Vydání 3/2009

Žalobce uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2001 ve výši 3 863 614 Kč; správce daně tento nárok na odpočet neuznal a naopak vyměřil stěžovateli daňovou povinnost ve výši 154 173 Kč. Žalobce v rámci vytýkacího řízení správci daně předložil přijatou fakturu ze dne 1. 12. 2000 od společnosti Petr Marek, s. r. o., za prodej zboží dle dodacího listu v celkové částce 22 280 454,50 Kč, dále kupní smlouvu ze dne 1. 12. 2000 uzavřenou mezi společností Petr Marek, s. r. o., a žalobcem, jejímž předmětem je prodej zboží - šperků a hmotného investičního majetku, dohodu o započtení vzájemných pohledávek uzavřenou mezi žalobcem a společností Petr Marek, s. r. o., ze dne 1. 12. 2000 a smlouvu o nájmu movitých věcí ze dne 1. 9. 2000 uzavřenou na dobu určitou do 30. 11. 2000 mezi stěžovatelem a společností Petr Marek, s. r. o. Správce daně měl v případě žalobce za to, že fakturace za prodej zlatnického zboží a hmotného investičního majetku v hodnotě22 280 454,50 Kč v prosinci 2000 byla jen dohodnutým spekulativním jednáním tj. formální smlouvou a následně vystaveným daňovým dokladem, a to za účelem získání majetkového prospěchu na úkor státu a nikoliv za účelem podnikání ve smyslu § 2 obchodního zákoníku. Svůj závěr opřel o skutečnost, že z důkazů zjištěných v rámci daňového řízení jednoznačně vyplynulo, že se v daném případě jedná o jinak spojené osoby ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., tj. osoby, které vytvořily fiktivní obchodní vztah za účelem snížení daňové povinnosti jedné z nich a jsou i v jiném vzájemném vztahu, což vyplývá ze skutečnosti ručení za poskytnutý bankovní úvěr.

Proti tomuto rozhodnutí správce daně brojil žalobce odvoláním, které žalovaný dne 19. 12. 2002 zamítl.

Uvedené rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2008 zamítl.

Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž především konstatoval, že nesouhlasí se závěry žalovaného a má za to, že v odvolacím řízení nákup zboží od společnosti Petr Marek, s. r. o., realizovaný na základě kupní smlouvy ze dne 1. 12. 2000 dostatečným způsobem prokázal. V odvolání poukázal na § 2 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. V daném případě došlo k dodání zboží se změnou vlastnického práva mezi společností Petr Marek, s. r. o., a stěžovatelem a stalo se tak při podnikání obou těchto subjektů. Jak stěžovatel dále uvádí, podstatou sporu je posouzení kupní smlouvy ze dne 1. 12. 2000 uzavřené mezi společností Petr Marek, s. r. o., jako prodávajícím a stěžovatelem jako kupujícím, a to zejména otázka vážnosti projevu vůle smluvních stran. Touto kupní smlouvou obě strany reálně projevily vůli převést vlastnické právo k popsaným movitým věcem na stěžovatele a k převodu vlastnického práva došlo. K prokázání reálnosti obchodu stěžovatel navrhl písemný předávací protokol ze dne 1. 12. 2000 a případně výslech svědka Martina Ch. Správce daně však nepovažoval předávací protokol za důkaz o tom, že se předmětný obchodní případ reálně uskutečnil, neboť jej považoval za dodatečně vyrobený. Žalovaný se v odůvodnění uspokojivým způsobem nevypořádal s tím, proč navrhovaný výslech svědka neprovedl. Tímto došlo i k neodůvodněnému výběru důkazů a úpravě důkazní situace ve prospěch správce daně a krajský soud se v podstatě s tímto stavem ztotožnil. Krajský soud si dle stěžovatele nesprávně vyložil aspekty obchodního případu. Předně byl obchodní podíl ve firmě GOLD ATELIER, s. r. o., převeden ze stěžovatele na pana Petra Marka jako fyzickou osobu a současně došlo ke změně obchodní firmy na Petr Marek, s. r. o. Předmětné movité věci, jež byly ve vlastnictví společnosti Petr Marek, s. r. o. (dříve GOLD ATELIER, s. r. o.), sloužily k podnikání v oblasti zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Z faktu, že právnická osoba prodá fyzické osobě movité věci, které fyzická osoba použije k výkonu své podnikatelské činnosti nevyplývá žádná fiktivnost tohoto obchodu, a to ani za situace, kdy tato fyzická osoba byla dříve společníkem této právnické osoby. Stejně tak není rozhodující časový odstup mezi převodem obchodního podílu a uzavřením kupní smlouvy.

