1226/2007
Daň z příjmů: plnění po odstoupení od smlouvy
Ej 141/2007
Daň z příjmů: plnění po odstoupení od smlouvy
k § 23 odst. 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2003
Pokud je v daňovém řízení spolehlivě prokázáno, že ačkoli daňový subjekt tvrdí, že platně odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávek, přesto mu bylo nadále plněno z uzavřené smlouvy, je správný postup správce daně, pokud při stanovení základu daně z příjmů vychází z § 23 odst. 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, čj. 1 Afs 64/2006-100)
Věc:
František J. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce provozující podnikatelskou činnost měl za společností s ručením omezeným P. pohledávky v celkové výši 10 005 689 Kč. Dne 3. 3. 2003 uzavřel s akciovou společností S. smlouvu o postoupení pohledávek, kdy pohledávky za dlužníkem postoupil za sjednanou úplatu ve výši 50 % nominální hodnoty, tj. za částku 5 002 844 Kč. Žalobce však dle tvrzení daňových orgánů v rozporu s § 23 odst. 13 zákona o daních z příjmů nezaúčtoval do příjmů ve zdaňovacím období hodnotu postoupené pohledávky. Finanční úřad v Táboře mu proto dne 7. 6. 2004 doměřil daň z příjmů fyzických osob za rok 2003 ve výši 2 075 988 Kč.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích dne 3. 6. 2005 odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně zamítlo.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 12. 2005 zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud mimo jiné zdůraznil, že daňový subjekt v rámci daňové kontroly předložil smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 2. 3. 2003 a teprve v rámci odvolacího řízení namítal, že předložil rovněž smlouvu o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 12. 2003. Krajský soud rovněž odkázal na vykázaný stav pohledávek, který žalobce uvedl v daňovém přiznání za rok 2003, když v daňovém přiznání je již stav navýšen o 5 002 844 Kč, což je sjednaná úplata ve výši 50 % nominální hodnoty postoupených pohledávek. Ve zprávě o daňové kontrole jsou uvedeny daňové doklady, které byly předloženy ke kontrole, smlouva o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek z prosince 2003 tam uvedena není. Dále soud konstatoval, že dožádáním u místně příslušného finančního úřadu bylo zjištěno, že akciová společnost S. účtovala dle uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž prostředky, které žalobci na základě této smlouvy zaslala, již žalobce této společnosti nevrátil a žádná jiná dohoda týkající se vztahu k akciové společnosti S. či k společnosti s ručením omezeným P. neexistuje. U peněžního ústavu bylo ověřeno, že akciová společnost S. dne 19. 2. 2004 zaslala žalobci částku 500 000 Kč, z čehož vyplývá, že písemná smlouva o odstoupení je zcela účelová, a žalovaný k ní proto správně nepřihlížel při rozhodování o odvolání, jestliže po datu jejího uzavření bylo žalobci ještě plněno na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky, což by bylo nelogické, pokud by k odstoupení od smlouvy skutečně došlo. Proto dospěl k závěru, že smlouva o odstoupení je pouze formální a byla vyhotovena účelově.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které mimo jiné namítá, že o splnění podmínek pro odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky nebylo ve věci sporu a ani finanční orgány nevznesly v tomto směru žádných výhrad a pochybností. Stěžovateli není zřejmé, z čeho by bylo možno dovozovat, že učiněné odstoupení od smlouvy je neexistující, neplatné, účelové či jinak zpochybněné, když k němu byly splněny právní i věcné důvody. Odstoupení od smlouvy se stalo perfektním dnem doručení postupníkovi, ke kterému došlo dle rukou psané poznámky dne 10. 12. 2003. Tímto dnem došlo ke zrušení smlouvy o postoupení pohledávky mezi účastníky, a to od počátku. Důvody, které uvádí soud a které zpochybňují smlouvu o odstoupení, považuje stěžovatel za důvody vesměs podružné a důkazy pouze nepřímé. Navýšení pohledávek v opravném daňovém přiznání o 5 002 844 Kč nezpochybňuje odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek, naopak, bylo reakcí na odstoupení od smlouvy. Po postoupení pohledávky stěžovatel přestal evidovat původní pohledávku a místo ní začal evidovat novou pohledávku proti postupníkovi ve výši jedné poloviny. Po odstoupení od smlouvy byl nucen opět zvýšit stav evidovaných pohledávek do původní výše, což prakticky znamenalo navýšení jejich součtu opět o polovinu, tedy o částku 5 002 844 Kč. Dále pak skutečnost, že akciová společnost S. zaslala dne 19. 2. 2004 stěžovateli částku 500 000 Kč, sama o sobě nic nevypovídá o jádru věci. Důvod zaslání této částky byl správcem daně a soudem pouze presumován a nebyl prokázán ani nejjednodušším možným způsobem, kterým by byl výslech svědka Ing. S. Skutečný důvod úhrady této částky byl totiž zcela jiný: akciová společnost S. vyjednala s dlužníkem určitý ozdravný režim, který měl tuto společnost udržet ekonomicky při činnosti. Z tohoto důvodu jí poskytla půjčku ve výši 500 000 Kč, která byla účelově vázána na nákup produkce od stěžovatele, který mezitím s dlužníkem dále spolupracoval. Z důvodu jednoduchosti pak byla tato částka uhrazena věřitelem přímo dodavateli dlužníka. Jednalo se však o samostatné plnění bez jakékoli vazby či souvislosti s předmětem tohoto sporu.
