Vydání 5/2006

Krajský soud napadený rozsudek odůvodnil tím, že částka 250 000 Kč, kterou stěžovatel zaplatil společnosti s ručením omezeným E. jako dohodnutou odměnu za převod předmětu leasingu (osobního automobilu) z této společnosti na sebe, není daňově uznatelným výdajem ve smyslu ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů. Výdajem způsobilým snížit daňový základ poplatníka může být jen taková položka, kterou je možno posoudit dle § 24 citovaného zákona. Ustanovení § 24 odst. 2 písm. h) a odst. 4 citovaného zákona, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1998, stanoví, že v případě finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku (leasing) může být daňovým výdajem v různých případech vždy pouze nájemné, tj. částka, kterou poplatník hradí leasingové společnosti. Po novele tohoto ustanovení v roce 2001 je možno jako výdaj postupníka, tj. stěžovatele, nově uznat i tu část nájemného, kterou postupitel uhradil, avšak kterou si nemohl dle pravidel odepisování uplatnit do doby postoupení smlouvy jako svůj výdaj (při leasingu automobilu tedy část zaplacené ), nikoliv však částku, která by byla postupiteli vyplacena nad uvedenou výši. Třebaže výčet možných výdajů daný ustanovením § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů není , dle krajského soudu upravuje zákon uceleně problematiku uplatňování výdajů spojených s finančním pronájmem s následnou koupí najatého hmotného majetku. Pokud vyplacené odstupné při postoupení leasingové smlouvy mezi výdaje zahrnuto není, pak jej není možno uznat jako výdaj ve smyslu citovaného zákona. Vyplacení odstupného je svou povahou nákladem na pořízení části hmotného majetku, neboť vyjadřuje náhradu za zaplacenou část hodnoty automobilu. Takový výdaj však není možno uznat jako výdaj vynaložený k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely.

V podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že není správný právní názor soudu, že vyplacení odstupného z důvodu převodu leasingové smlouvy je nákladem na pořízení části hmotného majetku, neboť vyjadřuje náhradu za zaplacenou část hodnoty automobilu, přičemž takový výdaj není dle ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů daňově uznatelný. Podle stěžovatele je částka 250 000 Kč, kterou zaplatil společnosti E., sjednanou cenou za převod práv a povinností vyplývajících z uzavřené leasingové smlouvy mezi uvedenou společností jako nájemcem a leasingovou společností C. jako pronajímatelem. Souhrn těchto práv a povinností vyplývajících z leasingové smlouvy má majetkovou hodnotu ocenitelnou penězi a právě dohodnutá částka 250 000 Kč představuje účastníky dohodnutou cenu těchto práv a povinností. Na základě smlouvy o převodu práv a povinností z leasingové smlouvy vzniklo stěžovateli právo užívat předmět leasingu a právo na převod předmětu leasingu do jeho vlastnictví za zůstatkovou hodnotu 1220 Kč po splacení všech leasingových splátek a rovněž povinnost uhradit dosud nesplacené leasingové splátky. Z tohoto důvodu není částka zaplacená stěžovatelem vyjádřením náhrady za již zaplacenou část hodnoty automobilu, ale vyjádřením skutečné hodnoty předmětu leasingu ke dni uzavření smlouvy o převodu práv a povinností z leasingové smlouvy s přihlédnutím k dosud neuhrazeným leasingovým splátkám. Takový výdaj nelze v žádném případě považovat za výdaj na pořízení části hmotného majetku, neboť stěžovatel se uzavřením smlouvy o převodu práv a povinností z leasingové smlouvy nestává vlastníkem předmětu leasingu. Zaplacená částka 250 000 Kč je peněžitým vyjádřením hodnoty práva předmět nájmu užívat a práva na převod předmětu nájmu do stěžovatelova vlastnictví po uhrazení veškerých leasingových splátek za zůstatkovou hodnotu uvedenou v leasingové smlouvě, jakož i povinnosti uhradit dosud nesplacené leasingové splátky. Takový výdaj nelze považovat ani za výdaj na pořízení nehmotného majetku ve smyslu § 25 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů. Za situace, kdy výčet výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů není v ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů vymezen taxativně a kdy stěžovatelem vynaložený výdaj nelze považovat za žádný z výdajů, jejichž výčet je uveden v ustanovení § 25 tohoto zákona a které nejsou daňově uznatelnými výdaji, je nutno dovodit, že částka 250 000 Kč je výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu citovaného zákona.

Ze spisů vyplývá, že na daňovém dokladu (faktuře ze dne 23. 10. 1998, která byla vystavena společností E.), je jako důvod fakturace částky 250 000 Kč uvedena odměna za zprostředkování převodu osobního automobilu BMW 523i, avšak v průběhu daňového řízení bylo prokázáno, že se jedná o odstupné, v němž je zhodnocen technický stav vozu, a to s ohledem na splátky již zaplacené společností E. Částku 250 000 Kč tedy stěžovatel vyplatil jako náhradu za to, že převzal od společnosti E. osobní automobil, který byl převeden po skončení leasingu do jeho vlastnictví, přičemž na úhradě splátek se uvedená společnost podílela. Skutečným obsahem vyplacení částky 250 000 Kč je proto náhrada za část pořizovacích nákladů osobního automobilu uhrazená společností E.

Kasační stížnost není důvodná.

Pro posouzení dané věci je rozhodující dikce ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném pro rok 1998, v němž jsou upraveny výdaje, které jsou způsobilé snížit daňový základ poplatníka. Z ustanovení § 24 odst. 2 písm. h) a odst. 4 vyplývá, že v případě finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku může být daňovým výdajem v uvedených případech pouze nájemné, tj. částka, kterou poplatník hradí leasingové společnosti, nikoliv však odstupné při tzv. postoupení leasingové smlouvy. Až po novele tohoto ustanovení (provedené v roce 2001) bylo možné jako výdaj postupníka, tedy stěžovatele, nově uznat i tu část nájemného, kterou postupitel uhradil, avšak kterou si nemohl podle pravidel odepisování uplatnit do doby postoupení smlouvy jako svůj výdaj (při leasingu automobilu se jednalo o část zaplacené ), nikoliv však takovou částku, která by byla postupiteli vyplacena nad uvedenou výši. Pokud z citovaných ustanovení zákona o daních z příjmů nelze dovodit, že vyplacené odstupné při postoupení leasingové smlouvy je výdajem uvedeným v § 24 tohoto zákona, tedy výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů, potom nelze shledat nezákonnost v postupu soudu, který neshledal žalobcem uplatněný výdaj za výdaj snižující daňový základ poplatníka.

Pro posouzení dané věci tak není rozhodující, zda vyplacení odstupného je či není svou povahou nákladem na pořízení části hmotného majetku, protože ani takový výdaj by dle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů nebylo možné uznat jako výdaj vynaložený k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely, případně jde-li o vyjádření skutečné hodnoty předmětu leasingu ke dni uzavření smlouvy o převodu práv a povinností z leasingové smlouvy, jak polemizuje stěžovatel v podané kasační stížnosti.

Je pak nutno dovodit, že daňový základ poplatníka mohou ovlivnit (snížit) pouze takové výdaje (náklady), které jsou podřaditelné pod ustanovení § 24 odst. 1, 2 zákona o daních z příjmů a které nejsou z daňových výdajů výslovně ustanovením § 25 tohoto zákona vyloučeny. Existenci takových výdajů však stěžovatel v průběhu daňového řízení neprokázal.

Stěžovatelem uplatněný výdaj tedy není podřaditelný mezi výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení) není dán.