Vydání 7/2006

Stěžovatelova námitka směřuje proti posouzení sazby daně z přidané hodnoty při činnosti spočívající v půjčování nahraných videokazet. Žalovaný i městský soud vycházejí z názoru, že jde o pronájem věci, při němž se najatá movitá věc vrací pronajímateli, se základní sazbou daně z přidané hodnoty; stěžovatel naopak tvrdí, že jde o službu spočívající ve zpřístupnění rozmnoženiny díla se sazbou sníženou.

Podle § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (ve znění platném v rozhodném období), se pro účely tohoto zákona považuje za zdanitelné plnění jednak dodání zboží a převod nemovitostí, při kterém dochází ke změně vlastnického práva nebo práva hospodaření, jednak poskytování služeb. Podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty se pro účely tohoto zákona rozumí službami všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti, a převod nebo využití práv. Podle § 16 odst. 4 cit. zákona se u služeb (až na výjimky) uplatňuje snížená sazba [podle § 2 odst. 2 písm. t) činí snížená sazba daně 5 %], podle § 16 odst. 6 cit. zákona se u pronájmu, kdy se po skončení nájemní smlouvy najatá movitá věc vrací pronajímateli, uplatňuje základní sazba [podle § 2 odst. 2 písm. s) činí základní sazba daně 22 %].

Pokud by činnost spočívající v půjčování filmů na videokazetách byla činností odpovídající výše uvedené daňové definici služby, uplatnila by se snížená sazba daně; pokud by byla pronájmem, kdy se po skončení nájemní smlouvy najatá věc vrací, uplatnila by se sazba základní. Městský soud vycházel při posouzení správnosti určení daňové sazby ze skutečnosti, že předmětem činnosti je půjčování filmů zachycených na videokazetách a takové filmy jsou dílem ve smyslu autorského zákona. V rozhodné době platil zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon). Smlouvou o šíření díla pronájmem rozmnoženin díla podle § 26a odst. 2 autorského zákona udílí autor pronajímateli svolení přenechat za úplatu třetím osobám (nájemcům) rozmnoženiny díla, aby je dočasně užívaly. Vztah mezi videopůjčovnou a zákazníkem odpovídá právě takovému dočasnému užívání rozmnoženiny díla. Městský soud dále vycházel z poznámky pod čarou k citovanému ustanovení autorského zákona odkazující na § 663 a násl. občanského zákoníku, tedy na ustanovení občanského zákoníku upravující nájemní smlouvu. Z poukazu na § 663 a § 682 občanského zákoníku dovodil, že pronájem ve smyslu § 26a odst. 2 autorského zákona je nájemním vztahem spojeným s povinností vrátit věc po skončení dočasného užívání pronajímateli. Z tohoto odkazu dále dovodil, že rozmnoženinu díla lze chápat jako věc pronájmu způsobilou.

Stěžovatel namítá nepřípustnost užití poznámky pod čarou k výkladu daného ustanovení autorského zákona. Ústavní soud skutečně vyslovil, že poznámka pod čarou není závaznou součástí zákona (např. v nálezech ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, nebo ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 515/01), ovšem současně uvedl, že poznámky pod čarou jsou určitou legislativní pomůckou sloužící ke zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu. Obsahuje-li tedy autorský zákon k předmětnému ustanovení poznámku pod čarou odkazující k výkladu na ustanovení jiného právního předpisu, nelze říci, že taková poznámka součástí právního předpisu není a že ji k výkladu nelze užít. Smysl poznámek pod čarou není v jejich závaznosti, ale právě ve vodítku pro výklad dané normy či ustanovení (). Závěry, které městský soud z poznámky pod čarou dovodil, se tomuto účelu nevymykají.

Nejvyšší správní soud proto akceptuje výklad užitý městským soudem, že ve vztahu mezi videopůjčovnou a zákazníkem jde o pronájem movité věci, která se vrací pronajímateli; na podrobné zdůvodnění rozsudku městského soudu lze v tomto směru odkázat. Naopak nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že se jedná o převod a využití práv k nahrávce zachycené na videokazetě: podle smluv v daňovém řízení opatřených k takovému vztahu mezi zákazníkem a videopůjčovnou nedochází. Stejně tak se nejedná o službu spočívající v půjčování rozmnoženin díla: jestliže ustanovení § 16 zákona o dani z přidané hodnoty upravuje speciální činnost (smluvní vztah) podrobený určité daňové sazbě, pak tuto činnost nelze podřadit činnosti obecnější. Půjčování videokazet videopůjčovnou zákazníkům tedy není převodem nebo využitím práv a není službou ve smyslu § 16 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty.

Při posouzení sazby daně z přidané hodnoty při předmětné činnosti městský soud také správně označil za nerozhodné zatřídění podle Standardní klasifikace produkce - tento závěr ostatně stěžovatel nenapadá. Proto Nejvyšší správní soud neuznal důvodnost kasační námitky podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.