ex lege
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Nejprve je třeba konstatovat (ve shodě s obsahem kasační stížnosti), že krajský soud opřel svůj závěr o tom, že nelze v daňovém řízení zohlednit tvrzené odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek, v zásadě o tři okruhy argumentů. O okolnosti týkající se stanoviska zástupkyně stěžovatele při projednání zprávy o daňové kontrole, o obsah daňového přiznání a přiznání podaného následně stěžovatelem a konečně o okolnosti, za nichž měla být i po odstoupení od smlouvy placena stěžovateli odměna. Při hodnocení důvodnosti kasační stížnosti je třeba vycházet z toho, že byť by v některé části hodnocení skutkového stavu byly námitky stěžovatele shledány důvodnými, neznamená to bez dalšího závěr o nezákonnosti napadeného soudního rozhodnutí, neboť může nastat situace, kdy další rozhodné skutečnosti byly hodnoceny správně a jsou natolik významné, že na jejich podkladě lze učinit závěr, o který soud své rozhodnutí opřel.
(...) Stěžovatel namítal nesprávné hodnocení skutkového stavu, pokud jde o okolnost, že odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek bylo stěžovatelem předloženo až v průběhu odvolacího řízení. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že pouze to, že tvrzení o existenci odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek bylo učiněno až v odvolacím řízení, a nikoli v řízení před správcem daně, samo o sobě není ve věci rozhodující. Stejně tak je nepřípadné tvrzení soudu, že není žádný důkaz o tom, že „
smlouva o odstoupení žalobcem byla předložena správci daně
“, neboť předmětem dokazování nebylo to, zda, kdy a kterému orgánu bylo odstoupení předloženo. Z odůvodnění soudního rozsudku (str. 13) však rovněž vyplývá, že odkaz na to, ve které fázi řízení bylo tvrzení o odstoupení učiněno, bezprostředně předcházel argumentaci o tom, že zástupkyně daňového subjektu v rámci projednání zprávy o daňové kontrole nereagovala na skutečnost, že správce daně vycházel pouze z toho, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, a v rámci daňové kontroly nezjistil, že mělo dojít rovněž k odstoupení od této smlouvy. Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že zástupkyně stěžovatele nemusela být o faktické situaci stran smlouvy o postoupení pohledávek bezezbytku informována (o čemž může svědčit i její tvrzení v rámci projednání zprávy o daňové kontrole o tom, že jí bylo daňovým poradcem sděleno, že postoupení pohledávky se zdaňovat nebude).Skutečnost, kdy bylo tvrzení o odstoupení v průběhu řízení vzneseno a zda byla zástupkyně daňového subjektu o této skutečnosti informována, však nebyla ani pro Krajský soud v Českých Budějovicích základním argumentem, o který odůvodnění rozsudku opřel. Šlo o argument, ve srovnání se zjištěními týkajícími se plateb jednotlivých částek mezi stěžovatelem a akciovou společností S., podpůrný, který by, pokud by byl uveden izolovaně, bez zřetele k argumentům ostatním, neobstál. Lze jej však užít podpůrně (a krajský soud to tak rovněž učinil) směrem k tvrzení, že ani v rámci projednání zprávy o daňové kontrole nebyla tato z hlediska daňové povinnosti zcela zásadní okolnost zmíněna.
K námitce týkající se údajů v opravném daňovém přiznání ze dne 29. 3. 2004 (míněno patrně 29. 6. 2004) je třeba uvést následující: Porovnáním daňového přiznání, které bylo správci daně doručeno dne 17. 3. 2004, a daňového přiznání, doručeného dne 29. 6. 2004, lze zjistit, že zatímco v prvém případě stěžovatel uvedl pohledávky v částce 12 253 422 Kč, v posléze podaném daňovém přiznání uvedl ve stejné položce částku 17 256 266 Kč. Napadený rozsudek k této skutečnosti uvedl, že je již stav navýšen o 5 002 844 Kč, což je sjednaná úplata ve výši 50 % nominální hodnoty postoupených pohledávek.
