Vydání 5/2012

(...)

(...) [32]Ve stručnosti lze shrnout, že celý obchodní vztah mezi stěžovatelkou a Kooperativou má svůj původ ve smlouvě o půjčce. Pohledávka stěžovatelky na vrácení půjčené částky byla posléze zajištěna několika instrumenty. Část tohoto smluvního komplexu byla dotčena dohodou o narovnání ze dne 21. 5. 2003 a posléze též dohodou o narovnání ze dne 7. 9. 2006, kterou však stěžovatelka neučinila předmětem žádné přípustné kasační námitky. (...)

[34] Předmětem sporu je, zda příjmy, které stěžovatelka dle svého tvrzení obdržela na základě dohody o narovnání ze dne 21. 5. 2003, lze podřadit pod § 8 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2007. Dle tohoto ustanovení jsou příjmem z kapitálového majetku úroky a jiné výnosy z poskytnutých úvěrů a půjček, úroky z prodlení atd. Příjmy z kapitálového majetku jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob (§ 3 odst. 1 zákona o daních z příjmů).

[35] Nejvyšší správní soud dříve, než přistoupil k výkladu smluvních projevů stěžovatelky a Kooperativy, shrnul doktrinální a judikatorní poznatky týkající se účinků dohody o narovnání (§ 585 až § 587 občanského zákoníku). „“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, U 20/18 SbNU 437). Dohoda o narovnání pak je samostatným právním důvodem vzniku nového závazku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 666/2006).

[36] Účelem narovnání je odstranit spornost nebo pochybnost vznikající např. o tom, zda byly splněny všechny předpoklady vzniku nebo zániku určitého práva, spornost nebo pochybnost týkající se výše pohledávky, její splatnosti, úroků apod., přičemž spornost nebo pochybnost může být skutková i právní, objektivní i subjektivní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002). „“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006).

[37] „, “ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 811/2000, zvýraznění doplněno).

[38] Nejvyšší správní soud považuje za nepochybné, že předmětem dohody o narovnání ze dne 21. 5. 2003 nebyla pohledávka stěžovatelky za Kooperativou z titulu půjčky v části týkající se jistiny a běžných úroků. Dohoda o narovnání se týká pouze nároku stěžovatelky na úrok z prodlení z neuhrazené jistiny, který má dle smlouvy o půjčce činit 1 % za každý den prodlení. Není pravdou, jak uvádí stěžovatelka v kasační stížnosti, že by tato dohoda představovala komplexní ujednání o vypořádání všech vzájemných vztahů mezi stěžovatelkou a správcem konkursní podstaty. Tvrzení stěžovatelky nemá oporu v textu dohody o narovnání ani úmyslu stran (§ 35 odst. 2 a 3 občanského zákoníku). Předmětem dohody o narovnání jsou pouze blíže označená sporná práva. Touto dohodou tak zanikl sporný závazek Kooperativy uhradit stěžovatelce úrok z prodlení z neuhrazené jistiny ve výši 1 % za každý den prodlení. Byl nahrazen novým závazkem opírajícím se o dohodu o narovnání, a to závazkem Kooperativy uhradit stěžovatelce částku ve výši 1 391 050 Kč.

[39] Výše uvedenou interpretaci dohody o narovnání lze podepřít i sledem událostí, k nimž došlo v konkursním řízení. Správce konkursní podstaty uznal přihlášenou pohledávku stěžovatelky z půjčky jen v rozsahu odpovídajícímu nesplacené jistině a běžnému úroku. Naopak v části rovnající se vyčíslenému úroku z prodlení pohledávku popřel, a to z důvodu, že považoval výši sjednaného úroku z prodlení za neplatnou pro její rozpor s poctivými obchodními zvyklostmi a dobrými mravy. Teprve na základě dohody o narovnání ze dne 21. 5. 2003 dodatečně uznal správce konkursní podstaty část původně popřené pohledávky.