Krajský soud podle stěžovatele pominul fakta svědčící v jeho prospěch, neboť v rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že z podaného daňového přiznání k dani z příjmů za rok 2000 je zřejmé, že stěžovatel vykázal hmotný investiční majetek v hodnotě 17 251 000 Kč, z čehož vyplývá, že obchod dle kupní smlouvy ze dne 1. 12. 2000 se reálně projevil v účetnictví stěžovatele. Již jen z toho faktu vyplývá, že k podpisu kupní smlouvy ze dne 1. 12. 2000 a navazujících listin nemohlo dojít až 10. 9. 2001. Ani z faktu, že předmětné movité věci nebyly nikdy přemístěny z místa, kde byly uloženy, nevyplývá závěr o formálnosti obchodního případu. Movité věci se již před uzavřením předmětné kupní smlouvy nacházely v provozovně stěžovatele (z důvodu uzavřené smlouvy o nájmu těchto věcí), což je zaznamenáno v předávacím protokolu. Při uzavření kupní smlouvy bylo nutné movité věci fyzicky zkontrolovat a provést jejich inventarizaci, což mohl potvrdit i pan Ch. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem krajského soudu ohledně znaleckého posudku, který nechal stěžovatel vypracovat až v rámci řízení před krajským soudem. Tímto znaleckým posudkem stěžovatel vyvrací nesprávný závěr správce daně resp. žalovaného, že ke dni 31. 12. 1998 činila účetní hodnota hmotného investičního majetku společnosti Petr Marek, s. r. o. (dříve GOLD ATELIER, s. r. o.), pouze 1 164 000 Kč a další investiční majetek tato společnost nepořídila, tudíž není možné, aby tato společnost dne 1. 12. 2000 prodávala hmotný investiční majetek v hodnotě 16 098 619,60 Kč bez DPH. Krajský soud v odůvodnění rozsudku přisvědčil stěžovateli, avšak dle jeho zdůvodnění tato vada nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Závěrem pak stěžovatel poukázal na § 19 zákona č. 588/1992 Sb. a setrval na svém stanovisku, že nárok na uplatnění odpočtu v souladu s citovaným ustanovením vznikl. Účastníci smlouvy reálně projevili vůli právním úkonem (kupní smlouvou ze dne 1. 12. 2000) převést vlastnické právo k movitým věcem ze společnosti Petr Marek, s. r. o., na stěžovatele, což reálně učinili. Závěry správce daně vyplývají z neúplného dokazování a nesprávného hodnocení provedených důkazů a pokud by správce daně postupoval v souladu s § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“), musel by dospět k závěru, že uplatněný nárok je po stránce faktické doložen. S ohledem na vady v dokazování měl pak krajský soud napadená rozhodnutí správců daně obou stupňů zrušit.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především uvedl, že tvrzení stěžovatele ohledně neprovedení výslechu svědka pana Ch. považuje za zjednodušené. V daném případě prokazoval stěžovatel uskutečnění zdanitelného plnění formálně správným daňovým dokladem a na výzvu předložil kupní smlouvu, předávací protokol a další písemné doklady. Stěžovatel v odvolacím řízení navrhl provedení výslechu svědka tehdy, pokud to bude odvolací orgán považovat za vhodné. Dle žalovaného však bylo možné očekávat od tohoto svědka pouze výpověď o tom, že byl přítomen při předání věcí - existence věcí však nebyla finančními orgány zpochybněna - a za tohoto stavu nemohla svědecká výpověď změnit důkazní situaci. Údajně prodávané věci se nacházely na stejném místě již od doby, kdy je stěžovatel v letech 1997 a 1998 za 1 2000 000 Kč pořídil, pak převedl na Petra Marka poprvé v roce 1999 a podruhé v roce 2000 jako vlastnictví společnosti GOLD ATELIER, s. r. o., později přejmenované na Petr Marek, s. r. o., a nakonec v prosinci 2000 za 16 000 000 Kč koupil zpět. Správce daně a žalovaný dospěli k závěru o uskutečnění fiktivního zdanitelného plnění na základě jiných skutečností. Rovněž je třeba odmítnout závěry stěžovatele učiněné z textu ověřovací doložky, neboť jejím obsahem je pouze skutečnost, že Petr Marek dne 10. 9. 2001 uznal před notářkou svůj podpis za vlastní. Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje část zdůvodnění rozsudku krajského soudu a uvádí, že je v něm zmiňován případ, kdy stěžovatel v prosinci roku 1999 poprvé nárokoval nadměrný odpočet DPH za odkoupení věcí od společnosti Petr Marek, s. r. o. Pokud krajský soud zmínil podobnost s prvním případem, není možno toto považovat za nesprávné vyložení okolností projednávaného případu. Pokud stěžovatel argumentuje uvedením hmotného investičního majetku ve výši 17 521 000 Kč v daňovém přiznání k dani z příjmů z 2. 7. 2001, přičemž se ale nezabývá vysvětlením, jak je možné, že stěžovateli zůstaly pohledávky ve výši 14 406 000 Kč, kterými za tento obchod zaplatil, a tuto chybu opravoval až o rok později, tj. až po uplatnění nároku na odpočet, pak je nutno jeho tvrzení považovat za čistě účelové. V souvislosti s pohledávkou stěžovatele za společností Petr Marek, s. r. o., žalovaný pro objasnění věci uvádí, že dle smlouvy o vzájemném zápočtu pohledávek uzavřené dne 1. 12. 2000 vyplývá, že stěžovatel jako fyzická osoba dodal v srpnu 1998 sobě, jako jedinému společníkovi a jednateli společnosti GOLD ATELIER, s. r. o., zlato a zlaté a stříbrné šperky v ceně cca 14 400 000 Kč, jež neuhradil. Společnost GOLD ATELIER, s. r. o., pak stěžovatel včetně tohoto závazku (a závazku ve výši cca 9 100 000 Kč vůči VOLKSBANK CZ, a.s., který stěžovatel uhradil jako ručitel ze směnky) převedl Petru Markovi, který jej stěžovateli uhradil údajným prodejem předmětných věcí.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.