3672/2018
Daň z přidané hodnoty: převod práv jako zdanitelné plnění
Daň z přidané hodnoty: převod práv jako zdanitelné plnění
k § 14 odst. 1 písm. a) a § 79 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro zdaňovací období září 2014 (v textu jen „zákon o DPH“)
I. Zdanitelné plnění spočívající v převodu marketingových a reklamních práv představuje pozbytí nehmotné věci, které je poskytnutím služby podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
II. Pokud osoba povinná k dani z přidané hodnoty pořídila zdanitelné plnění v době před tím, než se stala plátcem daně, je oprávněna uplatnit nárok na odpočet daně na vstupu z tohoto zdanitelného plnění za podmínek podle § 79 odst. 1 a 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, avšak pouze za zdaňovací období, do něhož spadá den, kdy se stala plátcem (§ 79 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).
(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, čj. 46 Af 2/2016-49*)
Prejudikatura:
č. 2549/2012 Sb. NSS, č. 2629/2012 Sb. NSS a č. 3241/2015 Sb. NSS; rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 6. 2000, Midland Bank (C-98/98, Recueil, s. I-4177), ze dne 22. 2. 2001, Abbey National (C-408/98, Recueil, s. I-1361), ze dne 21. 2. 2008, Part Service (C-425/06, Sb. rozh., s. I-897) a ze dne 21. 2. 2013, Becker (C-104/12).Věc:
Společnost s ručením omezeným Sport & Communication proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z přidané hodnoty.Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Kladně (správce daně), v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce září 2014 ve výši 0 Kč, přičemž neuznal žalobkyní uplatněný nárok na nadměrný odpočet daně ve výši 520 800 Kč.
Rozhodnutí správce daně potvrdil žalovaný v rozhodnutí ze dne 8. 12. 2015 a zamítl odvolání žalobkyně, neboť shledal, že žalobkyně jako plátce daně z přidané hodnoty (registrovaná k dani ode dne 1. 8. 2014) neoprávněně uplatnila nadměrný odpočet daně na vstupu podle daňového dokladu vystaveného dne 3. 9. 2014 společností SPORT INVEST
Marketing
, a. s. (dále jen „společnost SPORT INVEST“). Předmětem plnění bylo poskytnutí služeb podle smlouvy o poskytování marketingových práv a o zajištění služeb ze dne 21. 5. 2014 (dále jen „smlouva o poskytování práv“). Touto smlouvou žalobkyně koupila od společnosti SPORT INVEST reklamní a marketingová práva související s činností reprezentace České republiky v házené na území ČR i v zahraničí, s organizací projektu Super den házené konaného dne 14. 6. 2014 a s organizací projektu Fotbalová škola P. Č. konaného 28. 6.–4. 7. 2014. Společnost SPORT INVEST udělila žalobkyni oprávnění spravovat a komerčním způsobem nakládat s těmito reklamními a marketingovými právy ode dne účinnosti smlouvy o poskytování práv. Žalobkyně za poskytnutou službu zaplatila dne 3. 9. 2014. Podle žalovaného předmětné plnění představuje poskytnutí služby podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o DPH. Podle § 21 odst. 4 písm. b) zákona o DPH k uskutečnění zdanitelného plnění došlo dne 21. 5. 2014, kdy společnost SPORT INVEST převedla na žalobkyni reklamní a marketingová práva, nikoliv až zaplacením úplaty za prodej práv. Tuto skutečnost dokládají i tři smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a zadavateli reklamy společnostmi GLOBAL ASSISTANCE a. s. a GHC GENETICS, s. r. o., které nabyly účinnosti již dne 1. 6. 2014. Žalovaný dále konstatoval, že uplatnění nároku na odpočet je v rozporu se zásadou neutrality, neboť žalobkyně neodvedla, a to ani dodatečně, daň z přidané hodnoty na výstupu z plnění, která sama poskytla zadavatelům reklamy. Z tohoto důvodu nemůže nárokovat odpočet daně na vstupu. Žalobkyně neprokázala, že zdanitelné plnění bylo užito v rámci ekonomické činnosti do budoucna k uskutečnění plnění, z něhož by jí vznikla povinnost odvést daň na výstupu. Žalobkyní uplatněný nárok na odpočet daně dle žalovaného proto nebylo možné uznat.