Vydání 11/2009

Žalovaný dne 26. 1. 2007 zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému výměru na zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001.

Rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. Uvedl, že od své mateřské společnosti se sídlem v Nizozemském království obdržel úvěry, z nichž platil úroky, což zachytil ve svém účetnictví. Zaúčtovaná částka úroků nebyla do 31. 12. 2001 uhrazena. Nesouhlasil s výkladem správce daně ohledně pojmu "", neboť je podle jeho názoru příliš zužující. Smyslem § 24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů, je omezit situaci, která vzniká z odlišností jednoduchého a podvojného účetnictví (závazek v podvojném účetnictví je nákladem již v okamžiku vzniku, v jednoduchém je úrok nákladem až jeho zaplacením). V takové situaci by mohlo docházet k tomu, že by byl uměle vytvářen daňový náklad, který by na straně příjemce úroku netvořil daňový výnos. V daném případě však k něčemu takovému nedošlo, neboť mateřská osoba je účetní jednotkou podle nizozemského práva a úrokový výnos zahrnuje do svého základu daně v období, ve kterém byl úrok zaúčtován. Žalobce nesouhlasil s tím, že "" je vykládána toliko s ohledem na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen "zákon o účetnictví"), k čemuž chybí i příslušné zákonné zmocnění. Účetní jednotkou tak podle názoru žalobce musí být vždy subjekt, který vede účetnictví (dříve nazývané podvojné účetnictví). Poukázal rovněž na skutečnost, že pojmy " a mají svůj obecný význam, který přesahuje hranice České republiky. Dále nesouhlasil s vzájemným výkladem § 24 odst. 2 a odst. 1 zákona o daních z příjmů, jak ho provádí správce daně. Ze samotného faktu, že danou situaci nelze podřadit pod § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů, nelze dovozovat, že by se mělo jednat o položku daňově neuznatelnou. Pokud by zákonodárce chtěl daňovou uznatelnost nákladů omezit, učinil by tak v § 25 zákona o daních z příjmů. V této souvislosti poukázal i na názorovou rozpolcenost ministerstva financí či Komory daňových poradců. Rovněž poukázal na mezinárodní aspekty tohoto postupu a na uzavřenou Smlouvu o zamezení dvojího zdanění (vyhlášenou pod č. 138/1974 Sb.), a to její čl. 26 odst. 4. Diskriminaci v tomto případě shledává v tom, že daňová neuznatelnost úroků pramení pouze z toho, že věřitelem je nizozemská společnost. Pokud by jí byla osoba českého práva, která je účetní jednotkou, daňově uznatelné by tyto úroky byly. Rovněž poukázal na dohodu o podpoře a vzájemné ochraně investic, či na asociační dohodu o přidružení České republiky k Evropské unii.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že věřitel, který poskytl půjčku, není účetní jednotkou, jak ji vymezuje legislativní rámec pro vedení účetnictví (§ 1 odst. 2 zákona o účetnictví). Ze smluv, které byly uzavřeny s Nizozemským královstvím, nevyplývá, že by vymezení tohoto pojmu mělo mít mezinárodní povahu. Správce daně nemá žádnou možnost nerespektovat znění příslušného zákonného ustanovení. Výše uplatněných nákladů je v daném případě omezena určitou podmínkou, kterou je § 24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů. Žalovaný neshledal v takovém postupu diskriminaci, neboť shora uvedená mezinárodní smlouva neřeší problematiku úroků, proto nelze použít § 37 zákona o daních z příjmů (tedy aplikačně dát přednost mezinárodní smlouvě).

Městský soud v Praze rozsudkem napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.