To podle soudu nasvědčuje správnému závěru žalovaného o tom, že „smlouva“ o odstoupení neexistovala. I zde je třeba stěžovateli přisvědčit v tom, pokud krajskému soudu vytýká závěr, že částka, o kterou byly pohledávky navýšeny, je sjednanou úplatou za postoupení pohledávek, neboť částky pohledávek uvedené v tom či onom daňovém přiznání nelze jakkoli ztotožnit, nelze z nich zjistit, kdo je povinným z té které pohledávky, či zjistit její konkrétní výši. Nelze totiž jen ze skutečnosti, že v posléze uvedeném daňovém přiznání jsou pohledávky navýšeny, bez dalšího uzavřít, že jde o sjednanou úplatu.
Konečně je třeba posoudit okolnosti týkající se vyplacení částky 500 000 Kč za akciovou společnost S. dne 19. 2. 2004. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o tom, že tato záležitost nevypovídá nic o jádru věci. Pokud je totiž následně po tvrzeném odstoupení od smlouvy mezi jejími účastníky plněno tak, jako by k žádnému odstoupení nedošlo, jde nepochybně o skutečnost pro posouzení věci zcela zásadní. Nelze souhlasit s tím, že finanční orgány i soud pouze presumují důvod vyplacení této částky. Správní spis obsahuje protokol o ústním jednání ze dne 13. 10. 2004, ze kterého vyplývá, že bylo provedeno místní šetření u akciové společnosti S. Účetní této společnosti uvedla, které částky byly v souvislosti s uzavřenou smlouvou o postoupení pohledávek vyplaceny a jakým způsobem bylo odstoupení od smlouvy v účetních dokladech této společnosti zachyceno. Současně však uvedla, že
„žádná jiná dohoda týkající se vztahu mezi společností s ručením omezeným P., akciovou společností S. a Františkem J. neexistuje“
.To, že k vyplacení částky 500 000 Kč došlo, vyplývá z pokladního dokladu u peněžního ústavu ze dne 19. 2. 2004 a výpisu z účtu k tomuto dni a ani stěžovatel tuto skutečnost nečiní spornou. Neobstojí tvrzení stěžovatele o tom, že důvodem platby byl ozdravný režim, který měl společnost s ručením omezeným P. udržet ekonomicky při činnosti. Uvedené tvrzení se objevuje ve zcela obecné rovině až v kasační stížnosti. Podle ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Lze proto jen obecně konstatovat, že uvedené tvrzení je v rozporu s vyjádřením účetní akciové společnosti S. o tom, že další dohody týkající se vztahu k stěžovateli či společnosti s ručením omezeným P. neexistují. Argumentace platbou ve výši 500 000 Kč je přitom obsažena již v žalobou napadeném rozhodnutí a ani stěžovatel netvrdí žádné konkrétní okolnosti, které mu bránily tímto tvrzením argumentovat v řízení před krajským soudem. Nelze vytýkat finančním orgánům a posléze soudu, že neprovedly výslech Ing. S. ke skutečnému důvodu plnění ze dne 19. 2. 2004, když tvrzení o tomto důvodu se poprvé objevuje až v kasační stížnosti a dle sdělení účetní akciové společnosti S. jiné dohody neexistují. Uvedený svědek se v rámci své svědecké výpovědi, která se uskutečnila dne 31. 8. 2004, o této skutečnosti nezmínil.
Okolnost, že i po tvrzeném odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek nadále došlo k plnění ze strany postupníka postupiteli za situace, kdy dle tvrzení Ing. S. nebyla pohledávka vůči společnosti s ručením omezeným P. ze strany akciové společnosti S. evidována, a rovněž to, že v době, kdy bylo uvedené plnění poskytnuto, nebyla stěžovatelem fakticky vrácena částka z uzavřené smlouvy v mezidobí uhrazená (to potvrdila i účetní akciové společnosti S., která uvedla, že je evidována na účtu pohledávek za stěžovatelem), je ve věci natolik zásadní, že odůvodňuje závěr krajského soudu o tom, že odstoupení od smlouvy je třeba považovat za v řízení neprokázané. (...)
Lze tedy uzavřít, v souladu s tím, co bylo již v úvodu konstatováno, že skutečnost, že některé námitky stěžovatele, týkající se způsobu hodnocení důkazních prostředků ze strany krajského soudu, byly shledány důvodnými, nevede v konečném důsledku k závěru o tom, že je kasační stížnost důvodná. Jak již bylo uvedeno, krajský soud opřel svůj závěr o řadu argumentů, a proto i to, že některé z nich v konfrontaci s obsahem kasační stížnosti neobstály, nemění nic na tom, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je z hledisek přezkoumatelnosti i věcné správnosti dostatečné. Je třeba konstatovat, že okolnosti vztahující se k uhrazení částky akciovou společností S. stěžovateli i poté, co mělo dojít, právě z důvodu neplnění úplaty za postoupení pohledávek, k odstoupení od smlouvy, jsou pro posouzení věci zcela zásadní a krajský soud na ně v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku správně poukázal. Jeho odůvodnění je ve vztahu k této otázce dostatečně podrobné a přesvědčivé.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.