3674/2018
Daň z přidané hodnoty: zákaz dvojího zdanění; účast na daňovém podvodu; Daňové řízení: zajišťovací příkazy na DPH; výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem
Daň z přidané hodnoty: zákaz dvojího zdanění; účast na daňovém podvodu
Daňové řízení: zajišťovací příkazy na DPH; výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem
k zákonu č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákonů č. 113/2016 Sb., č. 243/2016 Sb. a č. 298/2013 Sb.
k § 167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu
I. Je vyloučeno, aby tentýž subjekt platil daň z přidané hodnoty (dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) z téhož obchodního případu dvakrát, a to i v případě - byť i nevědomé - účasti na daňovém podvodu (v učebnicovém případě poprvé jako ručitel za tzv.
missing tradera
, podruhé jako účastník podvodného řetězce).II. Jsou-li vydány zajišťovací příkazy na daň z přidané hodnoty (§ 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) v situaci, kdy 21 % z konkrétních částek dle konkrétních daňových dokladů konkrétního daňového subjektu již bylo předepsáno výzvou k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, není naplněna podmínka, že daň dosud nebyla subjektu stanovena (§ 167 odst. 1 daňového řádu).
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2017, čj. 22 Af 9/2017-84*)
Prejudikatura:
č. 3541/2017 Sb. NSS.Věc:
Společnost s ručením omezeným FAU proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z přidané hodnoty.Žalobkyně byla rozhodnutími Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (správní orgán I. stupně) ze dne 22. 4. 2015 a ze dne 7. 8. 2015 vyzvána k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem za svého dodavatele - daňového dlužníka společnost VERAMI International Company s. r. o., vůči níž bylo zahájeno insolvenční řízení.
Tato rozhodnutí potvrdil i žalovaný rozhodnutími ze dne 22. 9. 2016. Žalobkyně měla jako ručitel zaplatit DPH dle týchž faktur jako dle zajišťovacích příkazů Specializovaného finančního úřadu ze dne 23. 9. 2016 (které žalovaný potvrdil dne 20. 10. 2016).
Žalobkyně proto podala žalobu u Krajského soudu v Ostravě, v níž se domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2016, neboť namítala, že o její povinnosti zaplatit tutéž daň již bylo rozhodnuto pravomocnými rozhodnutími žalovaného ze dne 22. 9. 2016, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobkyně a potvrzeny výzvy správního orgánu I. stupně, kterými byla žalobkyně vyzvána k zaplacení téže daně jako ručitel. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyjádřil své přesvědčení, že obě povinnosti se navzájem nevylučují. Jakkoli byla totiž žalobkyně vyzvána k zaplacení daňového nedoplatku jako ručitel za společnost VERAMI, při provádění daňových kontrol u žalobkyně následně správce daně zjistil skutečnosti nasvědčující zapojení žalobkyně do obchodování v řetězci zasaženým podvodem na dani z přidané hodnoty, pročež přijal předběžný závěr, že žalobkyně neprokáže oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně. Podle žalovaného se jedná o dvě povinnosti vycházející z odlišných titulů a různých ustanovení zákona.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2016 a zajišťovací příkazy Speciálního finančního úřadu ze dne 23. 9. 2016 zrušil.
Z odůvodnění:
(…) Daň z přidané hodnoty je nepřímou daní, která má mít z hlediska placení neutrální charakter a jejímž účelem (bez ohledu na systematiku výběru) je zatížit zboží konkrétního druhu konkrétní sazbou daně, přičemž dopad této daně ponese ve výsledku konečný spotřebitel (srov. body 7, 30 preambule a čl. 1 odst. 2 směrnice Rady č. 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty).
Jakkoli je vzhledem k rozmáhajícím se daňovým únikům třeba zavádět instituty ručení za daň jiného subjektu a daňové povinnosti účastníka daňového podvodu, zastává krajský soud názor, že účelem a smyslem těchto institutů je zajistit stále výběr jedné a téže daně, tj. v souhrnu X % z ceny zboží po přidání veškeré jeho hodnoty. Tyto instituty totiž toliko umožňují přístup státu k dani, kterou se státu nepodařilo vybrat standardním způsobem.
Proto má krajský soud za vyloučené, aby tentýž subjekt platil daň z přidané hodnoty z téhož obchodního případu dvakrát, a to i v případě – byť i nevědomé – účasti na daňovém podvodu (v učebnicovém případě poprvé jako ručitel za tzv.
missing tradera
, podruhé jako účastník podvodného řetězce). K takové situaci ovšem dochází v nyní posuzovaném případě, kdy možnou daňovou povinnost zajišťovanou předmětnými zajišťovacími příkazy má představovat 21 % z konkrétních částek dle konkrétních daňových dokladů konkrétního daňového subjektu, přičemž na týchž 21 % z konkrétních částek dle konkrétních daňových dokladů konkrétního daňového subjektu již vůči žalobkyni existuje exekuční titul – pravomocné a vykonatelné výzvy k zaplacení daně ručitelem.
Proto krajský soud uzavírá, že k vydání předmětných zajišťovacích příkazů nebyl naplněn základní předpoklad, tzn. že by tu byla daň, která dosud nebyla vykonatelnými rozhodnutími žalobkyni stanovena (viz § 167 odst. 1 daňového řádu) – ke stanovení této daně totiž již došlo výzvami správního orgánu I. stupně k zaplacení daně ručitelem. Proto jsou předmětné zajišťovací příkazy a na ně navazující napadené rozhodnutí žalovaného stiženy nezákonností a jako takové musejí být soudem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušeny.
Krajský soud pokládá za nezbytné zdůraznit, že orgány české daňové správy, jejichž působení na žalobkyni je třeba chápat v jeho celku, si vydanými rozhodnutími protiřečí, když na straně jedné vyzývají žalobkyni jako ručitele k zaplacení daňové povinnosti jejího obchodního partnera (čímž vůči žalobkyni deklarují, že konkrétní uzavřený obchod byl v pořádku – je „
daňově uznatelný
“, toliko nastaly podmínky odpovědnosti ručitele), na straně druhé tvrdí, že žalobkyně byla účastníkem daňového podvodu, z čehož dovozují, že tentýž konkrétní obchod „daňově uznatelným
“ není. Tím porušují nejen základní principy daňové zátěže daní z přidané hodnoty, ale i legitimní očekávání žalobkyně, že orgány téže daňové správy budou na tentýž obchod nazírat stejně.Vzhledem k tomu, že rozhodování žalovaného o odvolání proti zajišťovacím příkazům je rozhodováním „
na jeden pokus
“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016, čj. 2 Afs 239/2015-66, č. 3541/2017 Sb. NSS), nevracel krajský soud věci žalovanému k dalšímu řízení, které již ani probíhat nemůže. (…)*) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalovaného rozhodnutím ze dne 30. 11. 2017, čj. 4 Afs 140/2017-54.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.