Žalobkyně podala žalobu u Krajského soudu v Praze, v níž namítala, že rozhodnutí žalovaného a správce daně jsou nezákonná pro rozpor s čl. 2 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, pro rozpor se základními zásadami daňového řízení, zejména § 5 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a rovněž v rozporu se zákonem o DPH. Poukázala na skutečnost, že společnost SPORT INVEST uzavřením smlouvy o poskytování práv nepozbyla žádná práva, pouze poskytla žalobkyni nevýhradní licenci k užití reklamních a marketingových práv. Dále uvedla, že společnost SPORT INVEST poskytla žalobkyni také další služby, které byly realizovány postupně po dobu účinnosti smlouvy do 31. 12. 2014, zejména reklamu na dresech a sportovní vybavení reprezentace, které hráči užívali po celou sezónu během zápasů či na tiskových konferencích, reklamu na internetových stránkách, monitoring účinnosti reklamy či osobní účast reprezentace na sjednaných akcích. Služby tedy nebyly poskytnuty jednorázově, naopak byly poskytovány po celou dobu trvání smlouvy o poskytování práv. Plnění je proto třeba posoudit jako obecně poskytované služby a závazek zdržet se určitého jednání nebo strpět určité jednání nebo situaci podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o DPH. K uskutečnění zdanitelného plnění proto došlo podle § 21 odst. 4 písm. a) zákona o DPH dnem poskytnutí platby. Žalobkyně dále namítala, že správce daně a žalovaný hodnotili provedené důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, neboť nepřihlédli k tomu, že společnost SPORT INVEST poskytovala žalobkyni služby po dobu trvání smlouvy o poskytování práv. Žalobkyně zaplatila sjednanou odměnu až po prokázání, že byla reklama poskytována a její poskytování bylo zajištěno i do budoucna. Žalovaný podle názoru žalobkyně zjednodušil vztah mezi žalobkyní a společností SPORT INVEST na údajný převod práv, ačkoliv se jednalo jen o jednu z poskytnutých služeb. Nemůže proto obstát závěr, že uplatněný nadměrný odpočet je v rozporu se zásadou neutrality a že absentuje bezprostřední přímá souvislost přijatých služeb a následnou podnikatelskou činností žalobce. Podle názoru žalobkyně zásada neutrality znamená, že poskytnutí zdanitelného plnění v rámci podnikatelské sféry nepřináší státu výtěžek z daně, neboť je inkasován až v okamžiku prodeje zboží či služby konečnému spotřebiteli. Daň na vstupu a daň na výstupu nebývá při běžné podnikatelské činnosti stejná, tj. přijatá plnění nemusí pokrývat všechna plnění poskytnutá. Žalobkyně prokázala souvislost přijatých plnění s následnou ekonomickou činností. Bez uzavření smlouvy o poskytování práv by totiž nemohla poskytovat služby svým zákazníkům a přijímat od nich úplatu.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že existence přímé a bezprostřední souvislosti mezi konkrétním plněním na vstupu a jedním nebo několika plněními na výstupu, jež zakládají nárok na odpočet daně, nikoliv pouze souvislost s ekonomickou činností žalobkyně, je nutnou podmínkou k tomu, aby nárok na odpočet daně na vstupu byl přiznán a aby mohl být rozsah nároku zjištěn.
Žalobkyně v replice uvedla, že podmínka existence přímé a bezprostřední souvislosti mezi plněním na vstupu a plněním na výstupu, jež zakládají nárok na odpočet daně, není v § 72 zákona o DPH stanovena a není tímto způsobem ani vykládána judikaturou. Nárok na odpočet vzniká za splnění dvou podmínek. První z nich je přijetí zdanitelného plnění plátcem daně od jiného plátce daně a druhou je použití takto přijatého plnění k dosažení obratu za vlastní zdanitelná plnění, přičemž existuje věcná a časová souvislost přijatých zdanitelných plnění se zdanitelnými plněními plátce, z nichž je dosahováno obratu. Odkázala přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2005, čj. 2 Afs 26/2004-67, č. 600/2005 Sb. NSS, a ze dne 5. 6. 2013, čj. 1 Afs 24/2013.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(…) Spornou právní otázkou v dané věci je, zda žalobkyni vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z plnění přijatého od společnosti SPORT INVEST, a zda tento nárok mohla uplatnit v předmětném zdaňovacím období měsíce září 2014.
