1188/2007
Daň z příjmů: sražení záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti
Ejk 265/2006
Daň z příjmů: sražení záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti
k § 38h odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2000
k § 69 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 323/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Odpovědnost za sražení záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ze zdanitelné mzdy ve smyslu § 38h odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a za jejich odvedení správci daně nese výhradně plátce. Pokud plátce svou daňovou povinnost nesplní a srážku neprovede vůbec nebo ji provede v nesprávné výši, je tato povinnost postupem podle § 69 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vymáhána přímo na něm. Správce daně přitom nemůže přihlížet k námitce plátce, že daň zaplatili přímo jednotliví poplatníci, neboť tato skutečnost nemá žádný vliv na splnění výše uvedené daňové povinnosti náležející výlučně plátci.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, čj. 9 Ca 231/2003-34)
Prejudikatura:
srov. č. 818/2006 Sb. NSS a nález č. 145/2003 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 666/02).Věc:
Akciová společnost Z. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů fyzických osob.Finanční úřad pro Prahu 4 vydal dne 12. 12. 2002 platební výměr na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, kterým žalobci předepsal k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 1999 ve výši 1 788 804 Kč. Dne 11. 12. 2002 tentýž správce daně vydal platební výměr na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, kterým žalobci předepsal k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 2000 ve výši 73 920 Kč.
Proti uvedeným platebním výměrům podal žalobce odvolání, která žalovaný zamítl dne 21. 8. 2003. Svá rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že správce daně v rámci daňové kontroly žalobce zjistil, že žalobce uzavřel se členy svých statutárních orgánů mandátní smlouvy, na základě kterých byly některým členům představenstva a dozorčí rady společnosti vypláceny odměny za výkon funkce. Žalobce jako plátce daně ale nesrazil z těchto příjmů zálohu na daň ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) a § 38h zákona o daních z příjmů.
Proti těmto rozhodnutím žalovaného brojil žalobce žalobou, ve které zejména uvedl, že požádal správce daně při projednání zprávy o výsledku daňové kontroly o zohlednění toho, že všechny fyzické osoby, za které žalobce neodvedl zálohu na daň, zahrnuly příjmy přijaté od žalobce do svých daňových přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období 1999 a 2000 a příslušnou daň z příjmů zaplatily svému místně příslušnému správci daně. Správce daně však odmítl tento návrh žalobce zohlednit a konstatoval, že předmětem daňové kontroly nebylo ověřování správnosti daňových přiznání jednotlivých fyzických osob. Žalobce předal správci daně originály prohlášení od jednotlivých poplatníků, kterých se zpráva o výsledku kontroly týkala, spolu s potvrzením stavu jejich osobních účtů, z nichž vyplývalo, že uvedené osoby nemají vůči svým finančním orgánům daňové nedoplatky. Žalovaný se však těmito důkazy nezabýval a odvolání žalobce proti předmětným platebním výměrům zamítl. Žalobce uvedl, že postup správce daně je v rozporu s § 2 odst. 2 a 3, § 16 odst. 8 a § 31 odst. 2 a 4 d. ř. Žalovaný měl v daňovém řízení postupovat tak, aby daňový subjekt co nejméně zatěžoval a přitom ještě dosáhl cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly kráceny daňové příjmy, jak mu ukládá § 2 odst. 2 d. ř. Žalovaný byl povinen zohlednit skutečnost, že nebyly zkráceny daňové příjmy státu. Daňová povinnost již byla poplatníky splněna u jejich místně příslušného správce daně. Vybrání dalších záloh od žalobce za situace, kdy příslušná daň z příjmů fyzických osob již byla státu uhrazena, by znamenalo, že stát by neoprávněně získal prospěch na úkor žalobce. Stejná daň nemůže být vybrána dvakrát.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že přes veškerou svou snahu nenašel v zákoně o daních z příjmů oporu pro zohlednění zaplacené daně z příjmů fyzických osob ve vztahu povinnosti žalobce odvést zálohu na daň. Odkaz žalobce na § 38i odst. 2 větu čtvrtou zákona o daních z příjmů pokládá žalovaný za chybný, neboť podle tohoto ustanovení se řeší případy, kdy poplatník zaviní nesprávné srážení daně a plátce nemá možnost na něm požadovat zaplacení nedoplatku na dani a příslušenství, neboť v době, kdy byl nedoplatek zjištěn, již u něj poplatník nepracuje nebo mu nemůže podle obecně závazných předpisů srážku provést. Obdobný smysl má i § 38i odst. 2 věta prvá, která dává plátci možnost srážení nedoplatku daně poplatníkovi, když nesprávné zdanění zavinil plátce. V daném případě však jde o porušení povinnosti plátcem ve smyslu § 38h odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 69 odst. 1 d. ř. vzhledem k tomu, že plátce nesrazil a neodvedl z odměn členů představenstva a členů dozorčí rady v kontrolovaném období zálohy na daň. Odpovědnost za správné srážení a odvod záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků má plátce daně, i když poplatníci podali za příslušné zdaňovací období přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Zákon o daních z příjmů neobsahuje žádné ustanovení, podle kterého by na plátci daně neměly být vymáhány dlužné částky v případě, že příjem byl zdaněn poplatníkem. Názor žalobce, že došlo k duplicitě ve výběru daně z příjmů, proto nemá oporu v zákoně.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
K meritu věci soud uvádí, že vybírání daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků se řídí zvláštní procesní úpravou obsaženou v § 69 d. ř. Jedná se o stav, kdy sám plátce daně má povinnost daň srazit a odvést. Daňová povinnost z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků se tedy nevyměřuje, pouze se předepisuje k přímému placení. Znamená to, že správce daně má povinnost, zjistí-li nedostatky v postupu plátce daně, plátci předepsat k přímému placení rozdíl mezi daní, kterou srazil a odvedl, a daní, kterou dle platných právních předpisů srazit a odvést měl. Správce daně tedy předepíše plátci k přímému placení daňové částky, které ve stanovené lhůtě nebyly sraženy a odvedeny (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 59/2005-45, publikovaný pod č. 818/2006 Sb. NSS).
