Vydání 7-8/2012

(...) [17] Klíčovou je stěžovatelova námitka, jež se týká zdanitelnosti práva , či naopak akcií nabytých na základě práva . Nejprve je namístě připomenout, že pod (kupní) opční smlouvou doktrína obchodního práva rozumí „“ (Kotásek, J.; Pokorná, J.; Raban, P. a kolektiv. . 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 674).

[18.] Obchodní právo pochopitelně neřeší daňové důsledky získání práva . Stěžovatel tvrdí, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, kdy vlastně vznikl zdanitelný příjem ve smyslu zákona o daních z příjmů. Trvá na tom, že mu příjem vznikl již podpisem opční smlouvy, tedy 30. 8. 2001. Žalovaný naopak vycházel z toho, že zdanitelné plnění vzniklo až okamžikem prodeje akcií na základě této , tedy ve dnech 6. 4. 2004, kdy uplatnil právo k nákupu prvních 40 000 ks akcií, a 28. 4. 2004, kdy je uplatnil ve vztahu k dalším 110 000 ks akcií.

[19] Je třeba přitakat městskému soudu a žalovanému, že zdanitelné plnění vzniklo až okamžikem prodeje akcií na základě této . Opačné řešení prosazované stěžovatelem ostatně vyvolává řadu neřešitelných problémů.

[20] Pokud by totiž mělo být zdaňováno již samo právo , a to v okamžiku svého vzniku, je otázkou, jaká částka by byla vlastně zdaňována. Pokud by byl zdaňován rozdíl mezi cenou garantovanou právem a cenou tržní v okamžiku podpisu opční smlouvy, obvykle by byla zdaňovaná částka nulová či zcela bagatelní, neboť cena garantovaná opcí se odvozuje typicky právě od tržní ceny v době uzavření opční smlouvy či v období těsně předcházejícím jejímu uzavření. Výjimkou není ani článek II. nyní posuzované opční smlouvy mezi stěžovatelem a společností ČEZ, podle něhož je garantovaná cena odvozena z cen dosahovaných na veřejném trhu po dobu šesti kalendářních měsíců před podpisem smlouvy. Kdyby bylo tedy zdaněno pouze „“, vedlo by to v situaci mizivého rozdílu mezi tržní cenou v okamžiku uzavření opční smlouvy a garantovanou cenou k tomu, že by tento benefit prakticky zcela unikl ze zdanění daní z příjmů, přestože by v budoucnu, ovšem v budoucnu přesně vymezeném platností opční nabídky, toto právo mohlo být zdrojem podstatných příjmů svého držitele. A nejen mohlo, ale mělo by být zdrojem příjmů, neboť smyslem práva pro zaměstnance v situaci, v níž byl stěžovatel, je právě motivovat je vlastní hmotnou zainteresovaností k tomu, aby přispěli k nárůstu hodnoty akcií své zaměstnavatelské společnosti.

[21] Pokud by pak byl rozdíl mezi tržní cenou akcií a cenou garantovanou po dobu platnosti již v době uzavření opční smlouvy nebagatelní, bylo by sice teoreticky možno tento rozdíl smysluplně zdanit, takové zdanění by ovšem bylo zjevně nespravedlivé vůči těm, kdo by následně tuto opci nevyužili nebo by ji nevyužili v plném rozsahu. Jinak řečeno, pokud stěžovateli vzniklo právo na odkup 150 000 akcií, jejichž tržní cena by byla již v době uzavření opční smlouvy nezanedbatelně vyšší než cena garantovaná, bylo by sice možné tento rozdíl zdanit už k okamžiku nabytí práva , ovšem tím by se právo stalo fakticky povinností odkupu, jinak by byl držitel nejprve zdaněn a následně by musel odkup realizovat už proto, aby pokryl náklady na předběžné zaplacení daně z tohoto budoucího „“. Pokud by odkup nerealizoval, byl by již předem zdaněn z příjmu, který fakticky následně nikdy neuskutečnil. V případě zaměstnaneckých opcí jde přitom obvykle o právo, které nelze převést na třetí osobu, aby je využil někdo jiný, naopak, realizovat jej může jen sám zaměstnanec. I nyní posuzovaná opční smlouva je ostatně postavena na vyloučení převoditelnosti práv z ní plynoucích, jak je zjevné z jejího článku VII.

[22] Právě z důvodu vyloučení převoditelnosti také nelze stěžovatelovo právo ocenit podle § 20 odst. 1 písm. g) ve vazbě na § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), jak stěžovatel navrhuje. Podle § 20 odst. 1 písm. g) jsou totiž oceňovány „“. Stěžovatel ovšem neměl ve své dispozici cenné papíry vyjadřující právo na vydání akcií, jako by byl například opční list vyjadřující samostatně převoditelné právo na získání akcií, respektive převoditelná jako investiční nástroj ve smyslu § 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Právo vyplývající mu z opční smlouvy bylo nepřevoditelné a neobchodovatelné, a tudíž nemohlo být podle jím uvedených ustanovení zákona o oceňování samostatně oceněno.