Nárok na odpočet daně je dán za podmínky, že plátce použije přijatá zdanitelná plnění v rámci své ekonomické činnosti pro uskutečnění plnění vyjmenovaných v § 72 zákona o DPH. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 16. 3. 2015, čj. 8 Afs 13/2014-93, č. 3241/2015 Sb. NSS) je nezbytné, aby existovala přímá a bezprostřední souvislost mezi konkrétním plněním na vstupu a jedním nebo několika plněními na výstupu, jež zakládají nárok na odpočet. Nárok na odpočet daně, která zatížila pořízení zboží nebo služeb na vstupu, předpokládá, že náklady vynaložené na takové pořízení jsou součástí prvků spoluurčujících cenu plnění zdaněných na výstupu, která zakládají nárok na odpočet (srov. též rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 6. 2000,
Midland Bank
, C-98/98, Recueil, s. I-4177, a ze dne 22. 2. 2001, Abbey National
, C-408/98, Recueil, s. I-1361). Nárok na odpočet lze přiznat i bez přímé a bezprostřední souvislosti mezi konkrétním plněním na vstupu a plněním na výstupu, pokud jsou náklady na dotčené služby součástí režijních výdajů osoby povinné k dani a jsou jako takové součástí ceny výrobků nebo služeb, které dodává. Takové náklady totiž mají přímou a bezprostřední souvislost s celkovou hospodářskou situací osoby povinné k dani (srov. též rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 2. 2013, Becker
, C-104/12).Pro posouzení nyní projednávané věci má zásadní význam skutečnost, že se žalobkyně stala plátcem daně dne 1. 8. 2014, tedy v mezidobí mezi uzavřením smlouvy o poskytování práv a uskutečněním platby žalobkyně za plnění poskytnuté podle této smlouvy. Je tedy třeba určit, zda k uskutečnění tohoto zdanitelného plnění na vstupu došlo v době, kdy žalobkyně již byla plátcem daně anebo dříve, než se jím stala. Tato skutečnost má totiž zásadní vliv na podmínky uplatnění nároku na odpočet (viz § 79 zákona o DPH).
Z obsahu smlouvy o poskytování práv vyplývá, že jejím předmětem byl prodej a koupě reklamních a marketingových práv na základě smlouvy o poskytování práv. Žalobkyně získala oprávnění s těmito právy na vlastní účet a vlastním jménem nakládat pro komerční účely a spravovat je. Toto plnění je z hospodářského hlediska samostatným a hlavním plněním, a je proto rozhodující pro stanovení daňového režimu plnění. Pokud žalobkyně namítala, že se společnost SPORT INVEST zavázala touto smlouvou poskytnout žalobkyni i další plnění, např. závěrečnou zprávu a monitoring plnění, pak je třeba uvést, že tato dílčí plnění mají povahu vedlejších plnění. Nemohou být považována za samostatná plnění, neboť nemají sama o sobě samostatný hospodářský význam a představují pouze prostředek k zajištění realizace hlavního plnění, kterým je prodej marketingových a reklamních práv. Tato vedlejší plnění sdílejí daňový osud s hlavním plněním (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, čj. 1 Afs 22/2012-53, č. 2629/2012 Sb. NSS, a ze dne 14. 10. 2011, čj. 5 Afs 3/2011-102, č. 2549/2012 Sb. NSS, rozsudek SDEU ze dne 21. 2. 2008,
Part Service
, C-425/06, Sb. rozh., s. I-897). Na posouzení věci tedy nemá žádný vliv skutečnost, že vedlejší plnění, tedy závěrečná zpráva a monitoring úspěšnosti reklamy byly poskytnuty žalobci až po uskutečnění hlavního plnění. Prodej marketingových a reklamních práv představuje poskytnutí služby, neboť se nejedná o dodání zboží ve smyslu § 13 zákona o DPH ve spojení s § 4 odst. 2 a 3 zákona o DPH. Krajský soud se přitom ztotožňuje se závěrem žalovaného, že prodej těchto práv představuje pozbytí nehmotné věci, tj. službu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona o DPH. V této souvislosti lze odkázat na důvodovou zprávu k zákonnému opatření Senátu č. 344/2013 Sb., o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů, kterým bylo uvedené ustanovení změněno tak, že původní text „
převod práv
“ byl nahrazen současným zněním „pozbytí nehmotné věci
“. V důvodové zprávě se k této změně uvádí, že „vychází z nového chápání práva zakotveného v novém občanském zákoníku, který právo v § 496 odst. 2 prohlašuje za věc nehmotnou. Dále zde bude využit obecný pojem pozbytí věci, který je obecnějším pojmem, než pouhý převod práva.