[40] Předmětem dohody o narovnání ze dne 21. 5. 2003 bylo převzetí závazku stěžovatelky vzít zpět žalobu podanou proti správci konkursní podstaty Kooperativy na zjištění pohledávky z titulu směnky. Tato pohledávka byla správcem konkursní podstaty popřena. Jelikož následně podaná žaloba stěžovatelky byla vskutku vzata zpět a řízení o ní bylo zastaveno, zůstala pohledávka „“, a tudíž nebyla předmětem vyrovnání v rámci konkursního řízení. Plnění poskytnutá Kooperativou stěžovatelce jako nucené vyrovnání proto nepředstavují plnění závazku ze směnky.

[41] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že závazek Kooperativy uhradit stěžovatelce úroky z prodlení z neuhrazené jistiny, který vyvěrá z právního vztahu půjčky, zanikl dohodou o narovnání (§ 585 odst. 3 občanského zákoníku). Současně na základě této dohody vznikl nový závazek Kooperativy. Byť se tedy formálně jedná o dva odlišné závazky, který každý vyvěrá z jiného právního vztahu, nelze nevidět jejich kauzální spojitost. Titul závazku je totiž nutné odlišovat od jeho kauzy, tj. ekonomického důvodu existence závazku. V případě sporu ze závazků, které nejsou obligatorně jako např. závazky ze směnek a šeků, je věřitel povinen prokázat existenci kauzy, pokud již není vyjádřena ve vlastním závazku (§ 495 občanského zákoníku). Je tomu tak i v případě dohody o narovnání, která není obligatorně abstraktním právním vztahem.

[42] Důvodem (kauzou) ve smyslu § 495 občanského zákoníku, na jehož základě je dlužník povinen plnit, se míní bezprostřední hospodářský cíl, pro který závazek vznikl. Tím může být např. darování, půjčka, náhrada škody apod. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 626/2003). Kauzou sporného závazku, který narovnáním zanikl, bylo poskytnutí půjčky stěžovatelkou Kooperativě. Ačkoliv narovnáním vznikl závazek nový, nelze přijmout právní názor stěžovatelky, že se jedná o závazek prostý jakékoliv kauzy. Smyslem dohody o narovnání bylo mimosoudní cestou vyřešit spor o výši úroku z prodlení, který jako příslušenství přirostl k včas neuhrazené jistině půjčky. Kauza závazku vzniklého na základě dohody o narovnání tedy rovněž pramení ze smluvního vztahu půjčky. Dohodou o narovnání se změnil právní důvod existence závazku a byla upravena jeho výše, nezměnil se však důvod ekonomický (tj. kauza). Současně je s ohledem na předmět dohody o narovnání (viz bod [38] shora) nepochybné, že závazek nepokrývá uhrazení jistiny půjčky, nýbrž je plněním poskytnutým nad rámec jistiny. Jedná se tedy o kapitálový výnos z půjčky.

[43] Již v rozsudku ze dne 7. 10. 2009, čj. 1 Afs 74/2009-62, zdejší soud poukázal na to, že příjmy z dohody o narovnání je třeba pro účely daňové posuzovat dle jejich kauzy. Nejvyšší správní soud se shoduje s názorem krajského soudu a žalovaného, že příjmy, které stěžovatelka obdržela ve zdaňovacím období roku 2006 a 2007 jako nucené vyrovnání, přestavují zčásti úhradu jistiny půjčky, zčásti úhradu běžného úroku a zčásti úhradu úroku z prodlení (ve výši sjednané v dohodě o narovnání, která je současně právním titulem existence této pohledávky). Příjmem z kapitálového majetku není úhrada jistiny, je jím ale úhrada běžného úroku a úroku z prodlení. Krajský soud tedy správně posoudil příjem ve výši 2 150 000 Kč (ve zdaňovacím období roku 2006) a příjem ve výši 1 160 025 Kč (ve zdaňovacím období roku 2007) jako předmět daně z příjmů fyzických osob dle § 8 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů.