85/2004
Daň z příjmů fyzických osob
Daň z příjmů fyzických osob
k § 78 odst. 7 soudního řádu správního
k § 3 odst. 1 písm. b), § 3 odst. 2 a § 7 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1996 a 1997 (v textu též "zákon o daních z příjmů")
Za nepeněžní příjmy poplatníka daně z příjmů fyzických osob - sportovního trenéra působícího ve sportovním klubu na základě živnostenského oprávnění - je nutno považovat i příjmy spočívající v přijetí plnění formou ubytování, stravy a dopravy.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2003, čj. 30 Ca 308/2000-39)
Věc:
Vladimír H. v T. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o doměření daně z příjmů.Finanční ředitelství v Plzni vydalo dne 3. 10. 2000 dvě rozhodnutí, jimiž změnilo dodatečné platební výměry Finančního úřadu Plzeň-sever tak, že žalobci vyměřilo daň z příjmů fyzických osob v částce 33 812 Kč (místo původní částky 28 523 Kč) a v částce 19 296 Kč (místo částky 22 400 Kč).
Žalobou ze dne 24. 8. 2000 se žalobce, odkazuje na obsah svého odvolání ze dne 1. 2. 2000, domáhal soudního přezkoumání pravomocných rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Tvrdil, že základem zpochybněných rozhodnutí byl závěr žalovaného o tom, že žalobce přijal plnění, a tím i nepeněžní příjmy, v souvislosti s výkonem své činnosti. Žalobce nepopírá, že v rámci své trenérské činnosti plnění přijal, ale napadá okolnost, že se jednalo o nepeněžní příjmy. Žalovaný měl v rozhodnutí provést výklad příslušných ustanovení zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Žalobce proto požadoval zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 21. 2. 2001 uvedl, že se v rozhodnutích vypořádal se všemi žalobcovými argumenty obsaženými v jeho odvolání. Plnění přijatá žalobcem v souvislosti s výkonem jeho trenérské činnosti (ubytování, strava a doprava) nejsou plněními, jež by nebyla předmětem daně podle § 3 odst. 4 zákona o daních z příjmů, ani příjmy od daně osvobozenými ve smyslu § 4 tohoto zákona; proto žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby.
Z předloženého spisu žalovaného bylo kromě jiného patrné, že žalobce podal v zákonné lhůtě správci daně svá řádná, samostatná přiznání k dani z příjmů fyzických osob za roky 1996 a 1997. V roce 1999 provedl správce daně u žalobce daňovou kontrolu, při které zjistil, že žalobce přijal od sportovních klubů nepeněžní plnění, která byla vyjádřena v konkrétní výši, ale která žalobce nezahrnul do svých zdanitelných příjmů. Uvedená zjištění promítl správce daně do výsledku kontroly tím způsobem, že dvěma dodatečnými platebními výměry ze dne 4. 1. 2000 vyměřil žalobci za rok 1996 daň z příjmů fyzických osob ve výši 28 523 Kč a za rok 1997 daň z příjmů fyzických osob ve výši 19 296 Kč. Rozhodnutími vydanými dne 3. 10. 2000 pak žalovaný změnil dodatečné platební výměry tak, jak výše uvedeno. V odůvodnění svých rozhodnutí žalovaný uváděl, že všechny důkazy hodnotil podle § 2 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád") a zjistil, že závěry správce daně byly v souladu se zákonem o daních z příjmů. Žalobce přijetí plnění nezpochybňoval - pouze tvrdil, že se jednalo o obvyklá plnění (přiměřené prostředky) příkazce, jež byla nezbytná k vyřízení jeho záležitosti. Žalovaný zdůraznil, že žalobce při výkonu funkce trenéra přijal nepeněžní plnění vyčíslená ve zprávě o daňové kontrole, která byla předmětem daně z příjmů fyzických osob a nebyla od ní osvobozena. Žalovaný také vysvětlil, že ke zvýšení daně přistoupil poté, kdy zjistil, že správce daně nezahrnul do žalobcových zdanitelných příjmů dílčí peněžní částky.
V replice ze dne 19. 4. 2001 žalobce dodal, že jádrem věci je zjištění, zda se vůbec jednalo o příjmy ve smyslu zákona o daních z příjmů.
Krajský soud v Plzni žalobu svým rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že ve sledovaných zdaňovacích obdobích žalobce soukromě podnikal jako sportovní trenér, a to na základě živnostenského oprávnění. Za uvedenou činnost obdržel ve smyslu uzavřených dohod od svých tehdejších obchodních partnerů - společnosti K. se sídlem v P. a svazu H. se sídlem v P. - dohodnutou peněžní odměnu, a proto byl poplatníkem daně z příjmů fyzických osob [§ 1 písm. a), § 2 odst. 1, 2 zákona o daních z příjmů]. Tyto peněžní odměny byly předmětem daně a žalobce je také zahrnul do svých přiznání k dani z příjmů fyzických osob [§ 40 odst. 1 a 16 daňového řádu, § 38g odst. 1 a 3, § 3 odst. 1 písm. b), § 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů].
Jedinou spornou otázkou, jež prolínala jak celým správním (daňovým), tak i soudním řízením, byla povaha okolnosti spočívající v tom, že ve stejných zdaňovacích obdobích bylo žalobci od těchto jeho obchodních partnerů na jednotlivých akcích hrazeno ubytování, doprava a strava, přičemž žalobce příjem těchto "materiálních požitků" nepopíral.
Dle názoru soudu bylo jádrem sporné otázky zjištění, zda popsané "materiální požitky" žalobce byly vůbec jeho příjmem ve smyslu zákona o daních z příjmů (jak žalobce opožděně po uplynutí zákonné lhůty v replice ze dne 19. 4. 2001 správně připomínal), neboť předmětem daně z příjmů fyzických osob jsou právě poplatníkovy příjmy z jednotlivých zdrojů činnosti, například příjmy z jeho podnikání.
Jistě není bez zajímavosti, že zákon o daních z příjmů pojem "příjmu" vůbec nevymezoval.1)
Přes naznačený legislativní nedostatek je však nezbytné pojem "příjmu" podle zákona o daních z příjmů vymezit, což je možno prostřednictvím dále popsaného výkladu.
Jestliže zákon o daních z příjmu definuje jako příjem, který je předmětem daně z příjmu fyzických osob, příjem z "něčeho" (například ze živnosti), je příjmem fyzické osoby, která právě "něco" poskytuje (například v rámci živnosti a prostřednictvím obchodního vztahu), úhrada za "něco", respektive na "něco".
Zrovna o takovou právní situaci se dle názoru soudu v dané věci jednalo.
V průběhu posuzovaného správního řízení bylo z výpovědi žalobce při ústním jednání před správcem daně dne 25. 10. 1999, z potvrzení společnosti K. se sídlem v P. ze dne 25. 9. 1999, z potvrzení svazu H. se sídlem v P. ze dne 26. 10. a 22. 11. 1999 a ze zprávy o daňové kontrole ze dne 3. 12. 1999 prokázáno, že obchodní partneři žalobce za něj uhradili na jednotlivých sportovních akcích - utkáních, na nichž působil jako trenér jejich družstev, ubytování a stravu, popřípadě i dopravu. Uvedené "materiální požitky" shrnuli do celkových peněžních částek, jež sdělili správci daně. Popsané "materiální požitky" žalobce při uskutečňování povinností trenéra sportovních družstev přijal, protože se na jednotlivých sportovních akcích (utkáních, soustředěních) ubytoval, přijal stravu a podobně.
Příjem žalobce tedy spočíval v tom, že si na sportovních akcích sám ze svých prostředků neplatil ubytování, stravu a případně ani dopravu, neboť tyto "materiální požitky" za něho hradili jeho obchodní partneři, a proto dle názoru soudu nejsou žádné pochybnosti o tom, že se jednalo o příjmy ve smyslu zákona o daních z příjmů, protože žalobce naznačené "materiální požitky" získal při výkonu soukromého podnikání - živnosti trenéra, a tak byly předmětem daně z příjmů fyzických osob [§ 3 odst. 1 písm. b), § 3 odst. 4, § 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů].
Tyto žalobcovy příjmy (oproti přijaté odměně za výkon funkce sportovního trenéra při soukromém podnikání) neměly ale peněžní formu, a proto se jednalo o nepeněžní příjmy, což však nebylo rozhodující pro závěr, zda jsou anebo nejsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, neboť zdanitelným příjmem této daně byly jak příjmy peněžní, tak i nepeněžní [§ 3 odst. 1 písm. b), § 3 odst. 2 zákona o daních z příjmů].
Žalobce nepopíral, že tyto nepeněžní příjmy nezahrnul do svých přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Takový postup žalobce byl ovšem v rozporu se zákonem o daních z příjmů, protože jeho povinností jakožto poplatníka uvedené daně bylo v daňovém přiznání uvést veškeré příjmy, které byly předmětem daně, a tak správce daně nepochybil, když příjmy zdanil, neboť nebylo prokázáno, že byly od daně z příjmů fyzických osob osvobozeny (§ 4 a § 38g odst. 1, 3 zákona o daních z příjmů, § 46 odst. 7 daňového řádu).
Závěrem je potřebné uvést, že v posuzované věci byla rozhodující veřejnoprávní úprava žalobcových příjmů ze živnosti trenéra pro daňové účely, jež byla zakotvena v zákoně o daních z příjmů, a nikoli soukromoprávní písemné či ústní ujednání žalobce a jeho tehdejších (sportovních) obchodních partnerů v oblasti obchodněprávních nebo občanskoprávních vztahů, jak mimo jiné správně konstatoval žalovaný v odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí.
(ivo)
1 Za výjimku snad lze považovat určení "nepeněžního příjmu" vlastníka (pronajímatele) věci v ustanovení § 23 odst. 6 věta druhá zákona o daních z příjmů, ve znění účinném od roku 2002. Pro úplnost je v této souvislosti vhodné dodat, že odlišná situace je například v zákoně ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v němž je podstatná část základních pojmů (například "zdanitelné plnění") vymezena v jeho § 2.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.