Ejk 435/2006
Daň z příjmů: žádost o provedení ročního zúčtování záloh
k § 38k odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2000
Oprávnění požádat písemně o provedení ročního zúčtování záloh na daň z příjmů svědčí poplatníkovi do 15. února roku následujícího po uplynutí zdaňovacího období; zákon tak stanoví pouze termín, do kterého může poplatník prokázat rozhodné skutečnosti a podepsat prohlášení. Výklad, podle kterého nelze o roční zúčtování záloh požádat 31. prosince, tak nemá oporu v § 38k odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 5. 2006, čj. 59 Ca 104/2004-28)
Věc:
Petr P. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzických osob.
Platebním výměrem Finančního úřadu v České Lípě ze dne 6. srpna 2003 byla žalobci předepsána k přímému placení daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 120 505 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný dne 27. května 2004 zamítl. Vycházel přitom ze zjištění správního orgánu I. stupně, který daňovou kontrolou zjistil, že žalobce v roce 1999 zaměstnával zaměstnance, kterým poskytoval nezdanitelné částky základu daně ve smyslu § 15 zákona č. 586/1992 Sb. U poplatníků konkrétně uvedených ve zprávě o daňové kontrole plátce (žalobce) neprokázal, že předmětné nezdanitelné částky byly jednotlivými zaměstnanci řádně a zákonným způsobem uplatněny v souladu s § 38k a § 38l zákona č. 586/1992 Sb. Plátce daně poskytoval zaměstnancům nezdanitelné částky, správce daně proto v souladu s § 38k zákona č. 586/1992 Sb. požadoval jejich prokázání. Ke kontrole plátce daně předložil "Prohlášení k dani vzor č. 10" s datem podpisu 1. 1. 1999. Tento formulář však 1. 1. 1999 ještě neexistoval. Správce daně zjistil, že "Prohlášení k dani" předložená ke kontrole za zdaňovací období roku 1999 v této době ještě neexistovala, k distribuci z Ministerstva financí došlo až v průběhu měsíce listopadu 1999, a tudíž je nemohl plátce daně poskytnout jednotlivým poplatníkům k podpisu s datem 1. 1. 1999. Žalovaný dospěl k závěru, že plátce daně neměl podklad k poskytování předmětných nezdanitelných částek zaměstnancům a k srážce záloh na daň ve smyslu § 38h zákona č. 586/1992 Sb., a že neprokázal poskytování nezdanitelných položek v souladu s citovaným zákonem. Předmětné nezdanitelné částky nebylo možno zohlednit ani v rámci ročního zúčtování záloh, neboť poplatník neměl zákonný podklad pro jejich poskytování za zdaňovací období roku 1999. Z předložených "Prohlášení k dani" je patrno, že o provedení ročního zúčtování bylo žádáno ve všech případech s datem 31. 12. 1999. Z dikce § 38ch odst. 1 citovaného zákona mimo jiné vyplývá, že poplatník může požádat písemně o provedení ročního zúčtování záloh u posledního z uvedených plátců daně, a to nejpozději do 15 února po uplynutí zdaňovacího období, tj. v době od 01. 01. 2000 do 15. února 2000.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, v níž mimo jiné napadenému rozhodnutí vytýká rozpor s § 38k odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. V tomto ustanovení je definován pouze nejpozdější termín, kdy může poplatník požádat o roční zúčtování, a to je 15. únor následujícího roku. Ze zákona nevyplývá, že poplatník může o roční zúčtování požádat pouze v termínu od 1. 1. 2000 do 15. 2. 2000. Termín podpisu 31. 12. 1999 je tak v souladu se zněním zákona.