí jednat o elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Z výše uvedeného tak správce daně dovodil, že na elektřinu vyrobenou v období od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2012 ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW se osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie nevztahuje. Vycházel přitom i z Informace Generálního finančního ředitelství k osvobození od odvodu z elektřiny ze slunečního záření ze dne 26. 6. 2012 veřejně dostupné na webových stránkách České daňové zprávy, dle které do dne 31. 12. 2012 zůstává zachován stávající režim osvobození vyplývající z § 7d zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, tj. že od odvodu je osvobozena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, která je umístěna na střešní konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru nemovitostí.
Žalobce následně podal žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterou soud zamítl rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, čj. 10 Af 594/2012-32.
Krajský soud se mimo jiné zabýval ústavností zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, č. 220/2012 Sb. Dospěl k názoru, že pokud finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, rozhodnutí je věcně správné. V rámci sporné právní otázky se soud ztotožnil s výkladem žalovaného, že na elektřinu vyrobenou v období od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2012 ve výrobně elektřiny s výkonem do 30 kW se osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie nevztahuje. Soud tak uzavřel, že plátce daně postupoval zákonným způsobem, když vybral a odvedl předmětný odvod.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které namítal nesprávné právní posouzení.
Jeho námitka nezpochybňovala zákonnost odvodu, ale týkala se výhradně počátku účinnosti zákona o podporovaných zdrojích energie, tedy kdy a s jakým účinkem vstupují jeho jednotlivá ustanovení v účinnost. Zejména se jedná o § 14 a § 17 citovaného zákona. Krajský soud své rozhodnutí nesprávně opřel o § 14 zákona o podporovaných zdrojích energie, který byl však podle § 62 téhož zákona účinný až od 1. 1. 2013. V rozhodné době (červen 2012) účinný nebyl a místo něj bylo třeba aplikovat platný a účinný § 7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Kdyby § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie (osvobozující od odvodu malé výrobny) neplatil hned ode dne vyhlášení (30. 5. 2012), tak by se ztratil zjevný úmysl zákonodárce osvobodit malé výrobny od odvodu co nejdříve. Dřívější platnost § 17 by pak neměla žádný smysl ani účel.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný bezvýhradně souhlasil s právním posouzením věci, které učinil krajský soud. Trval na tom, že osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie lze vykládat pouze ve spojení s § 14 téhož zákona, který upravuje předmět odvodu. Ustanovení § 17 sice vstoupilo v účinnost 30. 5. 2012, ale výhradně ve vztahu k účinnosti zákona o podporovaných zdrojích energie. Proto žalovaný nemohl souhlasit s právním názorem stěžovatele, který osvobození od odvodu vztáhl k předmětu odvodu, který je upraven zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Žalovaný z výše uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Úvodem považuje zdejší soud za vhodné shrnout dosavadní vývoj právní úpravy v oblasti odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření a s tím i související osvobození od tohoto odvodu. Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, jehož účelem bylo podpořit výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, upravil z důvodu nárůstu nových fotovoltaických elektráren finančněprávní regulaci provozování těchto elektráren. V této souvislosti byl novelou zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů (č. 402/2010 Sb.) zaveden tzv. odvod z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „odvod“). Předmětem tohoto odvodu je dle § 7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů „
elektřina vyrobená ze slunečního záření v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010
“. Výše uvedená novela současně zavedla v § 7d osvobození od předmětného odvodu, a to tak, že od odvodu osvobodila elektřinu vyrobenou „ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, která je umístěna na střešní konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru nemovitostí
“.Dne 30. 5. 2012 byl vyhlášen zákon o podporovaných zdrojích energie, který s účinností od 1. 1. 2013 koncepčně nahradil a zrušil zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, přičemž ustanovení taxativně vymezená v § 62 zákona o podporovaných zdrojích energie nabyla účinnosti dnem vyhlášení (30. 5. 2012). V tomto taxativním výčtu je obsažen i § 17, který rozšířil úpravu osvobození od odvodu tak, že od odvodu je bez rozdílu osvobozena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve všech výrobnách elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW. Dne 30. 5. 2012 nabyl účinnosti i § 60 bod 1 zákona o podporovaných zdrojích energie, který výslovně ruší § 7d zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, kde bylo upraveno původní osvobození.
Krajský soud a žalovaný zastávají shodný právní názor, že osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie lze vykládat pouze ve spojení s § 14 téhož zákona, který upravuje předmět odvodu. Z § 14 zákona o podporovaných zdrojích energie dle žalovaného i soudu plyne, že pro účely aplikace § 17 téhož zákona se musí jednat o elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Z výše uvedeného tak dovodili, že na elektřinu vyrobenou v období od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2012 ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW se osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie nevztahuje.