[23] Stěžovatelovo řešení tedy neobstojí. Pokud je tržní cena akcií v době uzavření zhruba stejná či nižší než cena opcí garantovaná, pak budoucí příjem z uskutečnění poté, co jejich tržní hodnota naroste, by zcela unikl zdanění. Pokud je naopak tržní cena těchto akcií již v době uzavření nezanedbatelně vyšší, pak by zdanění tohoto rozdílu již v době uzavření bylo zdaněním příjmu, který se dosud nematerializoval, a držitel tohoto práva by byl ekonomicky nucen odkup v budoucnu realizovat, i kdyby například neměl potřebné finanční prostředky, už jen proto, aby pokryl náklady na daň z tohoto „“.

[24] Jedinou „“ řešení nabízeného stěžovatelem tak je skutečnost, že v jeho případě by toto řešení vedlo k tomu, že by zdanění zcela unikl, neboť by v jeho případě již patrně uplynula k vyměření či doměření daně podle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků^*), pokud by byla počítána od roku 2001. Jen pro tuto výhodu ovšem Nejvyšší správní soud stěžovatelem nabízenému řešení pochopitelně nepřitaká. (...)

[28] V opakovaně zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 2 Afs 42/2005, č. 843/2006 Sb. NSS, zdejší soud uvedl, že příjmem podléhajícím dani z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů je navýšení majetku daňového poplatníka. Musí se přitom „j“ Tento právní názor je přitom plně použitelný i na nyní posuzovaný případ, bez ohledu na to, že v něm šlo o zhodnocení nemovitosti, jak připomíná stěžovatel. V citovaném případě nájemce zhodnotil nemovitost patřící daňovému subjektu jako pronajímateli. Podle Nejvyššího správního soudu se ovšem toto zhodnocení stalo příjmem pronajímatele až v okamžiku ukončení nájemního vztahu, tedy tehdy, kdy mohl začít takto zhodnocenou nemovitost znovu využívat, nikoliv již ve chvíli, kdy byla zhodnocena. Důvodem je mimo jiné to, že po prvotním zhodnocení může dojít naopak k následnému poklesu hodnoty nemovitosti dalším užíváním. Totéž platí i pro právo , kde tržní cena akcií může po poskytnutí stoupat i klesat, a skutečným příjmem se stane až ve chvíli, kdy je využita. Oproti nemovitosti, která se po skončení nájemního vztahu pronajímateli určitě vrátí, navíc v případě opčního práva přistupuje k nejistotě ohledně skutečné výše rozdílu mezi garantovanou cenou a tržní cenou v době realizace práva i další nejistota ohledně toho, zda bude využita, či nikoliv, popřípadě jaká část z maximálního počtu akcií bude oprávněným odkoupena.

[29] Jinak řečeno, v okamžiku uzavření opční smlouvy je budoucí skutečný příjem plynoucí z využití práva natolik neurčitý z důvodu nejistoty ohledně rozdílu mezi garantovanou cenou a tržní cenou v době realizace opčního práva i z důvodu nejistoty ohledně toho, zda bude využita plně, částečně, či vůbec ne, že není možné tvrdit, že by již uzavřením opční smlouvy vznikl zdanitelný příjem ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Ten vznikne až ve chvíli, kdy je právo využito, tedy kdy dojde k odkupu akcií. Až v tu chvíli je jistá výše příjmu i sama jeho existence. Až v tu chvíli tedy dojde k nabytí příjmu podle § 6 odst. 3 ve vazbě na § 6 odst. 1 písm. c) a d) zákona o daních z příjmů. V nyní posuzovaném případě došlo k této materializaci příjmu až v dubnu 2004, kdy stěžovatel využil svého práva a předmětné akcie odkoupil.

[30] Za této situace nelze aplikovat § 23 odst. 4 písm. d) zákona o daních z příjmů, neboť takto získané stěžovatelovy příjmy dosud nebyly zdaněny a bylo namístě zahrnout je do základu daně z příjmů fyzických osob právě za rok 2004.

[31] Lze tak uzavřít, že správce daně postupoval správně, v souladu s logikou zákona o daních z příjmů a judikaturou Nejvyššího správního soudu jej vykládající, když nechal stěžovatele zahrnout do základu daně z příjmů fyzických osob za rok 2004 příjmy, jimiž stěžovatel zvýšil svůj majetek v dubnu 2004, když využil své právo a nakoupil 150 000 akcií společnosti ČEZ za cenu garantovanou mu v opční smlouvě uzavřené v roce 2001. Skutečnost, že právě o tyto příjmy měl zvýšit svůj základ daně za rok 2004, musela být stěžovateli zřejmá nejpozději v době, kdy dodatečné daňové přiznání na výzvu správce daně vyplňoval. Následná chyba v termínu použitém v předkládací zprávě správce daně určené žalovanému na tom nemohla nic změnit. Žádná z těchto dvou kasačních námitek tedy není důvodná.