1821/2009
Daň z přidané hodnoty: nárok na odpočet daně účtované osobě povinné v souvislosti s náklady exekuce; osoby povinné k dani
Daň z přidané hodnoty: nárok na odpočet daně účtované osobě povinné v souvislosti s náklady exekuce; osoby povinné k dani
k § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 377/2005 Sb.
k § 88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů
I. Osoba povinná v exekučním řízení není příjemcem zdanitelného plnění spočívajícího v provedení
exekuce
na majetek této osoby soudním exekutorem, který je plátcem daně z přidané hodnoty. Proto, jestliže soudní exekutor uloží osobě povinné povinnost uhradit náklady exekučního řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, zvýšené o daň z přidané hodnoty účtovanou soudním exekutorem a následně je taktéž vymůže, nejsou splněny podmínky § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, pro vznik nároku na odpočet daně ze strany osoby povinné.II. Soudní exekutor vykonávající nezávisle exekuční činnost podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, je za splnění dalších podmínek osobou povinnou k dani z přidané hodnoty ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 Afs 143/2008-69)
Prejudikatura:
srov. rozsudky Soudního dvora ES ze dne 18. 10. 2007, Navicon SA
(C-97/06, Sb. rozh. s. I-8755) a ze dne 26. 3. 1987, Komise v. Nizozemské království
(235/85, Recueil, s. 1471).Věc:
Ing. Tomáš Zůza, správce konkursní podstaty společnosti s ručeným omezeným VELTEX, proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.Oprávněná osoba, společnost BUCENTAURO TRADE, s. r. o., se domáhala po osobě povinné, společnosti VELTEX, spol. s r. o., zaplacení své vykonatelné pohledávky exekuční cestou. Exekutor tuto pohledávku pro oprávněnou osobu vymohl včetně nákladů
exekuce
. Vymohl rovněž zaplacení daně z přidané hodnoty z nákladů exekuce
.Úpadce VELTEX, spol. s. r. o., vykázal v daňovém přiznání ze dne 28. 11. 2005 nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2005 ve výši 246 033 Kč. Finanční úřad pro Prahu 10 však úpadci vyměřil nadměrný odpočet pouze ve výši 30 937 Kč.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný dne 15. 8. 2006 zamítl. Žalovaný se neztotožnil s názorem, že úpadce má nárok na odpočet daně z titulu plnění poskytnutého exekutorem Jurajem Podkonickým (konkrétně DPH z exekučních nákladů), který na majetek úpadce jako osoby povinné provedl exekuci ve prospěch oprávněné osoby BUCENTAURO TRADE, s. r. o.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji dne 30. 7. 2008 zamítl. Městský soud uvedl, že pro neuznání předmětného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je rozhodující, že nebyly splněny podmínky pro jeho uplatnění stanovené v § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť exekuční náklady nejsou přijatým zdanitelným plněním povinnou osobou ze strany exekutora.