“ Záměrem zákonodárce tedy zjevně nebyla obsahová změna uvedeného ustanovení, nýbrž pouze terminologická změna související s rekodifikací soukromého práva. Pojem pozbytí nehmotné věci se tak vztahuje i na převod práva. Stejný závěr ostatně vyplývá i z čl. 25 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, jehož transpozici představuje § 14 odst. 1 písm. a) zákona o DPH. Uvedené ustanovení unijního práva je součástí demonstrativního výčtu plnění, která jsou službami, přičemž stanoví, že službou je i „postoupení nehmotného majetku bez ohledu na to, zda je vázán na určitý dokument zakládající vlastnické právo, či nikoli
“. Převod práv naplňuje znaky postoupení nehmotného majetku ve smyslu citovaného ustanovení směrnice č. 2006/112/ES. I za pomoci eurokonformního výkladu je tedy třeba dospět ke stejnému závěru, že převod marketingových a reklamních práv představuje službu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona o DPH.Nelze proto přisvědčit názoru žalobkyně, že jí přijaté plnění představuje závazek společnosti SPORT INVEST zdržet se určitého jednání nebo strpět určité jednání nebo situaci ve smyslu § 14 odst. 1 písm. d) zákona o DPH. Podstatou přijatého plnění je převod práv na žalobkyni, jež je následně využila k uskutečnění své ekonomické činnosti, nikoliv pouze závazek společnosti SPORT INVEST pasivně se zdržet výkonu převedených práv. Plnění nemá ani povahu obecné služby, jak tvrdila žalobkyně. Za takové služby lze ve smyslu shora uvedeného rozsudku SDEU ve věci
Becker
považovat pouze taková plnění, u nichž neexistuje přímá a bezprostřední souvislost mezi plněním na vstupu a plněním na výstupu. O takovou situaci se však v daném případě nejedná, neboť plnění přijaté žalobkyní má bezpochyby přímou a bezprostřední souvislost se službami, které žalobkyně následně poskytla zadavatelům reklamy jako plnění na výstupu. Nejedná se o službu, s jejímž pořízením by byly spojeny výlučně režijní náklady, které se plošně promítají do cen všech plnění poskytovaných plátcem. Na posouzení plnění na vstupu jako služby podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o DPH nemá žádný vliv ani další námitka, podle níž žalobkyně získala pouze nevýhradní licenci k užití reklamních a marketingových práv. Z hlediska posouzení zdanitelného plnění pro účely zákona o DPH totiž není relevantní
, zda poskytnutá práva je oprávněna užívat v rámci své ekonomické činnosti pouze žalobkyně nebo vedle ní i jiné osoby. Rozhodující je pouze to, že zdanitelné plnění bylo uskutečněno ve prospěch žalobkyně.Vzhledem k tomu, že plnění poskytnuté žalobkyni na vstupu je službou ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, ztotožnil se krajský soud rovněž se závěrem žalovaného, že k uskutečnění zdanitelného plnění na vstupu došlo dnem, kdy podle smlouvy o poskytování práv došlo k pozbytí (převodu) marketingových a reklamních práv ve prospěch žalobkyně [§ 21 odst. 4 písm. b) zákona o DPH]. K převodu práv a k uskutečnění zdanitelného plnění na vstupu došlo uzavřením smlouvy o poskytnutí práv dne 21. 5. 2014, nikoliv až provedením platby dne 3. 9. 2014. Neobstojí proto námitka žalobkyně, podle níž společnost SPORT INVEST poskytovala žalobkyni služby postupně v průběhu celého roku 2014, nikoliv jednorázově.