Takový výklad nelze aprobovat. Vztah nové právní úpravy k dřívější (dosavadní) právní úpravě a k právním vztahům podle ní vzniklým je v zájmu právní jistoty a ochrany práv v dobré víře nabytých na základě předchozí právní úpravy zpravidla upraven v přechodných ustanoveních právních předpisů (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.).
V právě projednávané věci však zákonodárce v přechodných ustanoveních (§ 54 zákona o podporovaných zdrojích energie) způsob řešení časového střetu „
starého osvobození
“ a „nového osvobození
“ od odvodu nevymezil. Jinými slovy nenalezneme zde pravidlo, které by stanovilo, že na elektřinu vyrobenou od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2012 se za splnění dalších podmínek uplatní osvobození dle dosavadních právních předpisů.V posuzovaném případě je tak nutné zhodnotit časovou působnost právní normy obsaženou v § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie, která rozšířila rozsah osvobození od odvodu na všechny výrobny elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW.
Účinnost právní normy znamená, že z ní jejím adresátům vznikají práva a povinnosti. Předpokladem účinnosti právní normy je její platnost. Právní norma může nabýt účinnosti nejdříve v den, kdy se stala platnou, tj. v den vyhlášení, nikoliv dřív. Právní norma může být aplikována od doby, kdy se stala účinnou, a po dobu, kdy je účinnou. Časové rozmezí její aplikovatelnosti je tedy dáno její dobou účinnosti (k tomu srov. Knapp, V.
Teorie práva
. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 164–165). Při formulování časového momentu nabytí účinnosti právního předpisu je nezbytné, aby den nabytí účinnosti právního předpisu jako celku, resp. jde-li o tzv. dělenou účinnost vztahující se k určitému přesně vymezenému ustanovení nebo skupině ustanovení právního předpisu, byl vyjádřen jednoznačně, srozumitelně a logicky správně.Ustanovení § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie nabylo účinnosti nesporně dle § 62 téhož zákona dne 30. 5. 2012, přičemž téhož dne nabyl účinnosti i § 60 bod 1, který výslovně zrušil předcházející úpravu osvobození od odvodu upravenou v § 7d zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo na elektřinu vyrobenou od 30. 5. 2012 aplikovat dosavadní rozsah osvobození. Je tak zcela nepochybné, že akceptací právního názoru krajského soudu i žalovaného, dle kterého lze osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie aplikovat až na elektřinu vyrobenou od 1. 1. 2013, by došlo ke stavu, kdy v rozmezí od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2012 by nebyla u malých výroben účinná žádná úprava osvobození od odvodu.
To však nebylo úmyslem zákonodárce, který jednoznačně a srozumitelně vyjádřil, že nová úprava osvobození je účinná od 30. 5. 2012 a starou právní úpravu osvobození od odvodu zrušil. Úmyslem zákonodárce bylo rozšířit úpravu osvobození od odvodu, nikoliv vytvořit určité období „
vzduchoprázdna
“, po které by žádné osvobození neexistovalo, a odvod by museli bez rozdílu platit všichni výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů.Stěžejní argument žalovaného spočívající v tom, že osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie lze vykládat pouze ve spojení s § 14 téhož zákona, a lze jej proto uplatnit až u elektřiny vyrobené nejdříve od 1. 1. 2013, nemá oporu v právu. Účinnost právní normy nelze uměle posunovat pouhým výkladem. Časovou působnost normy stanovuje zákonodárce v rámci legislativního procesu vytváření dané normy. Výklad žalovaného navíc postrádá i jakoukoliv logiku, neboť zákonem výslovně stanovená účinnost osvobození k datu 30. 5. 2012 by postrádala jakýkoliv smysl.
Zdejší soud tak uzavírá, že právní norma osvobozující od odvodu výrobny elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW byla v právním řádu účinná a aplikovatelná od 30. 5. 2012. Mechanismus odvodu funguje tak, že plátce odvodu je povinen odvést odvod ze základu odvodu do 25 dnů po skončení odvodového období. Tímto odvodovým obdobím je v posuzované věci měsíc červen 2012. Je tak zcela nepochybné, že hmotněprávní nárok na osvobození od odvodu vznikl stěžovateli až po nabytí účinnosti § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie (30. 5. 2012), a proto je nutné vyloučit, že by se v projednávané věci mohlo jednat o jakýkoli druh retroaktivity. (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.