Proti rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že není a nemůže být v souladu s právem, aby subjekt, který je povinen daň zaplatit a tuto skutečně zaplatil, ji nemohl v daňovém přiznání vykázat, a naproti tomu subjekt, který žádnou daň z přidané hodnoty prokazatelně nezaplatil, si ji v daňovém přiznání jako uznaný odpočet na vstupu vykázat mohl a také skutečně vykázal. Zaplacená daň tvoří uznatelný odpočet daně na vstupu, stejně jako např. stejná daň zaplacená v rámci nákladů řízení před soudy či jinými orgány. Pokud odpočet daně vykázal oprávněný, nepochybně zkrátil stát na dani z přidané hodnoty, neboť provedl odpočet toho, co sám nevynaložil. Dále stěžovatel uvedl, že ve smyslu exekučního řádu soudní exekutor není dodavatelem služby, ale fyzickou osobou, které byla svěřena část výkonu státní správy, náležející jinak soudům. Je tedy vyloučeno, aby zdanitelné plnění poskytl soudní exekutor jako svoji službu oprávněnému, a to na objednávku. Soudní exekutor proto ani nemůže vystavit oprávněnému daňový doklad za něco, co si oprávněný nemohl objednat, a umožnit tak oprávněnému provést odpočet daně z přidané hodnoty, kterou oprávněný nezaplatil, a ani nebyl povinen zaplatit. Stěžovatel nezpochybňoval povinnost exekutora jako osoby povinné k dani z přidané hodnoty platit tuto daň, pouze se nemohl ztotožnit s tím, že daň platí povinný, odvádí jí soudní exekutor, odpočet daně však provádí oprávněný. Zdůraznil, že smyslem
exekuce
je uspokojení oprávněného, nikoliv jeho neúměrné zvýhodnění o zaplacenou daň z přidané hodnoty na úkor povinného. Na závěr kasační stížnosti pak analogicky argumentoval náklady řízení v občanském soudním řízení.Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že princip fungování daně z přidané hodnoty je založen na tom, že jeden plátce uskuteční plnění, odvede daň na výstupu a plátce, který toto uskutečněné plnění přijal, může při splnění zákonem stanovených podmínek uplatnit nárok na odpočet daně. Odpočet daně tedy souvisí výlučně s přijetím zdanitelného plnění uskutečněným jiným plátcem. Nárok na odpočet není založen platbou, byť by šlo o úhradu částky včetně daně z přidané hodnoty. V případě stěžovatele nebylo v jeho prospěch soudním exekutorem poskytnuto žádné zdanitelné plnění, které by přijal a z něhož by na základě řádného daňového dokladu mohl nárokovat odpočet daně. Platba, kterou z povinnosti uložené mu k úhradě nákladů
exekuce
realizoval, nemá povahu zdanitelného plnění, ale finančního vypořádání, které není předmětem daně. Uvedl, že, co se týká nákladů civilního řízení, je to úspěšný účastník řízení, který má možnost odpočtu daně, nikoli však na základě platby, ale na základě přijetí zdanitelného plnění.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
IV.
(...)
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil postavení exekutora jako plátce daně z přidané hodnoty. Tato otázka je vyřešena judikaturou Soudního dvora ES.
[10] Základním principem, na kterém systém daně z přidané hodnoty stojí, je ten, že daň je vybírána za každé dodání zboží a za každé poskytování služeb, které osoba povinná k dani uskutečňuje za úplatu (srov. např. rozsudek ze dne 18. 10. 2007,
Navicon SA
, C-97/06, Sb. rozh. s. I-8755, bod 21).[11] Otázkou činnosti soudního exekutora a povinnosti k dani z přidané hodnoty se v obecné rovině zabýval Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 26. 3. 1987 ve věci
Komise v. Nizozemské království
, 235/85, Recueil, s. 1471. Zde Soudní dvůr posuzoval právní úpravu Nizozemska, které přijalo výklad, že veřejnoprávním subjektem mohou být i fyzické osoby – soudní exekutoři, a proto též jako subjekty veřejnoprávní nejsou osobami povinnými k dani z přidané hodnoty (srov. též § 5 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty). Soudní dvůr především upozornil, že pro účely systému daně z přidané hodnoty je podstatné široké a neutrální vymezení pojmu poskytování ekonomické činnosti v čl. 4 odst. 2 Šesté směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (77/388/EHS) (viz česky zvláštní vydání Úř. věst., kapitola 9, svazek 01, s. 23 – 62). Skutečnost, kterou kasační stížnost v této věci argumentuje, totiž že exekutoři poskytují činnost ve veřejném zájmu, která je jim uložena ze zákona, byla podle Soudního dvora i se zřetelem na čl. 6 Šesté směrnice irelevantní (viz bod 10 cit. rozsudku, srov. k tomu čl. 6 odst. 1 Šesté směrnice, podle něhož se poskytováním služeb rozumí též poskytování služeb na základě úředního příkazu nebo zákona). Soudní dvůr proto uzavřel, že soudní exekutoři vykonávají nezávisle ekonomickou činnost, která sestává z poskytování služeb třetím osobám, a za ni pobírají platby na svůj vlastní účet, pročež musí být i na území Nizozemska považováni za osoby povinné k dani z přidané hodnoty (body 22 a 23 rozsudku).[12] Z výše uvedeného tedy plyne, že soudní exekutor vykonávající nezávisle exekuční činnost podle exekučního řádu je za splnění dalších podmínek osobou povinnou k dani z přidané hodnoty ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty. Tento závěr je ostatně též v souladu s českou daňovou praxí (k činnosti soudního exekutora viz bod 4 Pokynu č. D-247 Uplatňování daně z přidané hodnoty u činností uskutečňovaných podle zvláštních právních předpisů, čj. 181/100 874/2002, ze dne 17. dubna 2003).