Lze tedy shrnout, že k přijetí zdanitelného plnění na vstupu došlo ještě v době, kdy žalobkyně nebyla plátcem daně. Plátcem daně se totiž stala podle § 6 odst. 2 zákona o DPH až s účinností od 1. 8. 2014. Podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně z plnění přijatých dříve, než se osoba povinná k dani stala plátcem, upravuje § 79 zákona o DPH. Odpočet daně na vstupu lze v takovém případě uplatnit pouze u zdanitelných plnění pořízených v období 12 po sobě jdoucích měsíců přede dnem, kdy se osoba povinná k dani stala plátcem, za podmínky, že jde o součást jejího obchodního majetku. Podle § 79 odst. 3 lze ovšem takový nárok na odpočet uplatnit pouze za zdaňovací období, v němž se osoba povinná k dani stala plátcem. Tomu nebrání ani § 73 odst. 2 zákona o DPH, podle něhož lze nárok na odpočet daně uplatnit pouze za podmínky, že plátce má daňový doklad. V situacích, kdy nový plátce nemá k dispozici daňový doklad ve lhůtě pro podání daňového přiznání za první zdaňovací období, lze nárok na odpočet uplatnit dodatečným daňovým přiznáním. Z uvedeného tedy plyne, že žalobkyně byla oprávněna uplatnit odpočet daně na vstupu, pokud byly zároveň splněny všechny ostatní zákonem stanovené podmínky, pouze za zdaňovací období měsíce srpna 2014, kdy se stala plátcem daně. Již z tohoto důvodu nelze žalobkyni uznat nárok na odpočet daně na vstupu uplatněný ve zdaňovacím období září 2014.
Nelze však plně aprobovat závěr žalovaného o tom, že zdanitelné plnění přijaté žalobkyní na vstupu, tj. nabytí reklamních a marketingových práv, nemá přímou a bezprostřední souvislost se zdanitelným plněním, které zakládá povinnost odvést daň na výstupu. Z obsahu předložených smluv o reklamě a propagaci uzavřených se společnostmi GLOBAL ASSISTANCE a GHC GENETICS je zřejmé, že žalobkyně v rámci své ekonomické činnosti (§ 5 odst. 2 zákona o DPH) poskytla těmto zadavatelům reklamy za úplatu služby spočívající v zajištění jejich propagace a prezentace během uvedených sportovních událostí a souvisejících akcí. K poskytnutí těchto služeb využila marketingových a reklamních práv, která předtím nabyla od společnosti SPORT INVEST. Není tedy pochyb o tom, že plnění poskytnuté žalobkyni na vstupu má přímou a bezprostřední souvislost s plněními, která žalobkyně poskytla na výstupu. Je tedy pouze otázkou, zda žalobkyně uskutečnila zdanitelné plnění na výstupu v době, kdy již byla plátcem, a zda jí vznikla povinnost přiznat daň z těchto zdanitelných plnění.
Podmínkou vzniku nároku na odpočet je, že zdanitelné plnění na výstupu bylo uskutečněno plátcem daně [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o DPH]. Nárok na uplatnění odpočtu by tedy žalobkyni vznikl za předpokladu, že uskutečnila zdanitelná plnění na výstupu v době, kdy již byla plátcem daně z přidané hodnoty, tj. po 1. 8. 2014 a vznikla jí tedy povinnost přiznat a odvést daň. Není sporu o tom, že v době uzavření smluv o reklamě a propagaci ještě nebyla plátcem daně z přidané hodnoty. K samotnému uskutečnění zdanitelných plnění a vzniku povinnosti přiznat daň však došlo až následně. Pokud jde o plnění spočívající v zajištění propagace a prezentace společností GLOBAL ASSISTANCE a GHC GENETICS během projektu SUPER DEN HÁZENÉ dne 14. 6. 2014, je zřejmé, že k uskutečnění zdanitelného plnění [§ 21 odst. 4 písm. a) zákona o DPH] došlo nejpozději dne 14. 6. 2014, tedy před tím, než se žalobkyně stala plátcem daně. To samé platí i o plnění spočívajícím v zajištění propagace a prezentace společnosti GLOBAL ASSISTANCE v rámci projektu Fotbalová škola P. Č. 2014 ve dnech 28. 6.–4. 7. 2014. I v tomto případě bylo zdanitelné plnění uskutečněno nejpozději dne 4. 7. 2014, tedy dříve, než se žalobkyně stala plátcem daně. Tato plnění na výstupu tedy nebyla uskutečněna plátcem daně [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o DPH] a žalobkyni nevznikla povinnost přiznat daň z těchto zdanitelných plnění. Nebyly proto splněny ani podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně na vstupu zaplacené při pořízení marketingových a reklamních práv souvisejících s těmito sportovními událostmi. Uplatněním tohoto dílčího nároku na odpočet byla narušena zásada daňové neutrality, neboť žalobkyně navazující plnění poskytnutá odběratelům uskutečnila dříve, než se stala plátcem daně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, čj. 9 Afs 86/2013-34). V této části jsou tedy závěry žalovaného správné.
