Vydání 9/2006

Finanční úřad v Přerově dodatečným platebním výměrem ze dne 5. 11. 2001 žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 1740 Kč. Vyšel z výsledků kontroly daně z příjmů fyzických osob a dále silniční daně za roky 1999 a 2000, kterou provedl v roce 2001 a v jejímž rámci zjistil, že stěžovatel uplatnil v roce 1999 výdaje ve výši 391 589 Kč. Kontrolou byl podle § 25 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů vyloučen mimo jiné výdaj 9800 Kč za přípravu účetních dokladů v roce 1999, vynaložený ve prospěch manželky paní Hany N. Správce daně posoudil tento vztah v souladu s § 2 odst. 7 daňového řádu jako vztah mající znaky pracovněprávního vztahu. Jelikož však z ustanovení § 269 zákoníku práce vyplývá, že pracovněprávní vztah nemůže vzniknout mezi manžely, a dále z toho důvodu, že uvedený výdaj byl vynaložen z prostředků ze společného jmění manželů (nevypořádaného dle ustanovení § 143 a následujícího občanského zákoníku), byl takto posouzen jako výdaj čerpaný pro osobní spotřebu žalovaného a vyloučen z daňově uplatněných výdajů pro rok 1999 ve smyslu § 25 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů.

Finanční ředitelství v Ostravě žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 1. 7. 2002 odvolání žalobce zamítlo. Z odůvodnění zamítavého rozhodnutí mj. vyplynulo, že v rámci doplnění odvolacího řízení byl žalobce vyzván k tomu, aby prokázal, že shora uvedený výdaj byl ve prospěch manželky vynaložen na základě smlouvy o dílo. Žalobce však předložil pouze písemné potvrzení o převzetí objednávky s tím, že další požadavky správce daně by považoval za zbytečné zatěžování daňového subjektu. Správce daně rovněž vyzval žalobce k předložení případné smlouvy ve smyslu § 143a občanského zákoníku k prokázání provedené úpravy stanoveného rozsahu společného jmění manželů Hany N. a Antonína N. pro období roku 1999. Žádnou takovou smlouvu však žalobce nepředložil.

Krajský soud v Ostravě žalobu rozsudkem ze dne 10. 7. 2003 jako nedůvodnou zamítl.

Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů upravuje z daňového hlediska jedině možný a právem aprobovaný postup daňového poplatníka, který vstupuje do závazkových vztahů s manželem, z nichž jejich účastníkům vznikají (zdanitelné) příjmy. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v daném případě je třeba zkoumat skutečnou vůli manželů, subjektů závazkového vztahu, zda skutečně "spolupracovali" za účelem rozdělení příjmů a výdajů dle ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů či nikoliv. V případě, že by skutečným záměrem stěžovatele a jeho manželky byl postup prezentovaný v § 13 zákona o daních z příjmů, je dle názoru stěžovatele zřejmé, že manželka stěžovatele by jakožto spolupracující osoba poplatníka musela být registrována u místně příslušného správce daně, okresní správy sociálního zabezpečení (jako osoba samostatně výdělečně činná) apod. Vůle stěžovatele a jeho manželky nesměřovala a ani směřovat nemohla k postupu dle § 13 zákona o daních z příjmů. Stěžovatel se ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Ostravě, že s výjimkou zákoníku práce žádný právní předpis v rámci právního řádu ČR nezakazuje manželům vstupovat do vzájemných závazkových vztahů. Z prezentovaného obligačního vztahu stěžovatele a jeho manželky plynul manželce příjem, tj. odměna za provedenou činnost ve výši 9800 Kč. Podstata věci, tzn. skutečnost, že se jedná o příjem z platně uzavřené smlouvy mezi stěžovatelem a jeho manželkou, nebyla zpochybňována soudem ani dalším účastníkem. Z rozsudku, který plnění ze smlouvy uzavřené mezi manžely považuje za "spolupráci v nejširším slova smyslu", však lze nepochybně dovodit, že příjem (odměna) manželky představuje nákladovou položku vynaloženou stěžovatelem, z čehož má dle ustanovení § 13 ve spojení § 25 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů plynout závěr, že se vždy jedná o výdaj na osobní spotřebu stěžovatele, resp. spolupracující osoby. Závěrem stěžovatel udával příkladmo případ, v němž by subjektem závazkového vztahu byla namísto manželky stěžovatele třetí osoba: příjem, který by třetí osoba za zpracování účetnictví od stěžovatele obdržela, by zdaňovala bezpochyby samostatně. Stejně tak za předpokladu platnosti smluvního závazkového vztahu má tento příjem zdaňovat samostatně i manželka stěžovatele. Nelze tak stěžovateli podsouvat jako jedině možnou a právem aprobovanou povinnost rozdělit příjmy a výdaje postupem dle ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů, neboť smluvní vztah mezi manžely je platným právním úkonem a právní řád ČR manželům realizaci vzájemných závazkových vztahů výslovně nezakazuje, tj. dovoluje.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.