[13] Podle § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Zde je nutno se ztotožnit s výkladem tohoto ustanovení, jak jej provedl žalovaný a městský soud, podle něhož
exekuce
není zdanitelným plněním, které by „přijímala“ povinná osoba od exekutora. Pro uplatňování daně z přidané hodnoty je přitom rozhodující, kdo a komu poskytuje plnění, za jehož uskutečnění se vystavuje daňový doklad (srov. § 73 zákona), nikoliv tedy způsob a zdroj úhrady. Podle § 87 odst. 1 exekučního řádu je nákladem exekuce
rovněž příslušná daň z přidané hodnoty, je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty. Náklady exekuce
představují odměnu soudního exekutora za plnění poskytnuté ve prospěch oprávněného, úhrada těchto nákladů však jde podle § 87 odst. 3 exekučního řádu k tíži povinného. Daň z přidané hodnoty se vypočte z celkové fakturované částky, tedy z odměny exekutora a dalších nákladů ve smyslu § 87 odst. 1.[14] Stěžovatel velmi příhodně srovnává daný problém s náklady civilního řízení. Protože však vychází z nesprávných premis, činí z tohoto srovnání nesprávné závěry. Podle § 137 odst. 3 o. s. ř., ve znění od 1. 4. 2006, náhrada za daň z přidané hodnoty patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem mj. advokát, notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy nebo patentový zástupce, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu, anebo provádí-li v řízení o dědictví úkony soudního komisaře notář, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. I v tomto typu řízení tedy daň spadá pod náklady řízení, je jí tedy povinen uhradit ten, kterému ve smyslu procesních předpisů bude náhrada nákladů uložena (zpravidla tedy neúspěšný účastník řízení). Nárok na odpočet však taková osoba mít nebude, neboť nelze dost dobře uvažovat o tom, že by zdanitelné plnění (právní službu) „přijal“ od advokáta úspěšného účastníka účastník neúspěšný, stejně jako nelze uvažovat o tom, že by zdanitelné plnění „přijala“ od exekutora povinná osoba, proti níž je
exekuce
vedena. Obdobné ustanovení se stejným daňovým režimem zná ostatně též § 57 odst. 2 s. ř. s. (ve znění zákona č. 237/2004 Sb.).[15] Skutečnost, na kterou opakovaně upozorňuje žalovaný, totiž že stěžovatel předložil k prokázání nároku na odpočet daně jen
„Příkaz k úhradě nákladů exekuce“
, kterým soudní exekutor uložil povinné osobě uhradit náklady exekuce
, a nikoliv tedy daňový doklad ve shodě s § 73 zákona o dani z přidané hodnoty, je pak již jen důsledkem skutečnosti, že stěžovatel ani žádný takový doklad předložit nemohl, neboť zdanitelné plnění nebylo vůbec převzato stěžovatelem, resp. společností VELTEX, spol. s r. o.[16] Nejvyšší správní soud na závěr stěžovatele upozorňuje, že nemohl posuzovat otázku, zda si po právu mohla osoba oprávněná uplatnit nárok na odpočet daně, jakkoliv k tomu v kasační stížnosti stěžovatel vyzývá. Předmětem tohoto řízení je totiž daňová povinnost společnosti VELTEX, spol. s r. o., nikoliv daňová povinnost v exekučním řízení oprávněné osoby BUCENTAURO TRADE, s. r. o.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.