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zejména zdůraznil, že žalobce poskytoval zaměstnancům nezdanitelné částky ze základu daně ve smyslu § 15 zákona č. 586/1992 Sb., přičemž neprokázal, že nezdanitelné částky poskytnuté zaměstnancům byly zaměstnanci řádně uplatněny v souladu s § 15 odst. 1 písm. a) a § 38k, 38l zákona č. 586/1992 Sb. Pro účely k uplatnění nezdanitelných částek ve smyslu § 15 citovaného zákona je používán tiskopis Ministerstva financí č. 5457. Tiskopis "Prohlášení k dani" je určen pro zaměstnance, který hodlá uplatnit u zaměstnavatele odpočet nezdanitelných částí základu daně a slouží pro nahlášení veškerých rozhodných skutečností. Poplatník má právo, nikoliv povinnost, u svého zaměstnavatele předložit "Prohlášení k dani" pro uplatnění nezdanitelných částek. Obsah prohlášení je závazný a je vymezen v § 38k odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb. "Prohlášení k dani" předložená ke kontrole za zdaňovací období 1999 v té době ještě neexistovala, tzn. že je žalobce nemohl mít k dispozici. Podepsání prohlášení, a tím prokázání uplatnění nezdanitelných částek ze základu není záležitost formální, nýbrž jedině na základě tohoto dokladu a výše uvedeným způsobem zaměstnanec může předmětné nezdanitelné částky uplatnit a plátce daně je poskytovat. Postup daňového subjektu při uplatňování nezdanitelných částek ze základu daně je upraven v § 38ch a násl. zákona č. 586/1992 Sb. Z těchto ustanovení mimo jiné vyplývá, že poplatník může písemně požádat o provedení ročního zúčtování záloh posledního z uvedených plátců daně, a to nejpozději do 15. února po uplynutí zdaňovacího období, tj. v době od 1. 1. 2000 do 15. 2. 2000.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Mezi účastníky není sporné, že žalobce při zdanění příjmů a poskytování nezdanitelných částek ze základu daně u jednotlivých zaměstnanců vycházel z "Prohlášení k dani" s datem 1. 1. 1999, přičemž tiskopisy, které žalobce předložil správci daně při kontrole, byly distribuovány až v listopadu 1999.
Žalobce uvedl, že původní tiskopisy přepsal a nedochoval. Na důkaz svých tvrzení v průběhu daňového řízení ani v žalobě nenavrhl provedení žádného důkazu.
Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neměl podklad k poskytování předmětných nezdanitelných částek zaměstnancům a srážce záloh ve smyslu § 38h zákona č. 586/1992 Sb., a žalobci předepsal daň.
(...) Při posuzování druhého žalobního bodu vycházel soud z obsahu shora citovaného § 38k odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb.
Pro úplnost soud uvádí, že žalobce v žalobě napadá správně rozpor s § 38k odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., v napadeném rozhodnutí žalovaný zcela chybně vycházel z dikce § 38ch odst. 1 téhož zákona. Ustanovení § 38ch odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. předpokládá podpis prohlášení k dani podle § 38k odst. 4 a 5, přičemž právě rozpor s § 38k odst. 4 žalovaný žalobci úspěšně vytýká. Obě citovaná ustanovení zákona (§ 38ch odst. 1 a § 38k odst. 7 obsahují shodně formulované slovní spojení, a to
"nejpozději do 15. února po uplynutí zdaňovacího období"
. Právě výklad tohoto slovního spojení je předmětem druhého žalobního bodu. Žalovaný dovozuje, že poplatník může požádat o roční zúčtování záloh pouze v době od 1. 1. do 15. 2., žalobce s takovým výkladem nesouhlasí.
Z obsahu shora citovaného ustanovení § 38k odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. vyplývá, že i poplatník, který nepodepsal prohlášení podle § 38k odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., může požádat o roční zúčtování záloh. Musí však rozhodné skutečnosti prokázat a podepsat příslušné prohlášení nejpozději do 15. února roku následujícího po uplynutí zdaňovacího období.
Výklad správního orgánu nerespektuje skutečnost, že provedení ročního zúčtování záloh je oprávněním, nikoliv povinností poplatníka. Oprávnění požádat písemně o provedení ročního zúčtování záloh svědčí poplatníkovi do 15. února po uplynutí zdaňovacího období, zákon stanoví pouze termín, do kterého může poplatník prokázat rozhodné skutečnosti a podepsat prohlášení.
Restriktivní
výklad správního orgánu, podle kterého nelze o roční zúčtování záloh požádat 31. 12., nemá oporu v § 38k odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., takovýmto výkladem vybočil správní orgán při výkonu státní moci z mezí stanovených zákonem.