Žalobce v replice k vyjádření žalovaného poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003, který se skutečně k dané problematice velmi úzce vztahuje. Skutková stránka věci, kterou se Ústavní soud v tomto nálezu zabýval, se v podstatných rysech shoduje s případem žalobce. Stěžovatel, o jehož ústavní stížnosti bylo zmíněným nálezem rozhodnuto, také nejprve svůj příjem, který obdržel od společnosti (plátce), sám přiznal a zdanil, a to jako příjem z podnikání dle § 7 zákona o daních z příjmů. Po daňové kontrole byl tento příjem finančními orgány překvalifikován jako příjem ze závislé činnosti dle § 6 téhož zákona a - shodně jako tomu bylo u žalobce - postupem dle § 69 odst. 1 d. ř. předepsán k přímému placení společnosti jako plátci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, a to platebním výměrem. Na základě skutečnosti, že daňová povinnost byla stanovena k přímému placení společnosti, stěžovatel posléze podal dodatečné daňové přiznání ve snaze obdržet od správce daně již zaplacenou daň, aby pak tuto částku vrátil společnosti a z ní byla zaplacena daň předepsaná jí k přímému placení.
Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu dospěl k závěru, že obsahem daňového řízení (správy daně) je právo činit jen ta opatření, která jsou potřebná ke správnému a úplnému stanovení daňové povinnosti, nikoliv zajistit si platbu daně z téže částky dvakrát. Fakticky konstituované dvojí zdanění téhož příjmu označil Ústavní soud jako ústavně neakceptovatelné a obecně nemravné. S těmito závěry Ústavního soudu se Městský soud v Praze v plném rozsahu ztotožňuje, zároveň však upozorňuje na další část odůvodnění téhož nálezu, kde Ústavní soud výslovně uvedl, že poplatníkem je osoba, jejíž příjmy jsou podrobeny dani, plátcem pak je osoba, která pod vlastní odpovědností má povinnost odvést správci daně daň, kterou od poplatníka vybrala nebo jíž mu srazila. Neprovede-li srážku vůbec, nebo ji provede v nesprávné výši, je vymáhána přímo na ní. Zákonnou úpravu obsaženou v § 69 d. ř. označil Ústavní soud za jisté „vlomení se“ do zásady, že daňovou povinnost nelze ve smyslu § 45 d. ř. přenášet na druhého. Ustanovení obsažená v hmotněprávním předpisu, tj. § 38h, § 38i, § 38j zákona o daních z příjmů (v platném znění pro rok 1996), pak tento postup ve vztahu k plátci daně konkretizují. Poté Ústavní soud výslovně uvedl, že pokud tedy správce daně zjistil, že daňová povinnost plátcem nebyla splněna, měla být skutečně uložena jemu (což byla) a vymáhána pouze na něm, a poté, co by daňovou povinnost vyrovnal, měla být částka daně uhrazená stěžovatelem tomuto vrácena.
Z výše citovaného nálezu Ústavního soudu je zřejmé, že postup správce daně uplatněný v souzené věci vůči žalobci, tj. předepsání daňových částek, které v zákonem stanovené výši a lhůtě nebyly sraženy a odvedeny, žalobci k přímému placení, byl plně v souladu s právním názorem Ústavního soudu zde vysloveným. Nutno zdůraznit, že odpovědnost za sražení záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ze zdanitelné mzdy definované v § 38h odst. 1 zák. o daních z příjmů a za jejich odvedení správci daně nese výhradně plátce, tj. v daném případě žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce tuto daňovou povinnost nesplnil (o čemž není sporu), správce daně v souladu se zákonem (§ 69 d. ř.) uložil žalobci tuto daňovou povinnost formou platebních výměrů, jimiž žalobci daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků předepsal k přímému placení. Cílem, který tímto postupem správce daně sledoval, nebylo a není dosažení nepřípustného dvojího zdanění téhož příjmu, ale vymožení daňové povinnosti uložené zákonem žalobci jakožto plátci daně. Správní orgány obou stupňů přitom nemohly přihlédnout k žalobcem namítanému zaplacení daně přímo jednotlivými poplatníky, neboť tato skutečnost nemá žádný vliv na splnění výše uvedené daňové povinnosti náležející výlučně žalobci.
Ve shora citovaném nálezu Ústavní soud rovněž naznačil, jak je třeba postupovat, aby nedošlo k faktickému dvojímu zdanění téhož příjmu. Poté, co žalobce jakožto plátce jemu uloženou daňovou povinnost vyrovná, je možné částku daně uhrazenou dříve jednotlivými poplatníky, která by ve výsledku převyšovala zákonem stanovenou daň, těmto osobám vrátit. Vedle § 56 d. ř. lze dle názoru Městského soudu v Praze k vrácení již zaplacené částky daně využít též § 64 d. ř. a příslušnou částku vrátit poplatníkům na základě jejich žádosti jakožto daňový přeplatek.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.