Pokud jde o závazek zajistit propagaci společnosti GLOBAL ASSISTANCE v rámci televizních přenosů ze zápasů reprezentace mužů a žen ČR a zápasů extraligy házené mužů formou injektáží ochranných známek podle jedné ze smluv o reklamě a propagaci ze dne 29. 5. 2014, nebyla prokázána přímá a bezprostřední souvislost plnění na vstupu s plněním na výstupu, neboť smlouva o poskytování práv nezahrnovala prodej práv k provozování této formy marketingové prezentace. Ani ve vztahu k těmto plněním na výstupu tedy nejsou splněny podmínky pro vznik nároku na odpočet.
Odlišná je ale situace v případě zajištění propagace a prezentace v souvislosti s činností reprezentace mužů ČR v házené. Žalobkyně se zavázala zajistit, že po dobu platnosti smlouvy do 31. 12. 2014 bude reprezentace mužů ČR v házené prezentovat a propagovat společnost GHC GENETICS při všech svých sportovních aktivitách vykonávaných v rámci profesionální sportovní kariéry, zejména titulem partner reprezentace, umístěním loga na soutěžním dresu, na internetových stránkách, na prezentačních materiálech nebo na oficiálních tiskových konferencích. Toto plnění tedy žalobkyně poskytovala průběžně až to konce roku 2014, přičemž bylo ujednáno, že odměna (zahrnující ovšem i úplatu za zajištění propagace společnosti GHC GENETICS během projektu SUPER DEN HÁZENÉ) bude uhrazena žalobkyni ve splátkách. Části odměny byly žalobkyni uhrazeny dne 17. 6. 2014 ve výši 2 000 000,- Kč, dne 30. 6. 2014 ve výši 2 000 000 Kč a dne 30. 12. 2014 ve výši 1 000 000 Kč. Správce daně ani žalovaný se nezabývali otázkou, kdy došlo k uskutečnění uvedeného zdanitelného plnění a zda vznikla žalobkyni povinnost odvést z tohoto plnění daň z přidané hodnoty [§ 21 odst. 1 a § 21 odst. 4 písm. a) zákona o DPH]. Ani z podkladů obsažených v předloženém daňovém spise nelze tyto skutečnosti zjistit, neboť neobsahují příslušné daňové doklady (faktury), jejichž vystavením nastává
fikce
uskutečnění tohoto zdanitelného plnění (služby). Za tohoto stavu tak nelze vyloučit, že určitá část plnění souvisejícího se zajištěním prezentace společnosti GHC GENETICS byla uskutečněna až poté, co se žalobkyně stala plátcem daně. Žalobkyni by za takových okolností vznikla i povinnost přiznat a zaplatit z této části plnění daň z přidané hodnoty. V takovém případě by žalobce byl oprávněn uplatnit i nárok na odpočet daně na vstupu alespoň v částečné výši (§ 72 odst. 6 zákona o DPH), tj. ve výši připadající na část plnění na vstupu použitou pro účely zdanitelného plnění na výstupu. V tomto ohledu je tedy třeba částečně zkorigovat závěry žalovaného, neboť vznik nároku na odpočet daně na vstupu v částečné výši podle § 72 odst. 6 ve spojení s § 79 zákona o DPH nelze vyloučit.To však nic nemění na závěru, že žalobce by mohl uplatnit případný nárok na odpočet daně na vstupu v částečné výši výlučně v prvním zdaňovacím období, kdy se stal plátcem daně, tj. v měsíci srpnu 2014, nikoliv až v měsíci září 2014. Rozhodnutí žalovaného tedy obstojí i přes shora uvedenou dílčí nesprávnost. Námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci a nesprávného hodnocení důkazů proto shledal krajský soud nedůvodnými. (…)
*) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobkyně rozhodnutím ze dne 26. 10. 2017, čj. 2 Afs 168/2017-32.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.